Po dlouhodlouhé Narozpacích několikaměsíční pauze je tu konečně další díl Usmívající. Pro připomenutí, minule jsme putovali v horách na severu Indie, v Kašmíru a Zanskaru. V tomto díle nás čeká Dillí se vším jeho mumrajem a zmatkem, Agra (kde je Taj Mahal, prý nejkrásnější chrám lásky), Varanásí na břehu posvátné Gangy (město, kam přijíždějí hinduisté umřít, aby byli vysvobozeni z cyklu dalších znovuzrození), Kalkata (jen na skok) a konečně cesta na Andamany, korálové ostrovy, na které jsme se převelice těšiliSmějící... a nakonec bylo vše jinak Koulejícíočima

Dillí

Neděle 17. srpna 1997. Bloumáme uličkami starého města a nakukujeme do obchůdků. Pijeme první "banana shake", ochutnáváme čerstvou papáju (sušená je asi lepší), cpeme se kokosem a ananasy prodávánými na ulici - naše hygienická předsevzetí vzala dávno za své... Míjíme řeznictví, u něhož jsou uvázána živá zvířata, zákazník si vybere a pak počká na maso... Obcházíme krávy a hromady odpadků. Máme problém přejít rušnější silnici, rozmanité dopravní prostředky jezdí nepředvídatelně všemi směry, lidé a zvířata se proplétají mezi nimi. Autobusy najednou přibrzdí uprostřed silnice a lidé vyskakují a naskakují za jízdy... Prohlížíme si obří mešity a Červenou pevnost. Odpoledne se v rámci akce velké prádlo nakládáme i my sami do plechové vany na střeše hotelu. Večer zdálky obdivujeme krásně nasvícený Lotos Temple, když konečně dorážíme k němu, je chrám již zavřený a zhasnutý... škoda. Jsme permanentně propocení a ulepení - než se po osprchování utřu, jsem tak zpocená, že se můžu mýt znovu, ale nemá to smysl...

 

Další den bereme útokem úřady. Jedeme na českou ambasádu pro doporučení k získání pákistánckého víza. Před pákistánskou ambasádou se tísní dav porůznu sedících a spících lidí, my jsme naštěstí dovnitř vpuštěni hned. Pasy na víza se vybírají od 9 do 11 hodin a je skoro poledne. Máme smůlu, musíme sem zítra znovu. Odpoledne se snažíme zjistit, kdy jede loď na Andamany. Každý říká něco jiného. V několika cestovkách se dozvídáme, že loď jede z Kalkaty dvakrát denně čtyři dny v týdnu a z Madrasu čtyřikrát týdně. Marně hledáme Shipping Corp. Of India (SCI), abychom měli zaručené informace. Nakonec se ukázalo, že jsme byli ve správné budově - jenže bylo pondělí, pročež měli zavřeno. V podvečer jsem objednaná k dr. kvůli vyrážce. Na kliniku dorážíme na kůži promočení vydatným monzunovým lijákem. Doktorovi není dobře, máme přijít zítra nebo pozítří. K večeři si postupně dáváme "chowmeina", "onion dosu", "banana shake", zmrzku a navrch ještě slazený ananas.

Sehnat něco evropského k snídani je těžký úkol, po oběhnutí kopy krámků se spokojeně ládujeme toastovým chlebem (bohužel nasládlým) s máslem a trojúhelníčkem taveného sýra. (Indové snídají buď takové smažené nafouknuté sladké nic nebo třeba i rýži s pálivou omáčkou.) Opět pákistánská ambasáda. Potom SCI, kde zjišťujeme, že lodí na Andamany jezdí poměrně málo... Najednou se před námi uprostřed několikaproudé silnice objevuje SLON! Nadšeně ho fotíme. Mladík, který na slonovi jede, nás zve nahoru. Slon si kleká (viz foto), nastupujeme, slon se zvedá, jsme hrozitánsky vysoko! Po chvilce houpavé jízdy nám řidič slona vysvětluje, že bude za svezení chtít 500 rupií Šokovaný Tak to rychle sesedáme, nejsme blázni... Před jedním chrámem se předvádějí tančící kobry a nabízí se focení se škrtičem kolem krku, odmítáme. Kolem prezidentského paláce pobíhají houfy malých opic. Jedna z nich mě štípe do rukou a nohou, pak přechází do půlky silnice (viz foto) a nastupuje do projíždějícího autobusu! Večer relaxujeme v parku, je tu dětské hřiště a krásné palmy. Přítel najednou kolabuje, horko těžko ho dostávám autobusem do našeho hotýlku. Má horečku přes 40 st. Jedeme do nemocnice, kde se opakuje stejný výjev jako v Pákistánu: při pohledu na pokoj plný ležících pacientů, jedno lůžko vedle druhého (možná 30-40 lůžek), teplota záhadně mizí a my jedeme zase zpátky.

Ráno vyzvedávám pákistánská víza. Přítel leží, noc proběhal na záchod, ale už je lépe. Jak zjišťuji, víza jsou platná jen jeden měsíc od data vydání, tudíž nám platná moc nejsou... Odpoledne odjíždíme vlakem do Agry.

Agra

Taj Mahal, pevnost a další památky. Je to všechno krásné, překrásné, hlavně tolik opěvovaný chrám lásky - ale všude je tolik lidí, že si nemůžeme nic v klidu vychutnat. Navíc nás pořád někdo oslovuje, něco nabízí, tahá za ruku někam do obchodu... Místní "cyklorikšové" vozí turisty téměř zadarmo (nebo i úplně), ale musíte podstoupit určitý počet "lookingů" v místních "handikraftech" ("rikšové" dostanou zaplaceno od majitele obchodu). Nakonec se tedy nesmlouvá o ceně za svezení, ale o počtu "lookingů". Z celé Agry na mě nejvíce zapůsobili důstojní ohromní velbloudi s nádhernýma velikýma očima. Třetího dne odjíždíme vlakem do Varanásí. Bohužel nemáme potvrzené místo ve spacím vagónu (bylo možné si koupit jen "wait list"). Místní podnikatelé nám sice několikrát slíbili místenku potvrdit, ale... Jednou chtěli tak vysoký úplatek, že jsme nebyli ochotni tolik dát. Podruhé se zase jednalo o kšeftování s vývozem koberců na jméno turisty - bez cla. Když se ukázalo, že nevlastníme žádnou pěknou kreditní kartu, místenky nebyly. Na nádraží nám nakonec na poslední chvíli potvrzují alespoň jedno lůžko (vše je řízeno počítačem a na každém spacím vagóně visí seznam jmen cestujících), spíme tedy na jednom. Ráno nás budí nějací cizinci, že mají naše lůžko. A skutečně, máme už vystupovat, vlak přijel o půl hodiny dříve, než nám řekl průvodčí...

Varanásí

Na nádraží jsou všude po zemi rozeseti poutníci a staří lidé. Potvrzujeme si na noc dvě lůžka do Kalkaty (odtamtud by měla jet loď na Andamany nejdříve), batohy necháváme v úschovně a vydáváme se ke svaté Ganze. Nevíme pořádně kudy, sledujeme tedy procesí nesoucí nebožtíka ve zlatém sarkofágu. Jsme u řeky, ale nic mimořádného nevidíme. Až jeden místní nám ukazuje, kde jsou "burning ghats". Zdálky přihlížíme obřadu spalování mrtvých a náš průvodce vypráví. Nebožtíka přinesou zabaleného v překrásném sarkofágu. Obřadu jsou přítomni jen muži, ženy musí být opodál (prý moc brečí). Syn zesnulého dohodne se spalovačem cenu (ta je závislá především na požadovaném množství dřeva a pohybuje se od asi 3 tisíc až do milionu rupií). Poté odnesou nosítka s mrtvým tělem na gháty, omyjí mu vlasy v posvátné řece a položí ho na hranici. Ta hoří zhruba tři hodiny, na dokonalé spalování dohlíží odborník. Popel se pak smete do řeky, kde se potápí nejchudší a loví zlaté zuby a jiné věci, které zbyly z mrtvých. Svatí muži se nespalují, ale pouštějí dolů po řece (tuto výsadu mají ještě těhotné ženy, zemřelí na uštknutí kobrou a ještě několik výjimek). Děti se také nespalují, rodiče je dovezou doprostřed řeky, přiváží ke kamenu a pustí na dno... Nevím, zda je to všechno pravda. Po řece pluje nebožtík... U spacovacích ghátů se nesmí fotit. My jsme přesto neodolali a z uctivé vzdálenosti (z vodárenské věže) pořídili několik záběrů. Ale tyto fotky jsme nikdy neviděli. Následující události nás připravily o foťák i s nafoceným filmem. Že by rozhněvaní bozi? Naše fotodokumentace tak bohužel končí Dillím. Proto některé obrázky, které zde připojuji, jsou pořízeny až při další cestě, o dva roky později - snad to nevadí...

Při obědě si objednáváme "banana shake", banány došly, poskytujeme tedy pár z našich zásob, kuchař ještě skočí koupit mléko a je to hotovo J Banánů máme po ruce stále dostatek, naše průměrná spotřeba činí 20 (já) až 40 (přítel) banánů na osobu a den (ale ony tu jsou menší než ty doma). Indové nám nechtějí věřit, že můžeme sníst tolik banánů. Ve vlaku do Kalkaty nás spolucestující hostí doma připravenými pokrmy, nějaké masové kuličky v lahodné omáčce - znamenité!

Kalkata

Pondělí 25. srpna. 1997 (celkově jsme ujeli 14 300 kilometrů) Potřebujeme vyřídit formality pro cestu na Andamany, loď by měla odplouvat 28. srpna. V poledne dorážíme na Foreigners Registration Office (FRO), kde si musíme nechat vystavit povolení ke vstupu na ostrovy. Mají zavřeno, neboť je svátek. GRRRR Koulejícíočima v Indii je svátek skoro pořád. Telefonujeme do SCI a dozvídáme se, že loď je zrušena. Docela nás už tlačí čas a nemůžeme čekat na další loď z Kalkaty. Je rozhodnuto, pojedeme okamžitě do dva tisíce kilometrů vzdáleného Madrasu až na jih Indie, odkud by měla odpolouvat loď 31. srpna. Vyzvedáváme bágly v úschovně, kde mi pod nohami běhají krysy - nebo potkani? V poklusu dobíháme právě se rozjíždějící vlak do Madrasu. Lístky nemáme, nebyl čas, zatím nám tu nikdy nikdo lístek ve vlaku nekontroloval - ač jsme ho vždy měli...

 

A je tu průvodčí a docela nekompromisní, vystupujeme v jakémsi městečku. Kupujeme lístky na večerní vlak do Madrasu (jeden "wait list" do lůžkového a druhý lístek do nelůžkového - doufáme, že nám potvrdí alespoň to jedno lůžko). Rádi bychom pořídili kanystřík na vodu, aby se nám pohodlněji desinfikovala. V obchůdku však nemají ani jeden, který by netekl - bereme ten, co teče nejméně. V čekárně je s námi jedna Indka maminka s miminkem a celé dlouhé hodiny mimi neustále nějak opečovává. "Wait list" nám nepotvrdili, spíme na zemi, naštěstí oba v lůžkovém vagónu (průvodčí se snažil přítele vykázat do nelůžkového, ale ten se nedal). Následující den stále ve vlaku. Potvrzují nám jedno lůžko, konečně nejsme na zemi. Projíždíme palmovými háji a pralesy, vidíme klasické chatrče, velbloudy a tak - docela romantika. Za pomoci misky se "sprchuji" na záchodě, po té co švábi a jiná havěť byli zahnáni do kouta (dnes zcela nepředstavitelné).

Madras

"Madras, je město, které skutečně žije", jsme od kohosi slyšeli... V autobuse se mačkáme v davu. Místní ženy jsou moc pěkně upravené, jenže... po těch krásných tmavých vlasech jim lezou VŠI!!! Šokovaný Z autobusu utíkám a to doslova... Indian Airlines létají na Andamany třikrát týdně za 175 USD, pro "děti" do 30 let (což jsme) pak za pouhých 132 USD (za jednu cestu). Ušetřili bychom tři dny, kolik trvá cesta lodí, ale rozhodujeme se, že nepoletíme, je to moc drahé. Z dnešního pohledu mi to přijde úsměvné, navíc bychom se možná na ty ostrovy přece jen podívali, ale tehdy to bylo jinačí... Na FRO čekáme dvě hodiny a pak nám sdělují, že nejdřív musíme do SCI. Tam se dozvídáme důvod zrušení plavby z Kalkaty - stávka v Port Blairu. Tím pádem nedorazí včas loď z Andaman a plavba z Madrasu se odkládá na 3. září. Začíná to vypadat bledě, ale je to ještě nejzašší termín, jaký si můžeme dovolit (jsme tlačeni platností iránského víza pro cestu zpět). Přemýšlíme, co s tím... Jdeme pěšky směrem k moři, podél smradlavé stoky, která asi slouží jako kanalizace, na břehu stoky bydlí lidé v rozpadlých chatrčích. Trávíme nádherné odpoledne na městské pláži, tedy nekoupeme se, jen se procházíme a jíme čerstvě pečené ryby a kraby, k tomu přikusujeme sladký štavnatý ananas. Na obzoru kotví obrovské lodě. Fotíme se s nějakými indickými mladíky. Pozdě večer jedeme pro batohy na nádraží a hledáme nocleh. V hotýlku spím raději na zemi na karimatce, bojím se breberek v posteli... Na loď počkáme a mezitím si to užijeme tady u moře.

1. den čekání na loď

Cestou na FRO kupujeme šampon proti vším a okamžitě ho aplikujeme v jedné restauraci na záchodě. Na FRO jsme jako první, takže to jde docela rychle. Bohužel, počítač je rozbitý, pro permit máme přijít až zítra. Chceme ale odjet z města. Tak možná odpoledne. Prohlížíme si velké akvarium, za špinavými skly není mnoho vidět, některa akvárka jsou prázdná, jiná úplně zarostlá, jen tu a tam se schovává zapomenutá ryba a tady je dokonce mořský koník. Permit je skutečně hotový. Odjíždíme na nějakou krásnou opuštěnou pláž, kde si postavíme stan a budeme se nikým nerušeni kochat romantickými západy slunce... (jak bláhová představa). V autobuse máme spoustu "kamarádů", ale vždy se z nich nakonec vyklube prodavač soch (jak zjišťujeme, jedeme do městečka slavných sochařských dílen). Pláž však vůbec není překrásná s bílým pískem a palmami - naopak, je plná odpadků a podezřelých stvoření. Nocujeme na zemi v dílně u jednoho našeho "přítele" sochaře.

2. den čekání na loď

Ani za denního světla nevypadá pláž lépe. Jdeme podél moře a doufáme, že najdeme přívětivější místo. Asi za dvě hodiny nás domorodci upozorňují, že dál nesmíme. Policista nám vysvětluje, že o kousek dál stojí na pobřeží jaderná elektrárna!!! Neuvěřitelné. Jedeme stopem zpět do městečka. Místní lidé nám radí jinou destinaci, kde prý je dlouhá pláž s palmami, ráj na zemi. Při čekání na autobus pozorujeme opici, která si do stánku s ovocem a zeleninou přišla dát něco na zub. Jsme opět na pláži, palma tu občas je, sem tam nás osloví žebrák, moře je poměrně čisté. Jdeme dál podél moře, s batohy na zádech se brouzdáme ve vlnách a sbíráme do kapes mušle, koupeme se v tričku a v kraťasech. Ale ani tady, jak se ukázalo se nedá jen tak postavit stan a užívat moře. Po nepříjemném incidentu s domorodci (prý problematickými uprchlíky ze Srílanky, jak nám vyložila policie) se pozdě v noci vracíme do Madrasu.

3.-5. den čekání na loď

Kupujeme si lístky na loď odplouvající 3. září... Mladíci, kteří se s námi fotili před několika dny na pláži, bydlí ve stejném hotýlku, přinesli nám hotové společné fotky... Zaměstnanci hotelu na náš čučí skrze okno z chodby do pokoje (záclonka se dá zvenku poodhrnout), když spíme - hrůza...

6. den čekání na loď

Půjčujeme si kola a jedeme se vykoupat v moři - jsme nepoučitelní idealisté. Kola vypadají, že se co chvíli rozpadnou. Jezdit v indickém provozu a ještě ke všemu vlevo je naprosto nemožné. Na SCI se ujišťujeme, že loď zítra vyplouvá (z Andaman dorazila v pořádku). Jedeme podél přístavu a dál na sever po pobřeží. Míjejí nás autobusy a náklaďáky. Po hodině a půl přijíždíme k malebné továrně, hned za ní stojí další - nádhera. Z továren teče do moře skrze obrovské trubky silný proud hnědé smrduté vody. Kdekoli přibrzdíme, sbíhají se čumilové. Koupání se nekoná... Cestou zpátky zastavujeme v SCI pro vodu. Na tabuli se píše, že loď zítra nejede, neboť má rozbitý motor! Zlýnebovelmizuřivý Tak to už je moc. I tak jsme na Andamanech měli zůstat pouze čtyři dny (+ tři dny cesta tam a tři dny zpátky). Vracíme lístky. A najednou už chceme hrozitánsky domů. Pryč z téhle země, kde se musí stále na něco čekat. Zařizujeme lístky na vlak na další den ráno, 2200 km nonstop téměř až do Amritsaru u pákistánských hranic. Užíváme si poslední večer na městské pláži. Jako dárky domů kupujeme nádherné obrovské mušle... Jsme rozčarovaní, těšili jsme se na ostrovy - na korály, na slony, na moře,... - teď je ta cesta taková "nedodělaná" Plačícínebovelmismutný... a ten šnorchl a potápěčské brýle jsme přes hory nesli zbytečně Smějící

 

Je brzy ráno 3. září 2007 a my místo lodí na Andamany, vyrážíme vlakem DOMů... máme však před sebou ještě hodně dlouhou cestu...

PS: Na Andamany jsme se nedostali ani na druhý pokus. O dva roky později. Času jsme měli dostatek a vyzbrojili jsme se trpělivostí... Ale dva dny před odjezdem lodi nám ve vlaku ukradli jeden z batohů, v naprosto absurdní situaci. Kupovali jsme si právě snídani z okna vlaku, batoh jsme měli na lehátku nad hlavou, bohužel už odemčený, protože jsme měli každou chvíli vystupovat. To vás nenapadne, že by vám někdo vzal obrovitý bágl přímo nad hlavou a vy si ničeho nevšimli (byli jsme stále ve střehu, krom těch pár minut). Naproti nám sedící spolucestující samozřejmě zloděje viděli, ale řekli nám to až po chvíli - dříve pochopitelně nemohli. Místní policie, očividně spřáhnutá se zloději, nám sice většinu našich věcí vrátila, ale některé klíčové jako stan, vařič, antimalarika atd. si nechali... Andamany tedy opět nevyšly a do třetice to již asi ani zkoušet nebudeme...

Pokračování příště: vlakem přes Indii a Pákistán, pouště a pohádková města Íránu, minidovča u moře v Turecku, pak už jen vlakem přes Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a stopem až k nám - snad se to už všechno vejde Mrkající





Zpět nahoru