ADV TOP
ADV LEFT

... aneb Jak mi Zelňasovic sundala růžové brýle :-)

Také jste se vždycky těšily na to, až budete těhotné? Hltaly články a knížky o těhotenství, poslouchaly povídání kamarádek a pod vlivem "těšitelských" hormonů mávaly rukou nad jejich stížnostmi a popisování nejen radostí, alébrž hlavně a především strastí? Byla jsem stejná :-).

Jak moc jsem už od puberty toužila po miminku... Rodičové se mi při oslavě mých 18. narozenin přiznali, že se už od mých 15tin děsili každé mé rádobyznámosti a čekali, kdy přijdu těhotná. No, usnadnila jsem jim to, nejdřív jsem se stihla i vdát, což bylo něco, co rozhodně nečekali :-)

Ale zpátky k tématu: Vzpomenete si na nějaké ty báje a pověsti o těhotenství, které nás měly ujistit o tom, že je to nejúžasnější čas v životě ženy? Moment - já přeci vím a jednoznačně souhlasím, že to JE nejkrásnější období, ale jak už jsem předeslala, už na to koukám bez těch růžových brýlí netěhotné nesnažilky :-).

Báje první: "Milování s partnerem si budete užívat spolu s krásným pocitem, že možná dnes jste počali nový život."

Tvrdá realita: Po několika měsících marného snažení jsem začala chápat, že být prostitutkou je tvrdá dřina a že ty ženský se neskutečně nadřou. O milování jsem odmítala přemýšlet jako o krásném prožitku s partnerem, jak trefně řekl manžel "nejde o milování, ale o sex za účelem plození", no a to se nám přejedlo celkem rychle. Pak už to byla vážně dřina, místy otrava a někdy jsme to vysloveně bojkotovali, zvlášť v době ovulace, na kterou měl můj manžel snad radar nebo co!

Jak z toho ven: Chytrou radu typu "Nemyslete na to" nezveřejním, neb ji nesnáším :-). Takže - chce to čas, kdy i ta touha po otěhotnění trošku ustoupí, třeba i před tím pocitem únavy, marnosti, zklamání nebo vůle. Nám se povedl návrat od nuceného sexu k milování až při snížení četnosti díky lékařské zprávě, že to přirozeně nepůjde - což vám nepřeju, ale u nás to byl impulz ke klidu a začali jsme si milování zase užívat. K otěhotnění totiž nevedlo, pro Zelňasovic jsme si museli dojít do CAR, takže místo pocitu "třeba se to dneska povedlo při tom úchvatném milování při západu slunce" jsem si říkala "no z téhle zkumavky by se urodit mohlo." :-)

Báje druhá: "Až uvidíte ty vytoužené //, budete nejšťastnější pod sluncem."

Tvrdá realita: Ano, byla jsem nejšťastnější pod sluncem, ale současně taky vyjukaná, překvapená, vystrašená ze všeho, co bude dál, bála jsem se propadnout té radosti, protože jsem od přírody skeptik, i když optimistický, ale to umělko přeci nemusí vyjít, je tam vyšší procento neúspěchu... Prostě neuvěřitelná bouře emocí, které dokázaly to štěstí přebít. Když na to zpětně vzpomínám, zamrzí mě, že jsem necitila to absolutní štěstí a vítězství nad osudem, ale vážně jsem se bála mít radost, že to bude předčasné.

Jak z toho ven: Z toho se nijak ven nedá, musíte si to prožít, jen chci, abyste věděly, že v tom zmatku nejste samy :-)

Báje třetí: "Zbavím se menstruačních bolestí a vložek"

Tvrdá realita: Menstruačních bolestí jsem se zbavila, to jo, ale nebylo ono lepší dva dny za měsíc vědět, proč mě bolí břicho, než teď při každém píchnutí a dloubnutí šílet, co to může být a jestli to neznamená něco špatného pro miminko???

Vložek jsem se vážně nezbavila a nezbavím, to byl asi ten největší blud, kterému jsem o těhotenství věřila. Mám naopak obrovskou spotřebu, protože pocit vlhka mě provází od začátku... Navíc při každé návštěvě toalety kontroluju, jestli je to takový "obyčejný výtok", nebo něco, co to být nemá. A mám už začít šílet, nebo je to ještě normální?

Báje čtvrtá: "Můžete trpět ranními nevolnostmi"

Tvrdá realita: Proč se to jmenuje RANNÍ? Naštěstí se mi tyhle těhotenské radost téměř vyhnuly, ale když už přišly, bylo to odpoledne nebo večer a nepomáhalo nic než potupně vrhnout. O nějaké prevenci či zahánění žaludku na vodě nemohla být řeč, pokud pominu to, že mi pomáhal leda neustálý přísun živin (což se podepsalo na mých stehnech, zadku a samozřejmě váze).

Jak z toho ven: Vyzkoušet všechny dostupné rady kamarádek, maminek, babiček, tchýní - v nouzi se hodí všechno :-), můžete patřit k těm vyvoleným, na které něco zabere, no a případně zbývá věřit, že i když nic nepomáhá, že to jednou přestane (nejpozději po porodu)...

Na všem hledejte něco pozitivního (i když říkat si, že vám ten suchý toust s hořkým čajem stejně nechutnal, je drsný :-) ).

Za sebe podotknu: Kdybych bývala byla víc zvracela, nebyla bych bývala tolik přibrala :-).

Báje pátá: "V těhotenství se vám zlepší pleť, zčervenají vám tvářičky, zesílí vlasy a nehty."

Tvrdá realita: Pleť jsem prvních pět měsíců maskovala vším, co bylo po ruce, pudrem, make-upem, kapesníkem, když bylo nejhůř :-). Teď už je to lepší, vlastně teprve na konci druhého trimestru jsem té báji začla věřit, vážně se mi trochu zlepšila pleť, i když jen oproti začátku těhotenství. Takže návrat k původnímu stavu. Tváře mi červenají, ano, ale chcete vážně po každém přechodu z tepla do zimy a obráceně vypadat jako kombinace Marfušy a soba Rudolfa? Mně totiž červená i nos, což spolu s červenýma tvářema vypadá, jako bych právě vylezla po hodině ze solárka... a hřeje to dost podobně :-(

Vlasy - kapitola sama pro sebe - prý zesílí... No, zesílilo leda tak jejich vypadávání, a to až na samý kraj únosnosti. Každé česání znamená několikeré vyčištění kartáče, použití ručního vysavače a očištění oblečení od ramen až po paty. Jestli po porodu vypadávají vlasy víc než v těhotenství, asi se přihlásím jako dárce vlasů na paruky.

Nehty - tak tady se skloním před bájí, ty se mi neuvěřitelně zlepšily. Zpevnily, jsou bělejší, rostou rychleji. Mnohem rychleji, dokonce nestíhám pilovat, manžel už odmítá dříve oblíbené masáže zad, protože je samý drápanec, já si na noc asi pořídím nějaké bavlněné rukavice, když se chci v polospánku poškrábat na nose, znamená to krvavý šlinc, který se hojí týden.

Báje šestá: "V těhotenství z vás bude vyzařovat radost a štěstí, budete se těšit na miminko a rozdávat úsměvy, budete si vychutnávat pohyby miminka a budete s ním komunikovat."

Tvrdá realita: První trimestr ze mě vyzařovala spíš nejistota a nervozita, strach, aby se to ještě nějak nepotento... Druhý trimestr ze mě vyzařovalo méně nejistoty a strachu, vylezlo mi bříško, což alespoň trošku vyvážilo to, že už v prvním trimestru mi vylezla stehna a zadek. Nadšeně jsem čekala na první pohyby, juchala nad každým "zvláštním cuknutím" a chytala manžela za ruku, rvouce si ji na břicho s dotazem "cejtils to"? Musela jsem být hodně nešťastná, když asi po sté řekl "ne, a co jako?", protože pak už začal přikyvovat, abych nezačala zase natahovat a aby měl trochu klidu a mohl zase používat obě ruce (pravidelně jsem za ním běhala večer z postele, když on nadšeně gembil na kompu fotbal, hokej nebo golf :-).

Po čase se pohyby změnily na kopance, ty se začaly prolínat s kotrmelci, někdy i s kick-boxerskou vložkou, zakončené viditelným vlněním břicha, které konečně nemohl přeslechnout nebo necítit ani manžel - takže si to začal užívat on. Já od jisté doby při pohybech akorát funím, valím oči, nešťastně svírám močové cesty, abych zabránila úniku po zákeřném útoku, případně už jen konstatuju "auauau", na což je alergická moje máma :-). Dokonce prohlásila, že jsem zpovykaná a rozmazlená. No, a kdo za to může?

Komunikaci se Zelňas u nás většinou zastává manžel - večer si lehne vedle mě na sedačku, dá si obličej k pupku a neromanticky huláká jako na lesy "Lindulo, jsi tam? Tady je táta, kopni, že jsi tam". Většinou to má úspěch, nedávno dokonce kopla tak silně - bohužel mě, do třísel - že mi vyletěla noha a nakopla jsem manžela, že koukal jak zjara a že za co, ale chtěl to, tak to měl. Od té doby se drží v uctivé vzdálenosti od mých nohou...

Co se týká rozdávání úsměvů - s těma teda šetřím, čím dál tím víc jsem protivná sama sobě, natož okolí a na okolí. Začínám být naštvaná, když po mně někdo něco chce, občas mě napadne, proč s tím otravujou mě, ať na mě berou ohledy, jsem přece TĚHOTNÁ, oni ne, tak ať se snaží :-). Prima názory, zvlášť v pracovním procesu mě za ně děsně milujou. Nedávno jsem to řekla svému kolegovi v kanceláři, naštěstí je to můj brácha, tak jsem si to skoro mohla dovolit, ale on mě pro změnu poslal do prodloužených zad s úsměvem a grácií, netěhotným mladým mužům vlastní :-). Po půl dni načuřeného mračené mi došlo, že má vlastně pravdu, sama jsem se snažila kolem svého pupku moc nešílet, tak proč to najednou měnit, že jo? Proč - protože já jsem TĚHOTNÁ, on ne :-)))

Jak z toho ven: Porodit :-) Pak začnu být třeba sebestředná jako MATKA, nikoliv jako TĚHULE :-).

Báje sedmá: "Budete se pyšnit krásným kulatým bříškem"

Tvrdá realita: Pyšním se... jen nevím, kdy a jak si toho všímá okolí.

Tedy - pyšním se VLEŽE - na posteli, což vnímá jen manžel. Spočívá to v tom, že minutu vnímám vlnobití pupku, pak se hodinu snažím najít pohodlnou polohu no a po té hodině se zase překulím jinak. Funím u toho tak, že si manžel vždycky vzpomene na všechny scény z filmů Harryho Pottera, které se odehrávají na nádražním nástupišti 9 a ¾, i tu páru prý vypouštím zcela věrohodně.

Pyšním se VSEDĚ - v autě, v práci, v kavárně s kamarádkou - připadám si jako zhroucená hromada masa, a to značně prorostlého. Žádná pohodlná poloha zatím nebyla nalezena!!!

Pyšním se ve STOJE - na doporučení mé doktorky a také mé fyzioterapeutky se snažím podsazovat pánev a nezvětšovat již nadstandardní lordózu, kterou jsem si vypěstovala, místo pyšnení vypadám, že se brzy potento...

Pyšním se i za chůze - místo ladných pohybů se přemisťuji kachním kolebáním, a to z čistě prozaických důvodů:
a) mám díky té lordóze skříplé nervy v nějakých nadpánevních kostech, takže pohyb do stran bolí méně než pohyb vpřed,
b) nosím manžestráky a kolébáním se vyhýbám tření stehen, při kterém kalhoty vyluzují opravdu hlasité zvuky (dokonce se občas někdo otočí, co to za ním vrčí).

Báje devadesátá devátá... takhle bych mohla pokračovat donekonečna.

Třeba o tom, jak se všude píše, že vám narostou prsa - jojo, mě taky narostly, ale jsou tak citlivá, že na ně manžel může leda zbožně koukat, což ho fakt nebaví :-) Konečně můžu nosit trička s výstřihem - jenže v kombinaci s pupkem to vážně nemá ten sexy efekt, který by se mi hodil tak před deseti lety :-).

Jak si večer místo hlazení bříška chytám cukající nohy a nadávám na nemožnost s tím cokoliv udělat, tak místo čaje pro těhotné hltám rozpustné magnezium a doufám, že zabere co nejdřív, abych mohla jít spát.

O předsevzetí, že až budu jednou těhotná, budu určitě zdravě jíst, a přitom mám chuť zásadně na nezdravá jídla v nezdravém množství. Prokládám to ovocem a zeleninou, ale to se tak nějak v tom množství ostatního ztratí.

Nebo o tom, že místo jemné a těhotné ženy je ze mě manželův tlustý kamarád, který ho dokonce trumfne v jistých projevech (a to se vážně snažím ovládat, ale lepší jeden PRD než bolavé břicho, na doktory kašlu, radši se to snažím ovlivňovat jídlem a taky Espumisanem, ale zabírá tak nějak pomalu a jen trochu)...

No je toho moc, nechám i vám ostatním trošku prostoru k vyjádření :-)

Nerada bych, aby tenhle článek vyzněl tak, že si stěžuju - vlastně si stěžuju, ale neměnila bych ani za nic, jsem šťastná, že jsem těhotná, že se po dlouhé době zadařilo, a už teď se těším, až budu těhotná znovu - to abych taky mohla inovovat tenhle seznam o další neduhy :-))).





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy