ADV TOP
ADV LEFT

Sárinku hlídala babička, a tak jsme si došli na manželské rande do nazdobené Prahy. Čajovna nás odbyla zavřenými dveřmi na petlici, takže jsme se nakonec uvelebili v jedne krásné restauraci. Krásně drahé, s úžasným interiérem a šikovným séfkuchařem. Přítmí s decentním osvětlením, ambientní hudba a zvláštní pocit, že jsme sami, nám dělali dobré společníky. Po cestě zpátky jsme ješte zvládli pokoupit pár radostí a už jsme se těšili na klidný večer. Cestou jsme se hodně smáli. Vymýšleli jsme naše oblíbené absurdity, a tím to asi začalo...

Rozjaření jsme nastoupili do vcelku nově nainstalovaného výtahu našeho modrého paneláku. Pár sekund jízdy a pak konec. Přišel rozhodně dříve, než mé vnitřní hodiny, nastavené na 5. patro, očekávaly. Na tlačítkách začala blikat mínus jednička. Chvíli nám trvalo než jsme pochopili, že se výtah opravdu zasekl. Mačkala jsem na přeskáčku různé čudlíky a předpokládala naše brzké vysvobození. "To už asi nepojede," prohlásil můj technicky laděný manžel. "To jsem ráda, že nejsi násilnický úchylák," snažila jsem se o navázání na humornou notu. "Jak to víš?," kontroval on zvláštním tónem. "Hmm, radši si sednu."

Daniel se snažil přivolat pomoc vestavěným telefonem. Místo konejšivého hlasu a ujištění, že za pár minut je záchrana u nás, se nám dostalo automatické odpovědi, že platnost simkarty vypršela nebo došel kredit. Dobrý, ještě, že máme vlastní krabičky na dálkovou komunikaci. Pán na dispečinku byl naštěstí na příjmu a slíbil, že za námi někoho pošle. "Řekni mu, že jsem těhotná a není mi moc dobře." To už oznámit nestihl a já si uvědomila, že mě začíná bolet břicho. Vzápětí mi problesklo hlavou, že ani miminko není moc v pohodě. Hladila jsem ho, povolila kalhoty a nahlas uklidňovala: "To je v pořádku. Tatínek to zařídí a za chvíli budeme doma. Maminka je jen trošku nervózní." Bolest s pícháním v břiše přešla.

"Tak si tu aspoň uděláme atmosféru," řekl Daniel a vystavil náš před hodinou zakoupený obraz s fotografiemi rukou tibetských lidí na držadlo zrcadla našeho plechového pokojíčku. Hezký, už se tu cítím uvolněněji. S uvolněním přišlo i upozornění těla, že se potřebuje vyprázdnit. Jsem přece těhulka, a tak musím chodit na záchod často, tudíž by se mi přece mělo chtít i teď. Jenže se, jako naschvál, nehlásil jen močový měchýř. Zkoukla jsem možnosti. Poloprázdný pytlík od pražených mandlí, igelitka, plátěná kabelka. Igelitka je asi nejlepší možnost. S Danielem jsme se té představě pěkně zasmáli.

Rozhodla jsem se zavolat znovu na dispečink, abych zjistila, jaké mám šance. Odhad na deset až patnáct minut mě uklidnil a igelitkové dobrodružství jsem s úlevou zavrhla. "Proč se nám to stalo?," ptala jsem se sama sebe i Daniela. Vím, že se nic neděje náhodou, a že tento zážitek je jasné upozornění. "Tak už ty blbosti nebudeme rozebírat," narážel Daniel na náš rozhovor inspirovaný sci-fi knihou s názvem Friday.

Po cestě domů jsem si totiž vzpomněla, že jsem ji kdysi dávno četla a vyprávěla jsem, jaké se v tomto příběhu pěstovaly vztahy a jaký měli v kolonializovaném vesmíru koncept rodiny. Šlo o skupinky několika dospělých žen i mužů, kteří žili v jedné velké rodině a vychovávali společně děti. Myšlenky jsme se chytli a začali jsme přemýšlet, koho bychom z našich známých byli schopni přijmout do party ke společnému životu. Mezipárové rozmnožování jsme rovnou zavrhli. To ať si každý oddře sám :-) Horko těžko jsme přišli na dva pro nás přijatelné páry. A pak...jsme se zasekli ve výtahu.

Už máme opakovaně zkušenost, že když vytváříme v mysli příliš velké hlouposti, či se někomu vysmíváme, téměř v zápětí si to odskáčeme nějakou nepříjemností. Nejčastěji je to právě omezení v pohybu, které nás upozorňuje, že jsme na tenkém ledě. No jo. Ale vždyť to nebylo zas až tak závadné. Nebo jo? Stežovala jsem si sebelítostným hlasem. Asi bylo...ale už jsme poučeni, a tím jsme jasní adepti na vysvobození!

Za pár minut jsme uslyšeli lomození. Slastné a přislibující konec výtahové lekce. Dveře se rozestoupily jako hora po zaklínadle "Sezame otevři se." Náš zachránce byl usměvavý...čert. Měl kudrnaté tmavé vlasy a jeho jiskrné oči se na nás usmívaly. Byl to čert z nebe :-) vlastně spíš anděl, co nosí naději a úlevu. Po skoro třičtvrtě hodině jsme opět spatřili chodbu paneláku, tentokrát místo přízemí jsme se rozkoukávali v šeru druhého patra, a z nějakého zvláštního rozpoložení jsme ani našemu osvoboditeli nepoděkovali dostatečne energicky. Jen tak jsme nechali kouzelné slůvko vyklouznout z úst a už jsme šlapali po schodech vzhůru. Vzhůru k naší rok a půlleté treperendě, kouzelné hlídací babičce a voňavé toaletě.

Noc poté jsem nemohla usnout a stále se mi v hlavě honily úryvky z tohoto článku. Nevím, proč jsem ho měla sepsat. Zápletka je obyčejná, na Hollywoodské poměry značně plochá a málo dramatická. Ale i přesto měl z nějakého důvodu článek vzniknout. Když to nevím já, třeba to víte vy?





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy