Tak jsme přivítali mongolský nový rok. Nekonaly se žádné bouřlivé oslavy, všechno se neslo v rovině velmi tradiční a já jsem moc ráda, že jsme mohli být při tom. Neměli jsme ponětí, co to obnáší. Budu-li mluvit za sebe, byla jsem nervózní, abychom to takříkajíc "nezvorali", aby kluci neprovedli nějakou nepředloženost a aby naši hostitelé nebyli nemile překvapeni, co jsou ti Češi zač.

Mongolové jsou národ založený na dodržování tradic, vyznávající šamanismus, žijící v sepětí s přírodou a jako tací se musejí řídit fůrou pravidel a tabu. V každodenním životě se to nějak srovná, ale sami dobře víte, jak dokážou svátky udělat z jednoduchých věcí složité a že i u nás se nesmí při štědrovečerní večeři vstávat od stolu, na nový rok nesmí viset prádlo a kdoví, co ještě. Já sama v tom mám binec, Mongol by jen zíral a stejně tak jsme zírali my, když jsme zaklepali na dveře v jednom velmi, ale opravdu velmi sešlém ulánbátarském paneláku.

V tomhle pozvání měla prsty Alena (znáte ji z předchozích Střípků), která má neodolatelný smysl pro "každou špatnost". Nabyla přesvědčení, že když všechny čtyři děti navlékneme do burjatských délů, stařeček a stařenka, k nimž jsem jeli na návštěvu, z toho budou mít příjemný šok. Jistěže jsme jí věřili, protože kromě smyslu pro humor má i mongolského manžela a prostě za ta léta "zná své lidi". Přesto, jet k někomu nečekán, nezván...no však víte. Ale Alena se nemýlila.

Tady by asi bylo na místě přiblížit, jak se vlastně Tsagan car (bílý měsíc) v Mongolsku slaví. Nejstarší příslušníci klanu či široce rozvětvené rodiny připraví hostinu (samozřejmě za vydatné pomoci mladších příbuzných), na níž nesmí chybět dušená tučná ovce, tsagan carový chléb posypaný árulem, bombóny a cukříky, bůdzy, bramborový salát, sladká rýže a spousta dalších dobrot. A pak sedí a čekají hosty. Příchozí nenosí dárky, ale nové bankovky, které stařešinům předají přesně stanoveným způsobem - ruce mladšího musí být pod rukama staršího, řekne se "amarbajnů", polibek z jedné strany a z druhé..a je to. Pak se sedí a jí a pije a když přijde další návštěva, odchází se, protože ať panelákový byt nebo jurta, místa je tam poskrovnu.

Když se nás deset hostů nahrnulo ke stařečkům do obýváku, bylo tam vážně plno. Všechny procedůry jsme zvládli, dokonce i kluci odříkali své "amarbajnů" bez škobrtnutí a hned potom se vrhli jako kobylky na sladkosti. Za ty dvě hodiny, které návštěva trvala, stihli pozřít asi půl kila karamelek a cukru. A bylo vážně neuvěřitelné, jak se všichni "domácí" chovali úplně přirozeně, jako kdybychom se znali léta a nebyli vetřelci, kteří jim neočekávaně vtrhli do oslav.

Tím ale naše tsagancarové dobrodružství nekončilo. O dva dny později jsme byli pozváni do jurty ve stepi, hodný kus cesty od Ulánbátaru. Byl mráz a navíc foukal šíleně ledový vítr. Když jsme na půl cestě vystoupili, abychom si připili na zdraví a obešli ovó, málem jsme zmrzli. U jurty našich hostitelů na nás čekalo milé překvapení. V ohradě se zvířaty se hašteřily a poskakovaly snad dvě desítky čerstvých kůzlat a jehňat. Bylo mezi nimi příjemné teplo. Děti se mazlily s mláďaty, která nebyla ani trochu ostýchavá. Jiříkovy světle zelené rukavice si bůhvíproč pletly s cecíky a ocucávaly mu palce. Pak nám přeci jen začínala zima zalézat za nehty a vlezli jsme do jurty.

Čekalo na nás obvyklé pohoštění - kusy dušené ovce, bůdzy, kumys a vodka. Kolem malého stolku nás sedělo včetně majitelů obydlí asi třináct, pět malých dětí a jedno tříměsíční mimino, které se nenechalo vyvést z klidu ani hlaholem hovoru. Tříletý chlapeček, který tu byl doma, neustále vybíhal ven z jurty a zase nazpátek jen ve svetříku a bez čepice, tváře rudé mrazem. Jeho máma totéž prováděla v tričku s hlubokým výstřihem a odkrytými zády (ten dekolt jsem pochopila ve chvíli, kdy se mimino probudilo a chtělo pít...). Já jsem přtom jen jednou vyběhla ven - a málem mi umrznul zadek. Jsme my tak choulostiví nebo oni tak otužilí? Nejspíš obojí.

Došlo i na tabatěrky. Tuhle věcičku tu vlastní každý. Tedy měl by ji mít, protože potká-li Mongol jiného Mongola ve stepi, vymění si tabatěrky, šňupnou a znamená to něco jako dýmka míru. Prostě tímhle úkonem vyjadřují, že jejich úmysly jsou čisté. Některé kousky jsou fakt antikvární, ze vzácného kamene, s uzávěrem z červeného korálu, dědící se z generace na generaci. Mohou dosáhnout ceny tisíců dolarů. Byla to první příležitost, kdy jsem šňupala tabák a povím vám, není to tak úplně špatný. Asi si taky pořídím tabatěrku. Ale nějakou levnější, z PVC...

Poté, co jsme opustili jurtu, vyrazili jsme zpět do Ulánu, do další rodiny. Opět se hodovalo, opět ležela na stole tučná ovce, bůdzy, chleby a hora dalšího. Znovu se pila vodka a kumys. Jediná změna spočívala v tom, že tentokrát se vše odehrávalo v rodinném domku, takže bylo víc prostoru pro působení naší divoké chlapecké čtyřky. Domácí zavřeli psa, údajně aby děti nepokousal, ale domnívám se, že spíš to bylo z obavy o jeho život. Kluci se absolutně neostýchali a vydali se do prvního patra demolovat piáno. Úžasné je, že v mongolských rodinách je vždycky spusta lidí ochotných se postarat o cizí děti. Takže synkové zmizeli z očí (jen podle zvuků jsme měli neustále přehled, co asi právě dělají) a my se mohli věnovat zábavě.

Nebojte, dál už to nepokračuje. Večer jsme jeli domů nacpaní jak žoky s moukou. Kromě všeho toho jídla, pití, barev a zvyků mě nejvíc uchvátila otevřenost a pohostinnost místních lidí. Vždyť zkuste si to představit. Je Štědrý večer, kapr a salát na stole, zasedáte k večeři. Když v tom u dveří zazvoní vaši kamarádi s tlupou úplně cizích lidí, mankote snad dokonce Mongolů, kteří děsně touží vidět, jak to vlastně slavíte. Možná, že je posadíte ke stolu, snad budete mít i dostatek řízků a vína. Ale ruku na srdce, budete opravdu, ale opravdu rádi, že k vám přišli?

Tsagan car je za námi, všechno nejlepší v roce Krysy.

Makýš a Tygříci





Zpět nahoru