ADV TOP
ADV LEFT

Osud, příroda nebo snad blbá náhoda nás postavily před problém redukce.

Často se setkávám s tím, že lidé tak docela nevědí, o co jde a přitom se ostýchají zeptat. Nejsem žádný odborník ani zdravotník, jen chci napsat, jak to bylo u nás.

Když nám ve 12tt oznámili, že budeme mít dvojčátka, bylo to překvapení, dokonce nám to připadalo docela srandovní. Byli jsme rozesmátí pyšní budoucí rodiče.

Radost ale netrvala dlouho, o tři dny později nám v Gennetu, kam jsme byli posláni na "velký ultrazvuk", sdělili, že jedno miminko není tak úplně v pořádku. A bylo to vážné - žádná nosní kůstka, málo plodové vody, snížená pohyblivost, reversní tok. Navrhli nám odběr choriových klků (kousek placenty), aby mohli provést test na genetické vady. Souhlasili jsme. Těsně před výkonem, už i jehlu měli vyndanou, se ukázalo, že to nemají z čeho odebrat. Placenta byla moc tenká a jediné vhodné místo se nacházelo pod mojí kostí. Takže změna, časná amniocentéza.

Domů jsem jela ubrečená, vyděšená a v šoku. Začátek těhotenství neprobíhal úplně standardně (strašili nás mimoděložním) a já si naivně myslela, že smůlu jsme si už vybrali a že ty ošklivé věci se dějí jenom těm druhým. Zkrátka mě to zaskočilo, nebyla jsem na problémy připravená.

Testy nakonec dopadly negativně (tedy dobře), ale brzy se ukázalo, že to náš problém neřeší. A po několika podrobných ultrazvucích diagnóza zněla: nedostatečná placenta. Miminko bylo vlastně úplně zdravé, ale nedostávalo dost živin a, a to bylo nejzávažnější, kyslíku.

To už jsem měla "nastudováno". Na internetu jsem si vyhledala neznámé termíny ze zpráv z jednotlivých UZ, takže když nad námi stáli tři doktoři a dohadovali se, byť v odborných termínech, věděla jsem že je to hodně špatné.

Vysvětlili nám, co se může stát. Tedy že toto miminko s největší pravděpodobností zanikne už v děloze, otázka je kdy a jak tím ovlivní to druhé zdravé. Nebo přežije až do porodu, ale prognóza je špatná, hrozí přinejlepším těžké postižení. Nakonec zmínili i možnost, že to celé dopadne dobře, ale bylo jasné, že to se rovná zázraku.

Měli jsme se rozhodnout, jestli "to necháme na přírodě" nebo zda podstoupíme redukci (selektivní fetocida). Ovšem při redukci po 16tt je riziko potratu 15%.

Nechali jsme si to projít hlavou a po konzultaci s mým gynekologem jsme se rozhodli pro redukci. Ono vlastně ani moc prostoru pro rozhodování nebylo. Jak jsme se dozvěděli, odumírající plod vypouští do krevního oběhu matky látky, které jsou jednak toxické pro druhý plod a jednak vyvolávají stahy.

Rozhodli jsme se tedy dát zdravému miminku co nejlepší šance, alespoň v rámci možností. Jakkoli rozhodnutí nebylo až tak těžké, smířit se s ním rozhodně nebylo snadné. Průběžně jsem propukala v nekontrolovatelný pláč, není jednoduché vzdát se jednoho miminka v 18tt, kdy už jsem měla pořádné bříško a cítila první kopance.

 

V den D jsme dojeli do Gennetu, na UZ mi prohlédli dělohu a připravili se kudy.

Samotný zákrok trochu připomínal amnicentézu. Vydezinfikovali mi břicho a sondu, vzali stříkačku s normální jehlou (ne tou dlouhou jako při AMC) a šlo se na to.

Redukce spočívá v tom, že se do srdíčka plodu injekcí vpraví KCL, což srdíčko zastaví a krev přestane proudit. Plod by se měl zapouzdřit, vlastně mumifikovat a později i trochu zmenšit. Toto pouzdro vyjde až při porodu, tedy v tom lepším případě. Jinak by se spustil potrat a přišli bychom o obě.

Oproti AMC redukce trvala déle a bolelo to trochu víc. Tou jehlou totiž pohybovali do stran i nahoru a dolů. Nakonec mi ještě pustili srdíčko zdravého miminka, abych slyšela, že je v pořádku.

Pak nás usadili do čekárny. Přiznávám, že jsem necítila žádnou lítost ani výčitky svědomí, to jsem si odbyla předtím, zbyl jen strach. Strach, abychom nespadli do těch 15-ti %.

Po půl hodině jsme ještě absolvovali kontrolní UZ. Všechno se zdálo být v pořádku. Dostala jsem instrukce co můžu a nemůžu a 24h hodinové telefonní číslo, kam mám volat SOS, stejně jako po AMC. A pak jsme jeli domů.

Někde vás mohou po redukci hospitalizovat, ptali jsme se na to, ale pokud by mělo dojít k nejhoršímu, tedy potratu, tak vám ani v nemocnici nepomůžou, zastavit to prý nejde.

A doma je doma.

Takže ležím, manžel mě obsluhuje jako královnu a doufáme, že se mimi udrží. První týden je nejkritičtější, pak bychom měli být z nejhoršího venku. Ale oddechnout si prý budeme moci až tak po 35tt. Tak nám držte palce!





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy