ADV TOP
ADV LEFT

Je podzim a už strašně dlouho mě bolí noha. Nemůžu spát, chodit, běhat. Proč jen? Z rotopedu? Z něčeho jiného? Nevím. Ale už mě to fakt nebaví.

Listopad  mám za s sebou magnetickou rezonanci  prý podezření na zhoubný nádor!!! Co to je za blbost? Vždyť mě to bolí z rotopedu. Nebo ne? Co teď? Chce se mi brečet. Údajně mě čekají 2 operace  tohle přece nezvládnu. Ale nic jiného mi nezbývá. Já to nechci. Říkám doktorovi, jestli by nebylo lepší tu nohu uříznout  to byl vtip!  ale kdybych jen tušila!!!

Prosinec - jdu poprvé do nemocnice do ortopedické ambulance. To čekání je nekonečné, mraky lidí, kam si jenom sednou? Jdu na řadu. Zase slyším to samé  vypadá to na zhoubný nádor. Ty doktoři se asi zbláznili. Tak mi naplánovali na začátek prosince operaci, prý musí udělat biopsii, aby byli chytřejší. A abych toho neměla málo, tak dostávám informaci, že pokud to bude zhoubné, bude nutná radikální operace!  Co tím jako myslí??? Odcházím a je mi na nic.

Začátek prosince  jdu na příjem. Zase mraky lidí. Dostávám se do 7. patra na oddělení č. 6 - onkologická ambulance. Ne, není to omyl, já sem opravdu patřím. Čekám. Čekám na to, jestli mě budou zítra operovat. Je poledne a operovat mě nebudou. Můžu na víkend domů, tak jedu. V pondělí se vracím. Zítra mě budou operovat. Mám strach. Přežiju to? Probudím se? Bude mi špatně?

Vezou mě na sál. Je mi divně z těch mihotavých světel a jízdy výtahem. Kde to jsem? Prý mám chvíli čekat. Dali mi vybrat barvu čepice. Dostala jsem růžovou? Asi. Něco mi píchli do žíly. Ležím na lehátku a je mi strašná zima. Jak dlouho tu ještě budu. Je slyšet hovor doktorů. Operují někoho přede mnou. Je to nekonečné, mám čím dál větší strach. Je to tady, jdu na řadu. Ani nevím, okamžitě usínám a nic necítím, nevnímám.  Vstávejte, máte po operaci, slyšíte! Otvírám oči. Přežila jsem! Trochu to bolí, ne moc, říkám si, to vydržím. Mám divně v puse. Všude kolem jsou lidi po operaci, sténají, je jim špatně. Ležím tu, dívám se do stropu a přemýšlím. 

Vracím se zpátky na pokoj. Ta jízda výtahem mi vadí víc a víc. Zase ty světla, fuj. Jsem na pokoji a mám divně v puse. Zkusím bonbon. Fuj. Je mi špatně, zvracím a znovu a do třetice. Já nechci. Večer už je líp. Ale ta bolest je čím dám silnější. Beru jeden prášek za druhým. Moc to nepomáhá. Dny plynou, bolí to. Stále nic nevím. Prý ty výsledky budou za 4  5 dní. Je 8. den a stále nic nevím. Už mě to nebaví. Mám strach. 

Brzy bude Štědrý den, chci domů a chci vědět, že to nic nebylo a je to v pořádku. Není. Je ráno, snídám rohlík s marmeládou. Doktor říká to, co nechci slyšet. Přestávám jíst. Je to agresivní semimaligní nádor, který nemetastazuje, ale musí ven. Ještě ta histologie není komplet, ale na 90% to je tak. Prý se nemusím bát, prý by to mohlo být horší, že by to mohl být i melanom, ale nemusím se bát, to by už bylo vidět. Mám jet domů a přijet až v lednu na druhou operaci.

Jedu domů, trochu se mi ulevilo, ale stejně mám strach. Tak to vyndají a bude pokoj, říkám si. Je večer, zvoní telefon  volají z nemocnice. Prý, jestli bych mohla přijet dřív. Proč jako? Nechtějí  mi to říct. Šestý smysl je vážně prevít. Nedá mi to. Volám zpět, ale nepomůžu si. Sestra se mnou nechce mluvit. Nedám se a zkouším doktora. Mám tušení  špatné tušení. Zase nic. Volám ráno jiného doktora. Říká něco o metastáze melanomu! To se všichni zbláznili? Jaký melanom? Jsem zmatená a dost hysterická. Co teď?

Je večer před Štědrým dnem 21 hodin. Zvoní telefon. Volá kamarádka kamarádky - taky doktorka. Začíná slovy: "Tak už to víš, viď? Není to moc dobrý." Zírám před sebe, potím se, rosí se mi čelo, motá se mi hlava a je mi vedro. Taky říká něco o metastáze melanomu. Co to je za blbost? Přemýšlím. Nikde mi žádné znaménko nekrvácí. Může to být i na sliznicích?! Prý mi napíše doporučení na gynekologické vyšetření, oční a ORL, pak i PET/CT vyšetření. Jsem zmatená, ale souhlasím. Mám strach, že umřu. Co budu dělat, co kluci, manžel a máma. Co jí mám říct? Ne, nemůže vědět pravdu, zhroutí se. Je mi špatně. Na hlavě mám mokrou utěrku a brečím. To ne. Proč já? Není to jen omyl?

Je Štědrý den ráno. Nechci vstávat z postele. Má jediná myšlenka je, že umřu. Brzy. Mám strach ze smrti, co kluci? Bude jim smutno, bude to všem jedno, že tu nejsem? Je skoro poledne nemám hlad ani žízeň. Co mám dělat. Volám bráchu, velkou oporu. Prý to zvládnu a na pohřeb mi nepůjde, protože prý neumřu dřív než on. Má pravdu? Je starší. Je mi líp. Vstávám, ale stejně mám strach.

Zase cesta do Prahy. Na onkologii. Doktorka mě podrobně prohlíží, žádné znaménko není podezřelé. Dává mi naději, že druhá biopsie může dopadnout i dobře. Jsem na očním, doktorka taky nic nenachází. Jsem na gynekologii a taky je to dobré. Už jsem unavená. Jedeme domů.

Je leden. Jedu do Prahy na PET/CT. Mám strach z toho, co najdou. Zase tunel, kterého jsem se dřív bála a teď je to pro mě hračka. Ležím, čekám, přemýšlím. Hotovo a jedu domů. Zase čekání. 

Volá kamarádka kamarádky. Má výsledky z PET/CT. Prý si mám sednout. Ale já už vím, poznám to po hlase  je veselý. Jsem čistá, kromě té nohy. Mám šílenou radost, chce se mi křičet, prožívám euforii  po tom všem špatném. Ale červíček hlodá. Dělám si srandu, jakože co mě srazí na dno... Asi předzvěst...

Nástup na druhou biopsii. Další čekání, další mraky lidí. Zase mě nebudou operovat, chci domů, ale čeká mě nějaký seminář. Plná místnost doktorů okukujících moji nohu. Prý je to vážné a není to lehké. Další vyšetření - magnetická rezonance, sono. Stále chci domů, doktor říká něco ve smyslu život za nohu. Co to plácá? Jako, že amputace???

Brečím, řvu, nechápu. Dostávám prášek na uklidnění. Jiná možnost není. Opravdu? Prý se na tom shodlo 5 doktorů. Vážně? Jak se s tím mám jako smířit? Smiřuji se. Musím. Jedu domu a je mi zle. Mám přijet v neděli po obědě, aby mi vzali víc krve, prý je to velký zákrok. Je mi zase zle.

Je pátek jdu se podívat do práce. Svitne mi. Ví to onkoložka? Beru do ruky telefon a volám. Onkoložka nechápe, co je to za nesmysl. Musí to zastavit. Jsem doma a volám doktora. Už to ví. Amputace nebude. Prý komunikační šum!!! Najednou prý bylo málo materiálu a nejsou si jistí výsledkem. Co to je za bordel? Je to vůbec možný? Asi jo. Neděle platí, ale až 5. hodina. Budou mi znovu dělat biopsii, musí vzít víc materiálu. Mám naději, že mi nohu nechají. Ale za jakou cenu?

Zase jedu  výtah, světla. Už se tolik nebojím, ale nechci zvracet. Říkám jim to. Usínám, spím, cítím pleskání po tvářích. Možná se mi i něco zdálo. Otvírám oči. Mám to za sebou. Kolem samá postel se sténajícími lidmi. Už zase. Ale je mi líp než poprvé. Jedu na pokoj. Je mi dobře, snad mi to vydrží. Jo, nezvracím, hurá. Na výsledky nečekám nijak brzo. Už vím... Není to hned. 

Přišel cizí doktor, prý to vzali celé. Hurá, aspoň to. Přijde můj doktor, co mě operoval, prý to nevzal celé, nešlo to. Cože? Tak vzali nebo nevzali?  Ale vzali mi tarzální nerv, to je jisté. Ale proč? Nikdo mi nedává odpověď. Jsem snad vzduch. Je vizita. Ptám se, zda to vzali celé nebo ne. Oba doktoři odpovídají najednou, ale jinak. Jeden, že ano, druhý, že ne. Tak si můžu vybrat. Jsem snad v blázinci?! Asi jo. Kolik toho musím vydržet, než se zblázním? Už jsem blízko. Na patologii si zase nejsou jistí. Posílají to do Plzně. Zase prodleva. Proč to neposlali rovnou? Jedu domů a čekám a čekám. Berou mi stehy. Není to brzy? Asi je, protože se mi to rozšklebuje a hnisá. Bolí to. 

Jsem doma. Volá kamarádka kamarádky. Už to ví a je to definitivní. Je to světlobuněčný sarkom  zhoubný nádor měkkých tkání. Nechává mě to klidnou. Tušila jsem to. Možná lépe než melanom. Doktor už před tím říkal, že mě čeká ozařování a 10 - 20% na úplné vyléčení. Jinak, že se to za 3 - 5 let vrátí a není jiná možnost než amputace. Třeba se do těch procent vejdu. Kéž by! 

Jedu zase do Prahy. Už nevím po kolikáté. Jedu k onkoložce. Naplánovala mi 25 dávek ozařování. Hm, to jsem ještě neměla. Ne, že bych po tom toužila. Ale mám nohu a naději. Doufám, že to zabere a vejdu se sakra to těch procent. Musím. Kvůli klukům, manželovi, mámě.

Máma to zvládla dobře, ví vše. Je silná. A já asi taky. Jak jinak bych to vydržela?! Je to zvláštní, ale nepřipadám si nemocná. Díky lidem kolem mě, drží mě nad vodou, když mám pochybnosti, deprese a pocit beznaděje.. Fakt díky.   Vždy jsem si myslela, že se mě tato hnusná nemoc netýká. Nekouřím, nepiju, neflámuju. Ale k čemu mi to je? K ničemu. Pořád si říkám proč? Odpověď nenajdu. Budu mít strach sednout na kolo, protože mám strach, že se mi to udělalo z toho. Nebo jenom náhoda? Kdo ví...





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy