ADV TOP
ADV LEFT

Už dlouho dumám, jestli napsat.

Na začátku srpna jsem byla pevně rozhodnutá, že napíšu, ale postupně ze mě ten pocit prchal. Před pár dny jsem si uvědomila, že je třeba věci dovést na pravou míru.

Před pár lety, když umřel ze dne na den můj táta, jsem tu napsala článek Možná ti zejtra umře táta. Více méně to bylo poprvé, kdy jsem citelně pocítila nepravdivost "Tohle mě se stát nemůže". Od té doby mě nic až tak nezaskočilo.

Když sem zjistila, že má babička rakovinu, vzala jsem to jako fakt, když umřela, tak vlastně taky, protože tyhle věci se dějí a já nejsem žádná výjimka.

Když sem neplánovaně potřetí otěhotněla, taky sem nebyla nijak zaskočená, protože tohle se stává no a prostě to budu muset nějak zvládnout...


Když sem zjistila, že se nastávající otec pochlubil snad už všude, přihlásila jsem se i já veřejně v prosincové diskusi.

Na začátku těhotenství jsem svému gynekologovi zaplatila "těhotenský balíček" (jinak to nejde, že), jehož součástí byl i screening v prvním trimestru. Chvíli jsem přemýšlela o Gennetu, ale pak sem si uvědomila, že udat dvě děti, odjet minimálně na celé dopoledne, jet případně 2x, aby to bylo i s krví, se mi zdá zbytečně složité, a když už to mám v té supermoderní ordinaci zaplacené, tak kam se budu honit...

Po zkušenosti z Gennetu jsem byla screeningem značně zaskočená. Pan doktor si udělala rychloměření, více méně ani nic nekomentoval, vypsal žádanku na krev a odeslal mě na odběry. Jemu pak přišel hotový výsledek zhodnoceného měření a krve. Vše bylo OK.

Celé těhotenství mi bylo fakt zle. Mám pocit, že jsem některé dny přežívala jen na pár hltech cocacoly, cokoli jiného končilo v záchodu. Moje vize byla nějak to doklepat a pak se uvidí. Více méně jsem se ani na "poradnách" na nic neptala, nechala jsem se zkouknout, změřit tlak, a pakovala jsem se pro děti.

Jediné, na čem jsem se dohodli, že nepůjdu na klasický test cukrovky, ale že mi dr nechá 2x změřit hladinu cukru. Nechala jsem se nabrat i na tripple testy, všechno bylo v pořádku... a celkem překvapeně jsem přijmula žádanku na UTZ ve 20tt do nemocnice. Předpokládala jsem, že to zvládneme v té supermoderní ordinaci ne nikde nebudu muset čekat. No, nezvládneme, tak co se dá dělat.

Za celou dobu jsem se nedokázala opravdu těšit. Tři děti jsem chtěla, ale teď jsem se prostě necítila. Pořád jsem přemýšlela, jak jen to zvládnu... ale v duchu už jsem chtěla mít to těhotenství za sebou, mít to prťavý miminko a říkat si, že to nějak půjde. že to přeci nějak zvládneme. Zas takový rozdíl to být nemůže.

Zcela zodpovědně jsem si sedla nad vymýšlení jmen a dětského pokojíčku. S řešením 3 dětí v jednom pokoji ve 3+1 s naprosto pitomě řešenými pokoji jsem byla spokojená a nelenila jsem a objednala další dvě postele. Ať si kluci včas zvyknou na to patrové spaní. Nastávající otec odjel na motorkářskou dovolenou a já během toho týdne měla jít do té nemocnice.

Pár dní po jeho odjezdu jsem mu poslala jméno pro holčičku i kluka a kluk mi byl obratem zamítnut. No, co se dá dělat, tak se domluvíme, až se vrátí. V pátek jsem měla UTZ. Ještě ráno jsem doběhla udělat výměnu našeho krátkého šátku za dlouhý pro miminko, pak jsem došla do nemocnice, po půl hodině čekání jsem se ptala, jestli na mě nezapomněli, prý ne, mají zpoždění... a když na mě došla konečně řada, čekalo mě opět setkání se statistikou... "To miminko není úplně v pořádku..."

Jaký miminko, co není v pořádku, asi nějaká kravina, no, ať se podívá pořádně... Paní doktorka otočila monitor, abych tam náhodou neviděla a začala si se sestrou špitat, že tady a tady a vidíte tohle.... A v tuhle chvíli mi došlo, že to MOJE miminko asi vážně není v pořádku. Pak mi paní doktorka řekla nějaký cizí termíny, ukázala to ještě jiné a že mě pro jistotu pošlou ještě do Gennetu, že si nedokáže rozhodnout sama, ale že to vypadá na velice vážné poškození...

Dostala jsem kapesník, vodu, usadili mě u sestřičky trochu stranou od ostatních těhotných a když sem dostala žádanku a termín v Gennetu, mohla jsem odejít. První jsem volala mámě, že je něco špatně, že miminko možná nebude a jestli si může nechat ještě Filípka, abych měla čas se s tím srovnat. Pak jsem volala Lukášovi - ten mi klasicky nevzal telefon, pak jsem to zkusila ještě nekolikrát... nakonec jsem s ním mluvila o půl hodiny později... Byl dva dny cesty domů... jako vždy... Zavolala jsem tchýni. Ta dostala takové neurčité sdělení a instrukce co v neděli s Danečkem, který u nich byl na prázdninách. Zavolala jsme ségře.... Pak jsem celý víkend volala kamarádce, které jsem se nedovolala a tak to pořád netuší.... a já teď už nemám odvahu jí volat a říct to nahlas.

Doma jsem díky internetu během chvíle věděla, co přesně ty odborné termíny znamenají a měla jsme celkem jasno. Uvědomila jsem si, že paní doktorka si až tak nejistá výsledkem nebyla, jen když zjistila, že jsem tam sama a doma nikoho nemám, nechtěla mi říct pravdu. Vždycky jsem si o sobě myslela, že kdybych jednou čekala miminko, které má vady neslučitelné se životem, že bych ho normálně donosila, porodila a pak mu dala šanci v klidu odejít.... a teď jsem věděla, že na to prostě nemám. Že by bylo ode mě nefér hodit děti mámě na krk, abych mohla čekat na smrt. Dokonce mi došlo, že bych to stejně asi nezvládla, že na tohle prostě nemám.

Přemýšlela jsem nad tím, jaký by to bylo, kdybychom měli to štěstí a miminko neumřelo hned nebo za pár hodin... a došlo mi, že by byl závislý na přístrojích a vlastně by to až takové štěstí nebylo. Dohledala jsem si informace, doptala se a rozhodla jsem se. V neděli večer se vrátil Lukáš a v pondělí jsme vyrazili do Gennetu. Chvíli si poseděli ve frontě, pak se dozvěděli, co já už dávno věděla.

Po UTZ, kdy si pan profesor udělal několik snímků a přizval mladší kolegyni, "protože takhle rozsáhlé poškození v životě neviděl", došli jsem si na genetiku, kde jsem se dozvěděli, že se to stává, žádné dispozice asi nemáme a příště už to vyjde a došli ještě na odběr plodovky, protože když už je to jedno, tak aby se případně vyloučilo i nějaké další poškození, jako informace pro budoucí generace.

A dál už je to zase jiný příběh. Naše Helenka (poprvé jsme si nechali sdělit pohlaví) se v prosinci nenarodí. Podepsala jsem jí rozsudek smrti, protože mi to pro ní i pro nás přišlo nejlepší. Ale nic to nezmění na tom, že mi po ní vždycky bude smutno....





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy