ADV TOP
ADV LEFT

Jsou dva - ona a on, a budou tři. Možná i čtyři a možná ještě víc. Ti první dva dají svojí vášní základ novému tělíčku. Vytvoří duhový most, spermie se dychtivě zavrtá do vajíčka a proces dělení je započat. Evoluce slaví svůj triumf a  zázrak početí každého dítěte pohne osudem lidstva. Z pozice rodičů tento příběh známe, ale jak to vypadá z druhé strany? Ze strany dušičky, která nasedá na tobogán života a vyměňuje teplo svého současného domova za příležitost pozemské pouti? Jedna konkrétní to prožila takto...


Začalo to za hranicemi tohoto světa. Vnímám pouze že jsem. Jsem součástí nekonečného oceánu něžnosti, lásky a vroucnosti. Lebedím si v mé neskonalé šíři a naprosté naplněnosti. Jsem prostoupená pocitem správnosti. Jsem tu doma a sem patřím. Zde mi rozumějí a naprosto mě přijímají takovou, jaká jsem. I já se přijímám a oceňuji. Ale něco mě nutí se odpoutat. Cítím, že přichází můj čas a čeká mě lidská existence.

Nechce se mi odejít z domova, ale vím, že je to součástí mého úkolu. Pomalu se začnu vyčleňovat a hrubnu a těžknu. Skládám se dohromady vlákénko po vlákénku.  Sama sebe ohraničím a vnímám se jako velké, leč už podstatně individualizované Já. Od svých duchovních průvodců dostávám popis práce a pár dobrých rad. Mám možnost se zeptat na cokoliv. Vidím svoji budoucí cestu životem jako na dlani. Hezky jsem si to vybrala. Přijímám svůj úděl a připravuji se na vstup do další úrovně existence.

Potřebuji rodiče. Už je mám vyhlídnuté a pravidelně je pozoruji. Vyhráli konkurz na mé opatrovníky pro tento život. Jen oni mi můžou přichystat potřebné příležitosti, abych mohla projít tím, co jsem si předsevzala. Chystám se na osudnou chvíli a vytvářím si k nim vztah. Máma mě naplňuje něžností. Soucítím s ní. Chápu jí. Rozumím jí. Mám jí rada. S tátou to je jiné. Ten mým životem jen tak prolítne, ale i tak má nenahraditelnou úlohu. Jsem ráda, že už se potkali. Oni nevědí, že se k nim chystám. Bude to překvápko. Snad příjemné. Trošku mám obavy jak to vezmou, ale co, já už to nezměním. Kniha osudu už je napsaná.

Když si tady na té čekané tak přemýšlím, napadá mě, že se mi na Zem ani moc nechce. Zase se všechno učit od začátku a být tím bezmocným miminkem. Tělo mě nebude poslouchat a nikdo nebude rozumět mé řeči. Telepaticky to máma ještě tolik nezvládá. A pak ta zima. Brrrr. A hlad. Tělo pořád něco potřebuje. Nejdřív dostat potravu dovnitř, aby ji v zápětí vrátilo druhou stranou ven. Snad to zvládnu. Hlavně abych si pamatovala, co mám na té Zemi za poslání. Musím si to zapamatovat. Musím si co nejdříve rozpomenout....

A dost! Proč se tak lituju? Je to přeci pocta být člověkem. Né každá duše má tu příležitost. Když se na to koukám z druhé strany, tak já se vlastně těším. S tělem můžu zažít spoustu legrace. Můžu se radovat, tancovat užívat si každý pohyb. A pak jídlo. Hmmm, to se jinde zažít nedá. Vůbec všechny smysly jsou jedinečné. Až mě maminka bude hladit a přitom mi něžně šeptat do ouška, že jsem její holčička. Jéé, to je krásná představa. A čeho všeho se budu moct dotýkat a zároveň pozorovat ty nádherné barvy. Shrnuto a podtrženo, těším se a užiju si to!

Už se to děje. Přichází moje chvíle. Visím v meziprostoru a koukám dolů na rodiče v akci. Máma si to na můj vkus neužívá jak by mohla. Koncentuji se na svůj velký vstup do lidského bytí. Jsem z toho trošku nervózní, ale andělský strážce u brány početí mě uklidňuje. Vidím jak energie víří kolem milující se dvojice jako tornádo. Naslouchám jejich myšlenkám a upravuji své vibrace na jejich frekvenci. V jeden moment mi dá strážce brány znamení. Už můžu! Teď...sešlu k mámě kotvící paprsek a napojím se na pozemský život. Nevšimli si. Nevadí. Však jim to časem dojede.

Jsem tu, na světě, mezi vámi. Nepozorovaná a nepoznaná. Musím si nejprve zvyknout na jiný styl vnímaní. Zatím jsem v obou světech najednou, ale postupně bude třeba přesunout své centrum do toho lidského. Zvládnu to? Snad...nejsem na to sama. Mám své pomocníky a hlavně rodiče. Už se těším, až se o mně dozvědí. Maminkó, slyšíš mě? Prosím, mluv se mnou...Teď tě moc potřebuji. Potřebuji slyšet, že jsi šťastná, že mě máš. Toužím slyšet, že to spolu zvládneme. Umřela bych pro to, abych slyšela, že mě přijímáš se vším všudy, takovou jaká jsem. Řekni mi, prosím, že mě miluješ.

Nevěříš, že to tak opravdu bylo? Máš to také za sebou. Možná Ti také bude přáno někdy se rozpomenout.




Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy