ADV TOP
ADV LEFT

Vím, že snít v těhotenství o miminku, o tom, jaké by mělo být, jak by mělo vypadat, jaké by mělo mít oči a vlásky a nosík atd. by se nemělo, ale já snila... a vysnila jsme si do detailu holčičku a teď? Teď mi spinká ve vedlejším pokoji a je přesně do posledního puntíku taková, jakou jsem ji měla vysněnou ve své hlavě... ale nebudeme předbíhat...

Otěhotněla jsem velice nečekaně, měsíc před osmnáctými narozeninami. Jak je v dnešní době možné jen tak otěhotnět? Jednoduše. Prošla jsem si velice náročným 15ti měsíčním vztahem napodobujícím novodobý očistec. Dva měsíce po rozchodu dobrala antikoncepci a další si nebrala, proč taky? Ovšem měsíc na to, přesně 3.3.2006 jsem poznala člověka, který mi změnil všechno. Dal mě dohromady jen tím, jak se ke mně choval. Byla to opravdu láska na první pohled. Pouhý týden po seznámení jsme se dali dohromady. Nechtěli jsme se sexem spěchat, ani jeden jsme neměli moc dobré zkušenosti s brzkým sexem a tak jsme čekali, zamilovaně si koukali do očí, chodili na procházky apod. Touha už se nedala vydržet a tak jsme koncem dubna začali i se sexuálním vztahem. Vzplanutí bylo tak silné, že na antikoncepci se nedalo ani myslet. Den 5.5.2006 si pamatuji velice přesně, byl krásný slunečný den, teplo, já seděla na okně a -napíšu to narovinu- v tomto okně okolo 15:00 vzniklo naše dítě. Jaroslav měl před maturitou, já nastoupila čerstvě do zaměstnání... o těhotenství jsme ani netušili.. tedy, já ano. Na druhý den jsem totiž ztratila zájem o alkohol, kterému jsem vcelku holdovala a začala se okamžitě přežírat. No jo, tělo nejlépe ví, co potřebuje a holka s podváhou 12kg potřebuje prostě nabrat, když je uvnitř další člověk, žijící z toho těla.

Po dvou měsících už mi přišlo moje přežírání, odpor k alkoholu, cigaretám a věčná ospalost podezřelá. Koupila jsem si těhotenský test, který jsem si ten večer udělala. A objevili se prakticky okamžitě dvě čárky. "Co znamenají dvě čárky? Že ano nebo že ne?" Rychle jsem hledala na příbalovém letáku odpověď. Grafické znázornění bylo jasné. "Sakra, mám v bříšku parazita. Co teď?!" Odpověď Jardy byla "Hm." Ani se neotočil od PC. Druhý den jsem si zašla těhotenství potvrdit ke gynekologovi, ten na první "šáhnutí" konstatoval "tak těhotná jste určitě" a poslal mě na ultrazvuk, aby se zjistili podrobnosti. Miminko bylo v pravém rohu dělohy a mělo 1,2cm. Vše bylo v pořádku. I když jsem nevěděla, jestli si dítě necháme, při pohledu na ten maličký flíček na obrazovce jsem měla slzy v očích ("ve mě je nový život") a řekla jsem si o první fotečku toho parazita, co se ve mně bez dovolení usídlil. Doktor sice říkal, že bych si neměla fotečku brát, pokud ještě nevím, jestli si dítě necháme, že je to velice ovlivňující, ale copak může nějaká jedna fotka ovlivnit mé rozhodnutí ještě víc než pohled na to tlukoucí srdíčko na obrazovce? Byla jsem v 9tt. Stále jsem ale nevěděla, jak se rozhodne budoucí tatínek, jestli chce být otcem nebo ne. 10.8.06 večer se ke mně přitulil, pohladil mi bříško v místech, kde jsem mu ukázala, že se "ukotvilo" naše mládě a zašeptal mi, že mě chce i s miminkem. To bylo slziček štěstí. :) Ovšem jen na pár hodin, tímto rozhodnutím skončilo pohodové těhotenství. Následující den jsem téměř potratila. Začala jsem proudem krvácet a hroutila se v silných křečích. Díky Jardovi jsem byla do 15ti minut hospitalizovaná na nemocničním pokoji, po klasickém vyšetření, po ultrazvuku a s kapačkou ruce. Měla jsem na děloze obří hematom, větší než samotné dítě, ale díky rychlému jednání Jardy a zdravotníků nám ho zachránili. Bohužel, tento šok jsem zažila přímo na svůj svátek. Po týdnu mě propustili domů jako velikou rizikovku a musela jsem přísahat, že budu ležet a ležet. Týden po propuštění jsem měla klasickou kontrolu u svého gynekologa na kterou jsem se nesla pyšně jako pokračující těhula a kde jsem dostala další ránu- výsledky krve. Moje dítě má téměr na 100% Downův syndrom a Smith-Lemli-Opitzův symndrom (vada 21 nebo 23 chromozomu, která způsobuje, že se dítě v děloze dovyvine, ale samostatně nedokáže žít, takže do pár minut po porodu zemře- víte jaký je pocit, že porodím dítě, které si pochovám, podívám se mu do očí a hned mi v náručí zemře?!)... byla jsem objednána na amniocentezu.... ZA TŘI TÝDNY! To je skoro měsíc... téměř měsíc jsem ležela v posteli na mokrém polštáři od slz. Ignorovala jsem začínající kopání miminka, kterým na mě asi volalo, že je v pořádku a jen se někdo spletl a pomalu se s ním loučila. Celá rodina a všichni přátelé mé těhotenství začali přehlížet, asi aby nějak nenarazili na nejcitlivější téma té doby. Jediný Jarda stál při mě, neustále mi hladil bříško, povídal si s miminkem, vykládal mu, jak má úžasnou maminku a strašného tatínka, rozesmíval mě a několikrát denně mi říkal, že my budeme mít přece uplně zdravou a krásnou holčičku. Byl moje jediná psychická opora.

Na vyšetření mi udělali jen genetický ultrazvuk. Viděli jsme každý prrstíček, nosík, pusinku, každou kostičku i orgán a než nám doktor něco stihl říct, ptala jsem se na pohlaví miminka a on se usmál a řekl "ČEKÁTE ZDRAVÉ DĚVČÁTKO". Nedá se popsat to štěstí, které jsem cítila. Největší, které jsem do té doby zažila.A ten kámen, co zmizel ze srdce... :) Od té doby jsem si se svou holčičkou pořád povídala, pořád jsem ji hladila přes bříško a brzy na to už jsme se začaly "přetlačovat" přes bříško. Ona se vždycky protáhla, já zařvala "au" a dlaní jsem jí jemně tlačila proti nožičce. Taková naše oblíbená hra. Za měsíc se konala ještě kontrola na genetickém sonu a dobré zprávy se jen potvrdili.

Těhotnila jsem si hezky dál, pojídala okurky s jahodama a šlehačkou, namáčela si piškoty do kyselice atd... no co, já měla na něco chuť, maličká měla na něco chuť a přece nebudu ochuzovat ani jednu z nás?! Přibírala jsem opravdu parádně, na váze na měsíční kontrole to byli opravdu pálky, jeden měsíc 4kg, další 3kg, pak další 4kg...Bohužel jsem ovšem těhotenství strávila jezením, spaním a chozením na kontroly. Byla jsem neustále hrozně ospalá. Jaroslav si ze mě utahoval, že jsem typická kočka. Sice krásná, ale pořád spím a když už se vzbudím, tak jdu akorát na záchod, najíst se a cestou do postele už zase usínám. Došlo to tak daleko, že všude vykládal, že prospím i porod. :D

Ve 34tt jsem byla hospitalizovaná kvůli počínajícímu porodu. Měla jsem silné bolesti v kříži, v podbříšku, tvrdlo mi celé bříško až po žebra. Na kontrole jsem měla změklý a zkrácený děložní čípek.. Tak jsem 9.1.07 nastoupila na udržování. Na pokoji jsem ležela s bezvadnýma maminama. S Lenkou, která na tom byla podobně jako já a čekala Petříka a za dva dny se k nám přidala Marcela, která čekala Karolínku. Moc holky zdravím! Poležela jsem si další týden na kapačkách a na práškách. Ovšem v dobré společnosti. Jen mě trochu strašila moje holčička. Už v bříšku byla jako z divokých vajec. Na udržování začala divočit ještě víc. Jednou až dvakrát denně se celá kompletně otočila. Chvílemi mělo bříško opravdu neuvěřitelné tvary a doktory tato její aktivita trochu děsila. Nejen, že se nevědělo, jak budu rodit, ale především kvůli pupeční šňůře, taková aktivita hrozila omotáním pupeční šňůry kolem krku, takže mě víc kontrolovali, často se mě chodili ptát, jestli cítím pohyby a chodili poslouchat ozvy. Otáčela se hlavičkou uplně na žebra a pak zas úplně do porodních cest i ve 43tt, takže maminy, nezoufejte, na otočení opravdu nikdy není pozdě! ;)

Mé těhotenství udrželi opravdu na výbornou. Mně i Lenku propustili ve stejný den. Rozloučily jsme se, popřály jsme si štěstí k porodu, žertovaly jsme, že se večer stejně sejdeme na porodním, ale já nějak věděla, že jen tak rodit nepřijdu a že už se s Lenkou asi neuvidíme. Zbytek těhotenství byl pohodový. Když nepočítám nesnesitelné bolesti zad a to, že jsem se valila jako tank a cítila se jako hroch. Byla jsem obrovská a závistivě jsem koukala na všechny štíhlé holky bez strií, kterých mi přibylo několik desítek i přes to, že jsem se 2x denně poctivě mazala nehorázně drahými krémy. Moje dcera dostala na matrice jméno Sophia Isabella (tatínkům výběr z maminčiných návrhů) a pak už jsme jen čekali, kdy to bude...

A ono to nepřicházelo a nepřicházelo, první termín byl za námi pak druhý, třetí, čtvrtý... minul poslední termín, byl týden za námi, dva týdny za námi a nic... Akorát mi navrch ještě popraskalo i bříško a já brečela jako želva, že vypadám jako kus dotrhaného hadru... (to jsem nevěděla, jak si budu připadat po porodu)... a těšila jsem se, až to břicho konečně zmizí... A porod? To je na další samostatný deníček. Jen naznačím, že vše dopadlo nakonec dobře... Mám svou Bellinku, která tu teď chodí a která symbolizuje můj smysl života.

PS.: Mimochodem, narodila se ve 43tt a bez píchnuté vody, epidurálu a neskutečnému rozesmívání Jardy, které mi strašně urychlili porod by se narodila přesně rok na to, co jsme se s jejím tátou poznali. Je úplně zdravá a prostě dokonalá! S Lenkou jsme se potkali v porodnici, ležela na vedlejším pokoji, porodila den přede mnou a nedávno jsme se potkali ve městě, vyměnili si čísla a teď se i s malými scházíme. Jo, a rodila nás stejná mladičká doktorka, kterou obě proklínáme, ale to už v deníčku o porodu, na který se co nevidět taky vrhnu. :)





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy