ADV TOP
ADV LEFT

1. díl ZDE. 


Týden po operaci: Nic mě nebolí, už nekulhám, kojenku nebo cokoliv nosím bez problémů. Můžu se konečně sprchovat (hurá) a hlavně spát bez punčoch (dvakrát hurá, velká úleva). Potud dobré zprávy. A teď ty druhé.

Nohy nikdy nebyly moje silná stránka, ovšem jak vypadají teď,to je opravdu nejhlubší odliv. Jsou samá modřina, podlitina a vpich. V teplé vodě to stále dost svědí, a jak se drbu, vytvářím na nich rudá jelita s pupenci. To, že jsem je od operace neholila, je už v tomto terénu asi opravdu jedno.

M. je zamyšleně pozoruje, když vylézám z vany, a pak si pochválí: "Aspoň mi tě teď nikdo neodloudí." Hm. Cha cha. 

No nic. Ráno je zase schovám do punčoch, těch pravých kompresních, tuhých, co v nich nohy vypadají jako umělohmotné, a nikdo nic nepozná.


Necelé dva týdny po operaci značné pocitové zhoršení při MS a o pár dnů později totéž po dobropikniku ve Stromovce. Po pravdě ani jsem nečekala, že půl dne postávání a nošení malochů udělá nohám nějak dobře... ovšem poklady, které jsme zakoupili a vyhráli v tombole a neseme si je domů (odznáček Hello Kitty, plyšový velbloud, plyšová Šmoulinka, plyšový hroch mnoha barev a spousta dalších) mě přesvědčují, že akce za to rozhodně stála.

---------

Dva týdny po operaci druhá kontrola, s plánovanou sklerotizací. Jdu na ni s jasným předsevzetím: nebudu trapná. Nebudu jim říkat, že se hrozně bojím. Nebudu si přikrývat obličej a úpět "to je hrůza, to je hrůza." Nebudu se zajíkat. Nebudu maskovat nervozitu nepovedenými vtípky. Normálně, jako kultivovaná zralá žena, která v životě již leccos zvládla, si lehnu na vyšetřovací stůl a mlčky absolvuji těch pár injekcí. Při vpichu, na radu Kory, vydechnu, a až se dr. bude šťourat jehlou v žíle, možná zkusím pár jogínských dechových cvičení. To by bylo, abych to nezvládla. 

"Dobrý den, jó, vy se bojíte těch injekcí!" vítá mě lékař mě vesele. "Tak já si na vás vezmu hodně tenkou jehličku..." 
Lezu na stůl a lehám na první pokus na záda, to bychom měli. Mlčím, ruce složené na břiše, vtělená vyrovnanost. Pan doktor je soucitný, před vpichem upozorní (vydechuju) a pracuje opravdu s citem. I já musím uznat, že to skoro nebolí, a to jsou ty vpichy nakonec potřeba čtyři. 
"Dobrý , žejo?" dožaduje se uznání sestra. "My tady panu doktorovi říkáme pan doktor Bezbolestný, hihihi, žejo Simi?" 
Hihihi, sorry sestři, ale pro vtípky teď nemám pochopení.
Hotovo, zvládla jsem to!!! Jsem na sebe opravdu hrdá.

"Tak to máte za sebou, ani to nebolelo, co?" sděluje lékař. "A teď ještě odsajeme ten velký hematom." 
JAK JAKO odsajeme hematom?!?! 
"Měla jste to rozsáhlý, tady se vám to po operaci trochu vylilo, tak to odsaju, to se tak běžně dělá." V pravé ruce drží jakési kopí a levou si vyhmatává, kam ho zabodnout. 
"Touhle jehlou?!" ptám se stupidně. To snad není možný. Já toho chlapa podezírám, že si na mě vymýšlí procedury tak, abych měla o čem psát na BC.
Asi vidí můj pohled... "No je to větší jehla, to je potřeba... to i já musím uznat, že touhle to trošku víc píchne..."
"Ale pane doktore," smlouvám, "to je přece normální modřina, ne? Ta by se vstřebala sama, ne?" 
"No vstřebala, ale za hodně dlouho..."
"Za strašně dlouho!" upřesňuje sestra.
"Já mám času dost... Mně to nevadí, já si klidně počkám..." zkouším mu vytrhnout svou nohu z ruky.
"Ale paní Nováková, to bude hrozně nehezký, to je škoda..."
"Mně to nevadí, fakt!" Pustíš tu nohu?! "Ať je to klidně hnusný, opravdu..."
"Nebojte se, to zvládnete...Když už jsme na tom udělali tolik práce, přece vás teď nenecháme chodit s takovou ošklivou modřinou...?"
Ach bože. Vzdávám to, Simi. Přikrývám si obličej rukama a tiše úpím.

---------------------

Kontrola dva měsíce po operaci je poslední. Já si snad opravdu zvyknu, neskutečné. Jedu na ni klidná, bez průjmu a jediná drobná komplikace je, že nemám kde v okolí kliniky zaparkovat. Nakonec jsem zvolila obstojné místo do řady aut a k panu doktoru Bezbolestnému jdu hrdá na to, jak jsem se za pár let v technice parkování zdokonalila.

K mému překvapení lékař tentokrát skutečně jen prohlédne nohy a nechce sklerotizovat(!). Všechno je v pořádku a jsem propuštěna z jeho péče. Punčochy už nenosím.

Po návratu k autu najdu za stěračem lísteček s fantaskním nadpisem "Vyrozumění o oznámení podezření ze spáchání přestupku". Jak je to možné? Aha, té značky zákaz zastavení v protisměru jsem si nevšimla... že by u těch ostatních aut v řadě taky došlo k obdržení vyrozumění? No zřejmě ano, ani jsem se v tom šoku nebyla podívat. Mám se do pěti pracovních dnů dostavit na služebnu k podání vysvětlení. Inu dostavím, podám, když mě někdo o něco požádá tak pěkným slohem, ráda vyhovím.

(druhý den na služebně, kam jsem dorazila se třemi dětmi, vyřešeno domluvou;)

---------------------

Půl roku po operaci: naprostá spokojenost. Nožky nebolí a jsou v mezích mých možností pěkné. Vysloveně se těším na jaro a na sukně.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy