ADV TOP
ADV LEFT

Já vím, deníček maminek v zahraničí je dávno pryč, ale prostě teď mám téma, které mě už hezkou dobu žere a tak vám ho chci předhodit - zajímalo by mě, jak je to u vás (ať už žijete kdekoliv), jaké máte zkušenosti - a jaké máte názory a nápady.

Pro ty, co mě neznají připomínám, že žijeme v Kalifornii, takže se snažíme nějak fungovat v místním systému.

V dětských sportech jsem se ovšem dodnes se systémem nedokázala sžít a smířit. Začalo to někdy v pěti letech synka, kdy sousedky zapsaly svoje chlapečky do T-ballu (dětská verze baseballu) - představa prcků, co běhají po hřišti a hrají baseball mi přišla neodolatelně roztomilá a začala jsem shánět informace. Sousedky mi s úsměvem oznámily, že tréninky jsou každé úterý od šesti a pak o víkendu zápasy. Myslela jsem, že jsem se přeslechla - pětileté děti trénují od šesti do sedmi? Když započítám patnáct minut na cestu z tréninku (za předpokladu, že v okamžiku úderu sedmé hodiny dítě plynule odchází z hřiště do auta, už nepromluví s trenérem, kamarády atd.), půl hoďky večeře, koupání... do prčic, kdy jdou děti spát? Moje děti chodily v té době do postele v 19:30, v šest hodin (tj. v době začátku tréninku) už bývaly obvykle neuvěřitelně protivné a pokud proběhl trojboj večeře - pohádka - vana bez ztrát (na dětech, matčiných nervech atd.), považovala jsem to za úspěch... takže představa "nočního" tréninku mě značně odradila. A pak ty víkendy... jsme čtyřčlenná rodina, rádi jezdíme na výlety a podnikáme různé věci - představa, že tři měsíce (doba trvání ligy je 12 - 13 týdnů) jsme víkend co víkend doma a postáváme někde na hřišti až teda jeden člen rodiny dohraje baseball.....? No prostě jsem to vzdala a ligové sporty (stejným systémem se hrají všechny ostatní míčové hry - fotbal, americký fotbal, košíková atd.) odepsala a zvolila taktiku mrtvého brouka - tj. až si děti řeknou a budou něco chtít a něco šikovného se naskytne, tak to zkusíme. 

Předškolní dcera chtěla na balet (obávám se, že hlavní motivací byl dres s tylovou sukénkou). V YMCE pořádali balet pro předškolní holčičky bratru za šest dolarů za lekci (normální lekce různých sportů vyjdou na 15 a víc), i zapsala jsem jí. Asi tři měsíce to fungovalo. Odvezla jsem obě děti do YMCy, mladší šoupla na balet a se starším něco podnikala. Zkoušeli jsme plavat, ale zkuste za 40 minut (trvání baletu) převlíct sebe a šestileťáka do plavek, osprchovat se, vyplavat v bazénu, osprchovat, umýt hlavy od chloru a převlíct do suchého... navíc bazén máme (jako jedna z mála YMEC) venkovní, takže třeba v prosinci to zase až tak ideální není. Zkoušeli jsme v lobby hrát karty, dělat úkoly, číst knížky... ale po pár měsících mi docházely síly a synkovi trpělivost a brečel, že zase musí do YMCy. Takže další kurs jsem nezaplatila a čekala na další nápad a příležitost.

Mezitím jsem prozkoumávala různé možnosti - pokud možno něco, co by mohly provozovat obě děti, obě to bavilo (ne, že by synek nemohl chodit na balet, ale prostě ho nebaví a vcelku se ani nedivím, že ho poskakování mezi holčičkami v růžovém nijak neláká) a nevyžadovala oběti od celé rodiny v podobě zkažených víkendů. Nadchlo mě karate - ale měsíčně sto dolarů za jedno dítě mi přišlo moc - chápu, pokud má dítě za to přístup na 9 - 12 tréninků týdně, tak to je cena příznivá, ale co když nechci mít z dítěte karatistického mistra světa a chci, aby se jen jednou týdně šlo někam hýbat? Gymnastika (kterou tu provozují houfně i kluci) - to samý (myslím že to bylo "jen" 95 dolarů měsíčně za dítě - ovšem přesně omezené na jeden trénink týdně). Plavání - tréninky od sedmi večer, závody (pro změnu) každou sobotu. A tak dále.

Pak jsem našla bruslení - přípravka jednou týdně, za rozumnou cenu. Obě děti ve stejnou dobu, na stejném místě. A jako bonus volné vstupenky pro rodiče - tj. pro mě možnost v době dětského tréninku sama bruslit na vyhrazené polovině stadionu, plus na trénink navazovaly hodiny pro veřejnost, takže děti měly tréning a já si bruslila a zhusta jsme pak zůstali na další půlhodinu (než začaly hokejistické tréninky) veřejného bruslení, kdy jsme si pohráli, vyblbli se. Ovšem přípravka skončila a my (děti) byli postavení před volbu krasobruslení nebo hokej. Určitě už víte, kam mířím - ano, tréninky od šesti sedmi večer, víkendové zápasy atd... plus navíc tréninky každé dítě zvlášť (krasobrulařky pochopitelně nejsou na ledě ve stejnou dobu jako hokejisti) a navíc synek kategoricky pravil, že hokej hrát nebude.

A tak sním o místních sokolech, co pořádají míčové hry pro děti a tanečky a gymnastiku bez toho, že by program byl uzpůsoben budoucím olympionikům. Letos mě ovšem potěšila YMCA, která začala ve škole pořádat fotbalový kroužek. Berou kluky i holky, kroužek navazuje na vyučování, koná se na školním hřišti (takže obě děti ve stejnou dobu, na stejném místě - a navíc bez složité přepravní logistiky), v (od)poledních hodinách, bez zápasů a soutěží - SLÁVA.

No a teď jsou v plném proudu zápisy do jarní ligy (fotbalu, baseballu atd.) - a já čelím nesčetným dotazům na téma "a co vaše děti, oni nedělají žádné SPORTY?" obvykle násladované výčtem, co vše dělá jejich pepíček ("hraje hokej za dva týmy, takže má čtyři tréninky v týdnu a o víkendech nejméně DVA zápasy - ale on je takové živé dítě, tak se mu musíme věnovat"), kdy se musím držet, abych neřvala nahlas (třeba svůj názor na to, že sezení s kafem a iPhonem v hledišti hokejového stadionu nepovažuju za věnování se dítěti - že za věnování se dítěti považuju třeba rodinný výlet na kolech nebo vandr po horách nebo pro mě za mě čutání na zahradě nebo honění zmrzlého drnu po rybníku - a ne odložení sedmiletého prcka na hokejový stadion).

Nicméně dávám si závazek - na otázku naznačující, že jsem macecha, co se dětem vůbec nevěnuje, budu s úsměvem odpovídat: "Ne, naše děti nedělají žádné SPORTY - oni jen velmi dobře bruslí, jezdí dvojité černé sjezdovky, jezdí na koni, horolezí, na kole ujedou bez problému kolem třiceti kilometrů, ujdou osm až dvanáct..." A zkusím spolknout poznámku o tom, jeslti jejich pepíček už sundal pomocná kolečka, nebo jestli umí bruslit (překvapilo mě, kolik dětí tady neovládá běžné věci, jako ujet pár kilometrů na kole, nebo jít kus pěšky, nebo stát na bruslích či lyžích - většinou umí plavat, to jo, ale zbytek fakt ani na základní úrovni).

Protože, nemůžu si pomoc, podle mě takové ty "běžné" sporty, které děti provozují s rodiči (tj. i rodiče provozují dotyčný sport, nesedí se sváčou v kempovací židličce za čárou hřiště) jsou pro děti mnohem prospěšnější než všechny ligy. Protože se jedná o čas strávený s rodiči, u něčeho, co všechny baví (synek dodnes s hrdostí vypráví, že tatínek, když spadnul na lyžích, letěl nejméně třicet metrů :-) a že i ten pán, co mu pomáhal posbírat lyže říkal, že to byl pád století :-)) - a navíc si děti odnesou do života koncept toho, že ve volném čase se dá "jet ven" a podnikat něco zajímavého. (distancuji se od hitlerózních rodičů, co zase naopak vláčejí řvoucí, vyčerpané nebo vyděšené děti po horách a skalách, házejí je do hluboké vody a strkají na lyžích z vršků černých sjezdovek - to je zase druhý extrém).

No a na závěr - a co vaše děti, dělají nějaké SPORTY???

Nebo jsou chudinky zanedbané a deprivované, jako ty naše:





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy