ADV TOP
ADV LEFT

Vlastně ani nevím jak začít. Možná tím, že se jmenuji Iveta, bude mi 39 a mám tři děti. No myslím, že ty starší by se teď urazili, protože je jim 15 a 14. Nejmladší dceři je 9. Často si tady čtu vaše příběhy a už dlouho jsem uvažovala napsat tady svou životní cestu.

Vdávala jsem se ve 20 letech a brzy jsme s manželem zjistili, že mít děti nebude tak jednoduché. Vzhledem k tomu, že mám po mnoha operacích a vyvedenou kolostomii, rozhodnutí pro umělé oplodnění přišlo již rok po svatbě. Tehdy jiná šance nebyla. Psal se rok 1995 a po třech nezdařených pokusech nám byla doporučena adopce. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli jakékoliv dítě, již v roce 1997 jsme si dovezli chlapečka Ondřeje, kterému bylo 11 měsíců. A zcela se nám změnil život. Nechtěli jsme aby vyrůstal jako jedináček a tak za rok k němu přibyla 9 měsíční holčička Diana. Obě děti jsou romského etnika. Synovi bude v květnu 16, studuje prvním rokem na konzervatoři . Od mala jej baví zpěv, divadlo a jeho obor na konzervatoři je hra na tubu. Je celkem bez problémů, i když ne vždy to s ním bylo jednoduché. Přeci jen některé věci výchova neovlivní a geny o sobě dali vědět. Ještě se vše může zvrátit, ale věřím a modlím se, aby žil poctivě a dělal to, co ho baví.

S dcerou je to mnohem složitější. Je jí 14, nyní bohužel opakuje 7 ročník, ale je velmi šikovná na tanec a hraje na saxofon. Má velmi bouřlivou pubertu a je velký introvert. U ní ještě nedokážu říct, jakým směrem se vydá, protože nemá žádný cíl. A pokud nějaký má, není ochotna pro něj něco udělat. No uvidíme, ale přání aby žila poctivě a spokojeně, mám stejně jako u syna. Obě děti vědí, že jsou adoptované, přijali to jako samozřejmost a zatím nepátrají dál. Tím jsem popsala jednu etapu života, zásadní a krásnou, i když velmi těžkou.

Když byli obě děti školkovského věku, přišla možnost, která se neodmítá. Kdybych to udělala, vždy bych si vyčítala, že jsem nezkusila tuhle možnost. Díky jedné pražské klinice na umělé oplodnění, jsem najednou i já mohla prožít těhotenství a porodit dítě. Byla jsem oplodněna darovaným embryem, naše bojovnice se uchytila hned na první pokus. A tak se 22.11.2002 narodila dcera Alžběta, v 37 tt císařským řezem. Těhotenství bylo od počátku rizikové, kvůli mému handicapu, ale bylo naprosto v pohodě. Jenže místo radosti z nového života přišlo nečekané trápení. Dcerka se narodila s předčasně srostlými lebečními švy a nikdo nedokázal říci, jestli došlo k poškození mozku nebo ne. Prognózy nebyly moc dobré a tak místo procházek a užívání si miminka jsme se jen báli, co bude. Nebudu zde popisovat, čím vším jsme prošli (snad někdy v jiném deníčku), ale ve 4,5 měsících Alžbětku v Brně operovali. Došlo k vyštípnutí srostlých švů a uvolnění lebky. V necelých 6 týdnech byl zjištěn hydrocefalus, který nebyl vrozený. Do operace to bylo velmi uplakané dítě. A pak najednu rozkvetla jako růžička. Ještě musím říct, že oba její sourozenci ji od začátku milovali a je tomu tak dodnes. I když v době jejích nemocí to neměli jednoduché. Poctivě jsme cvičily Vojtu a Bětka vše dohnala. Velkým štěstím bylo to, že nešlo o žádnou genetickou vadu, ale závěr na genetice byl ten, že šlo o mechanickou vadu vzniklou ve 25 tt. Ani hydrocefalus nebyl hrozbou a tak nemá ani zavedený shunt. Dnes je z ní 9letá slečna, která se učí na 1 a 2, jen jí to učení znepříjemňuje dyslexie a dysortografie. A tak na prodělané trápení ji zůstaly památky jako jizva na hlavičce a trošku nesouměrná hlavička.

Bohužel všechno tohle vypětí neuneslo naše manželství a tak jsem již 5 let s dětmi sama. I když jsou chvíle kdy je to velmi těžké, nelituji toho, že je mám. Každé z nich mě obohatilo. Ještě je před námi dlouhá cesta, ale snad všichni obstojíme.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy