ADV TOP
ADV LEFT

Dlouho jsem zvažovala, zda tento svůj příběh napsat. Je to jen pár hodin, jsem toho plná a spoustu věcí vidím jinak, a i ta známá, která nebyla žádnou velkou kamarádkou, se jí stala, přítelkyní pro život i pro smrt.

Že má kamarádka nemocnou maminku jsem věděla, před půl rokem mi to sdělila. Dlouhé dva měsíce se léčila, ale léčba nevedla nikam. Před 4 měsíci kamarádce sdělili, že maminka do dvou měsíců zemře, maminka to netušila a s tím, že se zotaví, žila další 3 měsíce, pak ji to kamarádka řekla a už to nebylo jen kamarádčino čekání na smrt její maminky, ale čekání jich obou.

Kamarádka byla přesvědčená, že se o ni postará do poslední chvíle a moc si to přála i maminka (po té co zjistila, že konec se blíží). Moc ji za to obdivuji, za tu velkou sílu, kterou projevila, když nezaváhala i přesto, že má sama tři malé děti a manžela, který téhle myšlence nebyl nakloněn. Že u ní seděla do poslední minuty, že se nehroutila.

Maminka nebyla žádný ležák, ještě den před smrtí si došla na wc a tři dny před skonem byla i na procházce, ač zapřená o kočárek. Neměla žádné velké bolesti, nepotřebovala morfin, i když ho měli doma, jen občas ji pobolívala záda a špatně se jí chodilo, ale až poslední měsíc. Podle kamarádky maminku snad nikdy nebolelo nic, asi snížený práh bolestivosti, víc snesla, je to jedno, ale je to dobře, netrpěla.

Že to vypadá zle, vytušila kamarádka již v noci, ráno přijela doktorka z LDN a její domněnku potvrdila, poté mi zavolala a já přišla. Po příchodu bych ji přislíbila první poslední a teď se za to stydím, ale ve chvíli, kdy maminka zemřela, zalitovala jsem a chtěla utéct. Myšlenka, jak kamarádce její maminku pomáhám oblékat mě vyděsila (Bude ztuhlá? Půjde to? Budu ji muset umýt?). Tolik se mi toho honilo hlavou, strach (z čeho? Mrtvý nám přece neublíží) nebo odpor (a proč se vlastně mrtvých štítíme?), nevím. Mé první, tak blízké setkání se smrtí. Jistě bylo i bližší, po stránce psychické, ale fyzicky ne. Nedalo se srovnat, když jsem pohladila tátovu ruku, nebo když jsem pochovala mé, příliš brzy narozené miminko, tam jsem nikoho nemusela obstarávat...  

Pobyt u kamarádky - v době umírání maminky jsem tam byla tak nějak mimo děj, seděla jsem v kuchyni u počítače, zjišťovala po známých doktorkách či sestřičkách, kdy tělo po smrti ztuhne a jiné lahůdky (tímto děkuji především Kačce) a snažila se připravit na to, kdy přijde úkol můj a hlavně jak rychle jej uskutečnit, aby to vůbec bylo možné. Zpětně je to poměrně nechutné, když v tu dobu její maminka ještě žila a ani jedna z nás netušila, zda její odchod přijde ještě týž den...

Co se odehrávalo za dveřmi moc nevím, jen že z počátku, když jsem přišla, její maminka ještě srozumitelně mluvila, říkala že má strach a modlila se, půlhodiny před smrtí už jen blábolila, pak už byla v bezvědomí a dech postupně slábl a vypadával...

Nakonec přece jen vydechla naposled, cca po hodině a půl co jsem tam seděla. Kamarádka přišla za mnou a bylo vidět jak moc si oddechla, v tu chvíli jsem ji chápala. Vypila studené kafe a vrátila se za mámou, tehdy už plakala. Já jen zavolala obvodního lékaře, který přijel velmi brzy, i když měl službu na středisku. Hodně mi vyrazilo dech jeho PŘEJI upřímnou soustrast, ale nechala jsem to bez komentáře, ač to bylo přemáhání. Tělo ohledal, já stála mezi dveřmi, přišlo mi, že jsem tam obrovským omylem a pocítila neuvěřitelný vztek vůči jejímu manželovi, který nebral telefon, ač ho kamarádka ráno varovala, že ho bude nejspíš potřebovat. O tom, co se dělo, zjistil až kolem 16:00 (maminka zemřela před polednem)! Jak já ho nesnáším.

Nakonec kamarádka maminku omyla, ale moc nebylo co, mou pomoc nepotřebovala a dr. se nabídl, že nám pomůže ji obléknout, což mě mile překvapilo. Bála jsem se na ni sáhnout, ležela najednou tak malá, bezmocná, ale věděla jsem, že je to pro kamarádku důležité. Měla nachystaný kostýmek se sukní, přišlo mi strašně smutné, když kamarádka říkala, že si košili k němu koupila před 14ti dny, do rakve, prý tam přece nebude v tričku. Vedle na křesle ležely ještě zabalené silonky, já je vytáhla a začala ji je oblékat. Nešlo to, udělalo se mi tam o její patu oko, provinile jsem se podívala na kamarádku, jestli nemá nějaký jiný, že tam má díru, ona bez mrknutí oka, že to bude schované v botě, že mamce to vadit nebude a já se neudržela a začala se smát, kamarádka se zvedla, narovnala v pase a začala se smát taky. V tu chvíli mi doktor přišel až znechucený, ale asi mu to přišlo zvláštní... A ani se mu nedivím, já tam prostě neměla co dělat.

Další komická situace nastala, když nám maminka z nějakého důvodu zůstala ztuhlá v polosedu a kamarádka začala vymýšlet, jak ji narovnat, tehdy lékař jen nechápavě zíral.

Po té, co jsme maminku nachystali, jsem se šla vyzvednout mé i její dítě ze školky a vzala je prozatím k sobě, než dojede pohřební služba.

 

Když se to stalo, přišla jsem si tak zmatená, že jsem tam nedopatřením, teď to vnímám zpětně jako čest, že mě tam chtěla, že mi dala tu možnost jí pomoci a být jí oporou..

Její maminka se dožila pouhých 48 let, mladá paní a stejně tam ležela jako stará babička.

Člověk může vnímat nespravedlnost světa, ale o to víc po té vidí charakter některých lidí. Toho co dokážou.

 

Milosrdný čas ti byl

ruka chladne rychleji

Před chvílí jsi ještě žil

Všechno krásné pomíjí.

---

Mrazí tě v zádech

A bojíš se jít dál

Zbyl ji poslední nádech

A zůstal po ní žal

 

Máš být na co hrdá

Zvedáš se a jdeš

Kdy jiný na kolena padá

Ty tu prostě jseš

 

Ve smrti a v životě

Zůstalas ji blízká

V té jediné jistotě

Ty jsi tolik, tolik lidská  

 





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy