ADV TOP
ADV LEFT

 ...aneb malé zamyšlení v polovině těhotenství.

Vždycky jsem měla pocit, že jsem nenáročná. Že toho vlastně moc nechci. Když jdu nakupovat, stačí mi úplně obyčejné věci. Manžel si o sobě myslí to samé. A oba velmi často narazíme.

 

Nejprve jsem sháněla úplně obyčejné svatební šaty a boty. Nepotřebovala jsem se vdávat napasovaná ve šlehačce, šaty jsem si představovala nějaké volně splývající, bílé, neškrtící, s výstřihem v mezích slušnosti, ale zase ne úplně noční košili. Vdávala jsem se oblečená v našlehaném bílku (ne smetaně). Boty, no stačil by popelčin střevíček. Bohužel, móda velela jasně. Buď jsem měla na výběr z lodi se superdlouhou špičkou, nebo páskových botiček vhodných na E55. Vdávala jsem se v půjčených lodích a protancovala 8 hodin bosa. Nepřejte si vidět ty černé nohy v děravých punčocháčích :) 

Kalhotky -  ty sháním docela běžně. Má to ale háček. Já chci ze zdravotních důvodů pohodlné, celobavlněné, bez potisku a všelijakých serepetiček okolo. Mohly by mít aspoň trošku nohavičku a nemusely by stát 500,- jedny. Vždycky jsem si myslela, že bavlna je základní látka, všude jsou jí mraky. Asi jsem si myslela špatně. Zklamaly drahé obchody, zklamali dokonce i Vietnamci. Všude je aspoň nějaké to procento uměliny. Jednou jsem zahlédla u Vietnamců cedulku bambus a myslela, že si polepším. Kouknu na cedulku z druhé strany a ejhle, on se bambus vyrábí z u umělé hmoty, to jsem netušila :)

Zimní boty - aby se v nich dalo chodit v zimě, nenasakovaly vodu.  A nemusela bych v nich vypadat jak manželka od kolotočáře. To by jeden neřek, co se vyrábí druhů kozaček. Se zdobením, s podpatky, na úplně hladké podrážce, z velmi příjemného materiálu, který saje vodu už od pohledu a nesmí se impregnovat. To toho chci moc, když chci v zimě chodit ve sněhu a po náledí, aniž bych se přerazila, a mít nohy v teple a suchu? Asi jo. Ale nakonec mám cosi koženého, s podrážkou, a nechá se to vzít i k sukni, takže na pár let, než se rozsypou, dobrý.

Spotřebiče, které vydrží déle než garantované 2 roky. Já jsem teda šikovná, takže sušák na prádlo máme opravený izolepou, mobil jsem léta zapínala jehlou. Když rozsvěcím světlo nad dřezem, tak do něj nejdřív klepnu, mixér na omáčky vždy zatížím loktem a vahou celého těla, abych neměla vymalováno po celé kuchyni. Ale pohodlnější by bylo, kdyby to prostě fungovalo.

Manžel shání auto. Vzhledem k tomu, že je tohle těhotenský deníček jedné holky, co chce aspoň 4 děti, a má manžela, co je na tom stejně, tak auto má být sedmimístné (9 míst nevadí), bez zbytečné elektroniky, která se může kdykoliv vysypat, s odpovídajícím motorem, aby to jelo, ale moc nežralo, nějakou spolehlivější značku, aby mě někde nenechalo a nemuselo se sypat neustále do oprav. Ideálně bychom na něj měli mít (dilema, buď koupíme auto a nebudeme mít na přestavbu našeho 1+1, nebo nějak zařídíme větší bydlení, ale nikam spolu nebudeme jezdit). No, vybírá už od té doby, co se nám narodilo druhé dítě, teď čekám třetí a začíná to hořet :) A taky si myslí, že toho nechce moc, jenže výrobci se předhánějí v tom, kdo vyrobí nej, a na ty rodiny s dětmi, pro které to bylo určeno, se nějak zapomnělo. Kdyby někdo chtěl rýpat, proč si pořizujem děti, když je neuživíme... uživíme, akorát nějaký ten nadstandard musíme oželet. Prostě manžel měl na výběr, buď bude pracovat za hodně peněz velmi daleko a děti uvidí jen občas o víkendu, nebo bude jezdit do vedlejší vesnice, za mnohem míň, ale ve tři bude doma. Vyhrál čas s rodinou.)

No a co to má společného s těhotenstvím? Já chci být prostě v klidu těhotná, v klidu porodit a v klidu jít domu, a tak nějak v klidu žít. Nepotřebuju tohle vyšetření, tamto vyšetření.  Návštěva každý měsíc, pro jistotu častěji, a ještě tohle vyšetření, vnitřní vyšetření, pokaždé vnitřní vyšetření, ne, opravdu nejde vynechat vnitřní vyšetření. A co tyhle vitamíny? A co třeba Hamiltona, světlo, víc světla, víc lidí, víc cizích rukou uvnitř, injekci, kapačku, nůžky, jehlu, nit, inkubátor, injekci, nozokomiální infekci, roztáhnout nohy před každým, kdo jde kolem. Tahat se o dítě s nějakou cizí paní, co si myslí, že teď jsem u ní doma v porodnici na návštěvě, a proto že dítě patří k ní, nikoliv ke mně, a už vůbec ne ke mně do postele.

Tohle těhotenství jsem si nakonec zařídila po svém. Ano, pro někoho jsem nezodpovědná lesana, co ohrozila chudáčka mimíska, když nechce na genetiku (ne, potrat mu opravdu nedopřeju, tak jsem sobecká). Ale já chci být v klidu. Zatím mám za sebou jen ultrazvuk v polovině těhotenství, jako samoplátce. Bála jsem se. Bála jsem se do té nemocnice znovu vejít. Ale překvapili. A prostě miminko jen profesionálně a bez řečí vyšetřili. Jestli kvůli tomu, že jsem přiběhla pozdě, jedno dítě poblinkané, druhé v šátku, a běhala po nemocnici sem a tam a hledala, kdo mi rozmění, abych mohla zaplatit, těžko říct.

A teď přemýšlím co dál. Tlak si měřím, kontrolní papírky na moč jsem sehnala, železo beru jako vždycky, snažím se zbavit se cukru a jíst zdravěji. Občas si zacvičím. Ano, je fakt, že ze začátku jsem se bála, že se těhotenství třeba zastavilo. Do 12. týdne ještě nejde nahmatat děloha a o těhotenství se člověk bez ultrazvuku nemá jak přesvědčit. Ale doktora jsem se bála víc. A PA by mi sice dala průkazku, ale taky by mi nemohla stoprocentně říct, jestli mimiko žije. Ve 12. týdnu se to naštěstí zlomilo, miminko začalo kopat (ano, páni doktoři, moje miminka kopou brzo, a je mi jedno, že to nemáte v tabulkách).

Od té doby si spíš lámu hlavu nad porodnicí.  Já toho nechci moc, já chci přijít, v klidu, bez velkého humbuku, světel a povyku porodit a odejít. Jo, a nechce se mi hodinu a půl trávit v autě. A vůbec. Sbírám teď odvahu a sílu na ultrazvuk ve 30. týdnu, pak na dojíždění se dvěma blinkacíma dětma a maxi břuchem k PA, a nakonec na oznámení manželovi, že rodim, ať mě do té porodnice doveze. Chci se prostě někam schoulit do koutka a tam porodit jako kočka. Bohužel mi na to chybí sebevědomí. A hlavně, bez porodní asistentky, co by sledovala, jak se daří miminku (a s tchyní za zdí), bych do toho nešla. Těším se na miminko. Myslím, že to bude holčička. Už mám vymyšlené šatičky, co pro ni ušiju. A doufám, že bude zdravá a že se narodí tak, jak si bude ona přát. A já mám taky malé přání, nemusela by mít 4 kila...

Nějak jsem se do toho zamotala. Ale doufám, že základní myšlenka je pochopena. Nechci toho v životě moc, ale bohužel, všude jen samý nadstandard, ať už to znamená cokoliv...

 





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy