ADV TOP
ADV LEFT

Násilí. Domácí násilí. Spousta vyřčených slov, mnoho pomoci, mnoho utrpení.
Poslední dobou se hodně často zamýšlím nad tím, kde je ta hranice, za kterou bych nikdy nešla, co by musel manžel udělat, abych řekla dost takovým způsobem, aby se už nic dalšího nestalo. Já vlastně ani nevím, jestli si můžu dovolit říci, že patříme do skupiny rodin, kde dochází k domácímu násilí. Nemáme modřiny.
Na první pohled, i na ten druhý, vypadáme jako rodina se šťastnými dětmi, která řeší spoustu problémů, ostatně jako každá rodina, kde jsou bio i nebio děti. (vsuvka: nelíbí se mi označení vlastní  nevlastní, je v tom cítit jakési přijetí x odmítnutí, které nevystihuje podstatu vztahu)
O naší rodině jsem tady toho naplkala uč MOC, pravidelné čtenářky (čtenáři) BC o nás ví  už ledacos. Po včerejším ránu mám ale potřebu otevřít téma bolavé, nepříjemné, potřebuji si ujasnit, co a jak.


Mé dětství ve zkratce: třikrát rozvedená matka, tři děti, tři tátové, 6x stěhování, jednou i na východní Slovensko, pak zase zpátky do Prahy. V osmnácti jsem se sebrala a odešla z domu a už se starala jenom sama o sebe (a o nejmladšího brášku, který ke mně utíkal). Náš prostřední bratr utekl z domu už ve dvanácti a jeho otec si ho dokázal vysoudit. Nejmladšímu jsem pomáhala z domu už já, když mu bylo patnáct. Dodnes žije u otce. S matkou se stýká vždy jenom jeden z nás a informuje ostatní. Když už to nemůže vydržet, předá matku dalšímu sourozenci. Proč? Naše matka je zvláštní člověk. Dovolím si tvrdit, že nás v dětství týrala, byla ale hluboká totalita, no prostě  jiná doba. V dnešní době by jí určitě zavřeli. Ani si nepamatuji všechno, co dělala, facky, vařečka na denním pořádku, žádné volno, všechen čas života na minutu zorganizovaný, ven jsme nesměli, mít svůj názor znamenalo scénu, ani o tom nedokážu psát. Jeden příklad: já ve čtvrťáku na gymplu, připravující se na maturitu, matka se potřetí rozvádí. Přišla domů z práce, já se učila. Došla do pokoje a povídá: jdi HNED umýt nádobí (předesílám,že to bylo nádobí tak za 14 dní, v kuchyni nebylo k hnutí) Já odvětila, že si něco dostuduji a pak to udělám. Chyba. Následovala asi dvouhodinová scéna, kdy matka stála u zavřených dveří pokoje, takže jsem nemohla ven, leda bych se s ní poprala, a její monolog na téma, jak jsem špatná, tlustá, hloupá, neschopná. Vedlo to k tomu, že jsem otevřela okno a chtěla skočit (6. patro). Nemohla jsem to už vydržet. Řekla ať to udělám a stála tam s úsměvem. Šok! Já stála v okně, držela se, přemýšlela, proč je jí to jedno. Neskočila jsem proto, že jsem si říkala, že bych to mohla přežít a pak bych byla na ní odkázaná do konce života. Taky jsem si vzpomněla na mojí lásku, kluka, do kterého jsem byla strašně zamilovaná a on mě přehlížel jak krajinu, ale říkala jsem si, co když si mě přeci jen někdy všimne? Když skočím, už se to nedozvím. No a on to ani neví, ale zachránil mi život. Když jsem se zhroutila, matka teprve odešla z pokoje. Já pak odešla z domu a učila se na maturu pod mostem. Taky mám ze všech vysvědčení na jediném čtyřku -  na maturitním. Jakmile jsem se odstěhovala úplně, absolvovala jsem psychoterapii a dlouho, dlouho mi trvalo, než jsem se stala normální, sebevědomou osobou.

Můj manžel byl vychováván v černobílém světě. Buď bylo všechno dobře a byl chválený, nebo bylo všechno špatně a byl mlácený (otcem). Tak to aspoň vypadá z toho, co vypráví. Je pravda, že je dítětem dodnes a s tím, aby nepřenášel chyby svých rodičů do své výchovy má obrovský problém. Sám se sebou začal pracovat až když jsme se poznali. S rodinou jako celkem jsme začali pracovat až před měsícem, na prvním sezení rodinné terapie. 

Vím, věřím, že dětství mých dětí je jiné, než moje. Znám své hranice, znám svou minulost, denně se s tím srovnávám, denně si říkám a chovám se tak, abych nebyla jako má matka. Abych byla dobrá matka. Aby mé děti věděly, že je miluji, i když dělám chyby. Jsem také více než háklivá na projevy násilí. A můžu říci, že můj manžel není kliďas, to tedy ne. A tak dost často zvažuji na miskách vah, co snesu, co nechám snášet své děti a co už  ne. Je klidně možné, že jsem tak přecitlivělá, že mám hranici posunutou někam úplně jinam, než by bylo NORMÁLNÍ, já nevím. Pokaždé, když je manžel doma, chráním své bioděti před agresivitou jejich otce. U Kuby mám občas problém, občas prostě už nechám věci být, občas už není síla, občas prostě sobecky vím, že pokud je na paškálu Kuba, jsou mé bio děti v bezpečí. U sebe a u bio dětí  mám hranici nastavenou  tak, že mi vadí i bezdůvodný řev, vadí mi házení s věcmi, mlácení s dveřmi, bouchání do jádra tak, že je v něm díra. Bio děti manžel nesmí ani plácnout (tedy plácnout ano, nesmí je mlátit). U Jakuba je ta hranice jinde. V jeho výchově hrajou své jeho rodiče, matka a otec a já se na ní podílím, jak nejlíp umím. Bráním tomu, aby Kuba dostával céres za to, že zrovna stojí na blbém místě v bytě a otec nemůže projít, protože Kuba dost rychle neuhnul, dost rychle neodpověděl, dost rychle neudělat to či ono. Někdy, někdy to prostě nechávám, někdy se prostě bojím do toho vstupovat.

Před týdnem jsem nastoupila do práce na plný úvazek. Lucince byly dva roky. Znamená to, že dvě rána v týdnu vypravuje děti do školy manžel. Včera jsem ráno vypravila Kubu, aby toho manžel neměl moc, a aby nedošlo ke konfliktu, který se dal čekat (ano, bránila jsem Kubu!). Šla jsem do práce dřív, abych pak mohla odpoledne jít zase dřív a užít si děti. Manžel měl vypravit Lukáše a Lucku, všechno měli připravené, oblečení, snídani, svačiny. Jediné, co měli společně  udělat, bylo ranní cvičení na páteř, které má Lukášek od rehabky, trvá cca 5 minut. Když jsem volala v 7.45 jestli je vše ok, jestli všechno našli, vzal mi telefon naprosto ZNIČENÝ Lukáš, zalykal se, nemohl přestat brečet. Důvodem byl spor o to, kolik cviků má Lukáš dělat. Lukáš trval na tom, jak to dělá se mnou, otec trval na tom, jak to chce on. Absolvovali 45 minut řevu, vzteku, ponižování, vynucování si poslušnosti, vyhrožování. Manžel věděl, že na Lukáše nesmí šáhnout, že jedna výchovná na zadek v této situaci stejně nepomůže a nevěděl si rady. Lukáš si prostě umanul, že jak to dělá máma je jediné řešení, protože máma je nejlepší. Výsledkem bylo zničené dítě a rozbité dveře.


Já byla tak paralyzovaná, že jsem celé dopoledne nebyla schopná pracovat. Cítila jsem bezmoc a strach. Stejný strach, jako u scén v dětství s mojí matkou. Věděla jsem jak se Lukáš cítí, a že  má šrám na duši. Věděla jsem také jak bych to řešila já, vím, že si Lukáš nemůže prosazovat svou, vím, že s Lukášem je to poslední dobou složité, manžel není jediný, kdo má s ním problémy, ale já bych to dokázala vyřešit, dokázala bych situaci dovést do takového konce, aby bylo po vůli rodiče, bez násilí. Jo, asi bych i zařvala, kdyby to nešlo jinak, jenže jsem nemohla a ani v budoucnu nemůžu. S manželem jsme to pak večer v klidu probrali, máme téma na další sezení rodinné terapie, ale ten strach, ta bezmoc ve mně zůstávají dál. Manžel mi pak přinesl do práce kytky, ví, že to nezvládl a že následky by mohly být pro rodinu fatální, ale ani kytky nepomohly. Měl je dát Lukášovi, ne mě.


Pořád mám pocit, že ta prolomená hranice byla včera, že takhle to prostě nechci. K téhle úvaze mě vede i to, že první věc, která mě napadla, když jsem se trochu vzpamatovala bylo: kdybych nechala doma Kubu, byl by to on, kdo by odnesl tatínkovu špatnou náladu a ne můj syn. Je to sobecké, že. Trochu to mění obraz naší rodiny, vím. Já nechci Kubu jako otloukátko, nechci, aby mé bio děti byly otloukané, nedokážu je ubránit VŠECHNY. Vždycky někdo zůstane, kdo to odnese. Myslela jsem si, že jsem dost silná, abych aspoň někoho ochránila, že si na bio děti manžel netroufne, že když odvedu Kubu, budou všechny v bezpečí. Včera jsem zůstala ochromená poznáním, že je jedno, kdo nebo co se děje. Důvod k agresi se najde vždy.


Tak nějak cítím, že je na mě, jak to bude dál. Že mám já rozhodnout, jestli fenomén scén s bio dětmi bude nadále vnesen do našeho života, jestli zase posunu tu hranici o kousek dál, jestli budeme snášet zase o kousek víc. Současně se vůbec necítím na nějaké radikální řešení. Bylo by to peklo na zemi. Větší peklo, než je to teď. Konec rodiny, kde to chvílemi neklape, ale většinou ano.


Manžel bral nějakou dobu léky na zklidnění, pak to bylo lepší, ale už je brát nechce. Hledáme mu práci u nás, aby byla rodina zase spolu a abychom pořešili právě to, že jak táta není doma, je těžké se sžívat v těch chvílích kdy přijede. Nevím, měl by se on přizpůsobovat režimu, který je tady doma, nebo bychom se měli přizpůsobit my jemu a jeho potřebám? Chci ale já vlastně, aby se vrátil? Jeho návraty mě stojí TOLIK sil...

Kačí







Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy