ADV TOP
ADV LEFT

Je něco po půlnoci, město je rozpálené po horkém dni, v nočním tichu ke mně otevřeným oknem doléhá skřípění brzd vlaku z nedalekého nádraží a náhle se mi to všechno znovu barvitě vybavuje - ty hodiny prosezené na nádraží na batohu a dny prodlené ve vlaku, opět cítím ty omamné vůně cizích míst, jako bych tam zase byla... V posledním díle našeho prázdninového cestování vás zvu na zpáteční cestu z Indie domů. Projedeme tzv. jižní cestu přes Pákistán, Írán, Turecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko a konečně až do Čech. 

Pro připomenutí, minule jsme se po marném čekání na loď na Andamany nakonec rozhodli, že už máme té Indie až až ZlýnebovelmizuřivýZuřivýKoulejícíočima

Začátek cesty domů - Indie

Středa 3. září. Madras  Sedíme ve vlaku jako dvě zmoklé slepice, nemáme na nic náladu a je nám smutno, že naše cesta takhle končí... ale ona vlastně ještě nekončí... Spekulujeme, co jsme měli udělat jinak... Ve vlaku s námi cestuje moc sympatická indická rodina: maminka, tatínek a dvě malé děti. Jedou do Kašmíru na velikou svatbu, pozvali nás, ať se k nim připojíme. Chvíli si s tou myšlenkou pohráváme, ale při představě opakování strastiplné cesty z Jamu do Srinagaru, pozvání odmítáme. Naši spolucestující poletí z Dillí do Srinagaru letadlem. Děti (asi 6 let a 1,5 roku) snášejí několikadenní cestu ve vlaku skvěle. Batolátko radostně hltá sámosy s chilli (taštičky plněné bramborovou směsí s chilli papričkami) a maminka kroutí hlavou, že dítko zbožňuje chilli, ale že tolik ho jíst nemůže (sámosy pálí jak čert, sotva jsem schopna je pozřít). Asi je skutečně pravda, že miminko si už v bříšku zvyká na chutě od maminky... Cestu si krátím opisováním indických receptů... Další den jsme stále ve vlaku. Přemýšlíme a kombinujeme, jak to všechno ještě zachránit. Vystoupit v noci v Dillí, zkusit hned v pátek prodloužit íránské vízum, koupit letenku z Kalkaty na Andamany a získat nové pakistánské vízum? Ba ne, už to stačilo. Lepší bude se někde na pár dní zastavit cestou domů...

V Amritsaru potřebujeme směnit několik tisíc rupií na dolary. Banka směnit odmítá (pouze pokud bychom letěli nebo jeli vlakem), jinak prý až v pobočce na hranicích - čemuž moc nevěříme, nechceme o peníze přijít. Ve směnárnách na hranicich se skutečně mění, ale pouze na pákistánské rupie. A pobočka banky je stejně zavřená ač má být ještě otevřená... Nakonec měníme rupie s jedním Australanem nocujícím v Golden Templu tak jako my. Chrám na nás působí mnohem mnohem lépe než při naší první noci v Indii - asi jsme si zvykli. Poslední večer v Indii je neobyčejně příjemný... Příští den dopoledne překonáváme hranice mezi Indií a Pákistánem. Čeká zde autobus turecké cestovky pomalovaný velkou mapou Asie. Jeden Pákistánec bere fix a rozhořčeně opravuje hranici mezi Indií a Pákistánem v oblasti Kašmíru, vždyť to mají špatně. Indičtí celníci se nám pokoušejí ukrást nějaké dolary, ale naštěstí přichází šéf a vše je najednou ok. Na pákistánské straně naopak dostáváme od celníků nějaké íránské peníze, ani moc nekontrolují batohy (v porovnání s minulem), zajímavé...

Pákistán

Slavný Quettský express jedoucí až k íránským hranicím nám ujel, jedeme tedy vlakem do Rohri. Společnost nám dělají tři sympatičtí Poláci. Ve vlaku se o nás "stará" jakýsi náboženský fanatik. Ukazuje nám foto fousatého muže v turbanu... Tehdy jsme netušili, kdo to je. O čtyři roky později po nešťastných "zářijových" událostech se mi ta fotografie opět vybavila... V noci spíme (spíše nespíme) na zemi v uličce....

V Rohri čekáme skoro celý den na vlak do Quetty. Maličké městečko uprostřed pouště, úmorné horko a dotěrní domorodci. Zoufale se pokoušíme směnit dolary za pákistánské rupie, nemáme ani na jídlo, nikdo dolary nechce. Nakonec jich přece alespoň pár udáváme, sláva. Na další cestu se nám povedlo sehnat dvě místenky pro pět lidí (nás dva a tři Poláky), při nastupování mateme průvodčího natolik, že nám přiděluje pět jiných míst a to i bez bakšiše. Jedeme polopouští, kolem jsou velbloudi. Přítel dostává darem barevnou muslimskou čepičku. Domorodci nám vypili skoro celý kanystr vody (desinfikované - to si pošmákli). Noc je krušná, stále mě někdo obtěžuje, nepomáhá ani doprovod čtyř statných hochů. Nakonec mi je přidělen klimbající policista, aby zjednal pořádek. V uniformě a s "bodákem" vypadá jako kdyby utekl z nějakého starého filmu...

Ráno jsme v Quettě, značně vyčerpaní, osvěžujeme se sprchou v čekárně. Do odjezdu minibusu na hranice s Íránem není moc času. Zmateně nakupujeme nějaké jídlo a velký šátek, abych si mohla v Íránu zakrýt vlasy... V minibuse je jak v pekle, voda v lahvích na podlaze je vařící. V noci jedeme pouští - velbloudi, velké písečné duny a obrovské velmi jasně zářící hvězdy. Domorodci opět obtěžují, a to i přítele (když si s ním schválně měním místo, protože už mi to nechce věřit...) Na hranicích jsme brzy ráno. Než otevřou, spíme dvě hodinky na zemi v čekárně (po třech dnech je to nejpohodlnější a asi také nejdelší spánek). Zbytek rupií měníme na rijály. Na hranicích je fronta, ale jinak vše bez problémů. Na iránské straně už čeká autobus do Zahedánu, úžasně pohodlný...

Írán

Irán je v porovnání s Pákistánem mnohem čistší a "evropštější". Jídlo se také víc podobá tomu našemu a je poměrně levné. Ženy chodí předpisově zahalené. Ovšem, i když by se to mohlo zdát zbytečné, o svůj vzhled velice pečlivě dbají (jak jsem zahlédla na dámských toaletách)...   

Autobus často staví na kontrolu dokladů a zavazadel. Pozdě v noci přijíždíme do Bamu. Spolu s našimi polskými kamarády se ubytováváme v hotelu pro muslimy "musai ferkanai". Oficiálně zde bydlet nesmíme, měli bychom bydlet v mnohem dražších hotelích pro cizince, ale většinou se nechá recepční přemluvit. Navrch dostáváme celou krabici výborných chlazených datlí. Recepčnímu se to pak zřejmě celé rozleželo v hlavě a zbytek noci nás průběžně chodí otravovat, že musíme připlatit (řekl si původně velmi nízkou cenu) a ráno odejít velmi brzy... Vstáváme až před polednem, doháníme spánkový deficit. Prozkoumáváme zdejší starou pevnost uzavřenou v "zubatokulatých" hradbách. Okolo hradeb jsou datlové háje, dál jen poušť a v dálce se rýsují vysoké hory. Město má fascinující atmosféru. Vše je zachovalé, jako před stovkami let. Nádherné paláce a nádvoří, malé domečky, křivolaké uličky, temná podloubí... Jako vystřižené z pohádek tisíce a jedné noci. Škoda, že nemáme ani jeden funkční foťák a pospícháme na autobus... Pohádkové staré město bylo před několika lety bohužel zničeno velkým zemětřesením...

Jedeme autobusem do Kermanu, ženy v přední části a muži v zadní. Sedím vedle domorodé babičky a baštím voňavý podlouhlý žlutý meloun, slupku pak držím na klíně, že jí potom někde hodím do koše. Babička vedle mne to však nevydrží, slupku mi energicky bere a háže z okna. Každý cestující dostává napít chladivé vody a "parfém" na osvěžení (domorodci si s ním potírají krk a ruce). Pozdě večer jsme na místě. Před autobusem se můj přítel baví s íránskou rodinou, mají dceru na vdávání. Rodina zve přítele domů. Při pohledu na mě se mile usmějí, že sestra může jít samozřejmě také. Ovšem, když se ukáže, že sestra nejsem, je po pozvání. Srdečně se loučíme se s Poláky. Jedeme přes noc autobusem do Isfahánu, po domluvě s řidičem načerno, lístky už byly vyprodané. Při půlnoční zastávce si dáváme kuřecí špíz s rýží - něco podobného jsme tááák dlouho nejedli. Přítel je opět nemocný, má horečku a zanícenou bouli na rameni...

Brzy ráno jsme v Isfahánu. Máme hlad, musíme koupit lístky do Teheránu a nedaří se nám vyměnit dolary na rijály. Na černém trhu je dvakrát výhodnější kurz, ale ne vždy je to jednoduché. Po asi třech hodinách shánění (a hladovění) měníme dost nevýhodně alespoň pár dolarů. Snídáme, kupujeme lístky na večerní bus a jedeme taxíkem do města. Taxi je ohromně levné. Vlastně, veškerá doprava je v Iránu neuvěřitelně levná. Není divu, litr benzínu přijde na necelou korunu a litr nafty dokonce na neuvěřitelných 20 haléřů. Nejdříve míříme do nemocnice. Přítel dostává antibiotika (tedy kupuje je za půl dolaru v lékárně). Následuje prohlídka města. Pěkné, příjemné, čisté. Je tu fascinující most, v jehož obloucích jsou ukryty obchůdky a čajovny s kouzelnou atmosférou. Odpoledne lenošíme v parku, pak jdeme do ZOO (jenže tam jsou jen kamenné sochy několika zvířat). Večer navštěvujeme velkou mešitu, staré náměstí a bazar. Typicky perské kopulovité stavby jsou zdobené nádhernými modrými mozaikami. K večeři si dáváme kebab a naan. Zdejší mladí lidé se s námi sami od sebe dávají do řeči... Navečer jsme opět v autobuse, tentokrát je to mercedes s obřími a velice pohodlnými křesly (sedadly), v jedné řadě jsou vedle sebe dvě křesla a ve druhé řadě jen jedno.

V Teheránu (22 500 km) po ránu čekáme, až v pět hodin otevřou mléčný bar na snídani. Jediný autobus do Istanbulu je vyprodaný. 50 a více hodin bez sedadla se nám jet nechce, pojedeme tedy až zítra odpoledne. Ubytováváme se v "musai ferkanai" (4 dolary za pokoj s klimatizací). Při večeři v restauraci měníme peníze. Okolnosti jsou tak zmatené, že nakonec dostáváme neuvěřitelně výhodný kurz a ještě navrch celou večeři zdarma jako bonus. Přítel jde k holiči a působí tak nevídaný rozruch. Hlouček zvědavců nakukuje okny z ulice dovnitř...

V autobuse do Istanbulu se seznamujeme s další trojicí Poláků. Autobus je opět nadmíru pohodlný, lidé jsou milí a cesta příjemně ubíhá. Na hranici mezi Iránem a Tureckem trávíme přes deset hodin, neboť autobus má nějaké problémy při vstupu do Turecka. Čekání nám zpříjemňuje pohled na majestátný Ararat...

Turecko

Zdá se, že v poledne bychom mohli být po dvou dnech cesty v Ankaře, odtud plánujeme jet k moři. Ovšem autobus se rozbil, třikrát po sobě se ho pokoušejí opravit, nabíráme zpoždění. Nakonec se do Ankary vůbec nejede. Cestující, kteří tam měli zakoupené jízdenky, jsou vysazeni 200 km od Ankary s tím, že jim snad něco pojede. Raději pokračujeme do Istanbulu (25 000 km). Není nám dobře, proto zůstáváme ve městě přes noc. Za pomoci Poláků nalézáme nocleh na kryté střeše hotelu za 4 USD/os. i se snídaní  (nejlevnější pokoj pro dva stojí přes 20 dolarů). Kupujeme nějaké jídlo, ale po "asijských cenách" nám to přijde šíleně drahé. Další den zjišťujeme, co podniknout dál. Váháme mezi několika destinacemi a po té, co nám ujíždí dopolední vlak do Řecka, volíme přesun nočním busem do tureckého letoviska Kušadasi. Těžko uvěřit, ale neměli jsme náladu ani sílu prohlédnout si věhlasné mešity tohoto magického města ležícího na dvou kontinentech (to jsme napravili až na naší svatební cestě). Jedním z mých největších zážitků z Istanbulu byla horká čokoláda, podávaná v jedné bance klientům zdarma. A to vlastně byla jedna ze slabin naší cesty. Většinou jsme stále jeli dál a neměli čas si vychutnat místa, která by si to jistě zasloužila. Ale jinak bychom to zas všechno nestihli...

Probouzí nás sluníčko třpytící se v tyrkysově modrém moři. Jsme v turistickém letovisku, sice na konci sezóny, ale i tak je tu pro nás draho. Postupně zamítáme nabízené hotelové ubytování a hledáme "něco jiného". Ano, to je ono. Kousek od letoviska, uprostřed obřích hotelů s bazény, nalézáme jako oázu klidu maličkou  tavernu na útesu nad mořem, po žebříku lze slézt na soukromou plážičku... Osmahlý námořník Sam se mile usmívá: můžeme stanovat na zahradě vedle taverničky, používat plážičku, venkovní kuchyni i sprchu - třeba... za půl milionu na den (super, kemp by nás vyšel víc jak 2x dráž a ještě bychom museli platit vstup na nějakou přeplněnou pláž)... Přítel raději ukazuje "díru" v rameni místnímu doktorovi. Tlouštík ve zlatých brejličkách ránu čistí a prý jsou potřeba další antibiotika, účtuje si 110 DEM. Oháníme se kartičkou pojišťovny a odmítáme platit. Dr. se chvíli vyptává, kde tady bydlíme a pod., pak se vzdává... Následujících několik dní lenošíme a užíváme si moře (přítel s bolavým ramenem bohužel moc ne). Pilně nabíráme ztracená indická kila. Sam nám poodhaluje tajemství turecké kuchyně. Také nám půjčuje foťák, abychom mohli nafotit nějaké obrázky - tady je zvěčněna "naše" plážička a večerní rozjímání v taverně.

Zjišťujeme možnosti další dopravy. Chtěli bychom plout lodí do Řecka a pak dojet domů stopem. Nakonec je plán změněn a odplouváme z Izmiru do Istanbulu (odkud pojedeme dál vlakem). Loď nám málem uplouvá, protože nemůžeme najít přístav (místní nás poslali do ZOO). Máme sedadla v nejlevnější třídě, ale většinu plavby trávíme na palubě. Večer si zachumláni do spacáků vychutnáváme romantický západ slunce do moře. Ráno ještě rychle užíváme zbytek plavby a působivý příjezd do Istanbulu. Již zdálky nás vítá úchvatné panorama mešit a mostu přes Bospor. Odpoledním vlakem odjíždíme směrem k bulharským hranicím...

Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko a konečně doma

Na hranicích jsme v noci, vlak tu končí, čekáme na mezinárodní rychlík. Hranici přejíždíme bez lístku. Na první bulharské zastávce je vlak obklíčen pohraničníky se samopaly, nikoho nepustí z vlaku, dokud neproběhne prohlídka. Těsně před odjezdem přítel společně s ostatními cestujícími sprintuje ke kase a kupuje lístek až do poslední bulharské stanice. Přes den stojíme čtyři (!) hodiny na maličkém zapomenutém nádraží mezi poli (to se dle jízdního řádu náš vlak mění z jednoho druhu rychlíku na jiný). Odpoledne jsme na rumunských hranicích, průvodčímu platíme za cestu až do Bukurešti, kam dorážíme až pozdě večer (se zpožděním pět a půl hodiny). Po zmatkování s výměnou peněz u veksláků rychle skáčeme do vlaku do Budapešti (naštěstí nemusíme zůstávat v Bukurešti přes noc). Lístky máme koupené do poslední stanice v Rumunsku. Vlak je prázdný, spíme rozvaleni na sedadlech, batohy zamčené k držákům... Asi v pět ráno ruší naši idylku pohraničníci. Rumunští nás česky pozdraví "Dobrý den!" a jdou dál, ale maďarští nás vytahují z vlaku. V pasech máme asijská razítka, jsme proto podezřelí z pašování drog a musíme se podrobit "superkontrole". Na imigračním více jak hodinu vybalujeme všechny věci a oni se v nich přehrabují (očichávají inst. polévky a pod.) Vše balíme, přecházíme na "customs" a celé divadlo se opakuje. Nikdo neovládá jiný jazyk než maďarštinu a rumunštinu. Po další hodině nás konečně propouštějí. Asi nejhorší hranice za celou cestu a to jsme si mysleli, že už jsme skoro doma...

Měníme peníze, kupujeme lístky na další vlak a něco k jídlu (čokoládu a klobásy). V Budapešti přestupujeme a z Gyoru se snažíme stopovat. Nebyla to nejlepší volba. Po dvou hodinách nás kousek popováží paní s trabantem, i když je to pro ni zajížďka. Na světelné křižovatce pak doslova ukecáváme českého kamionáře, bere nás na slovenské hranice. Veze náklad hroznů, dostáváme od cesty. Když na otázku, odkudpak vlastně jedeme, odvětíme, že z Indie, je řidič trošku vyveden z míry. Stmívá se. Za hranicemi naštěstí zastavuje Slovák, který jede až do Brna. Za tmy na benzínce u Brna jsou naše šance mizivé (a to jsme jen pouhých 200 km od Prahy po téměř 30 tisících uražených kilometrů!). O půlnoci přece přemlouváme Slováka s kamionem a ve dvě nad ránem jsme v Praze. Následuje hodinová procházka z Chodova a .... ve čtvrtek 25. září 2007 jsme po třech měsících zpátky doma...

...Tak, to byla naše první společná velká cesta. Následovaly další, ale tahle zůstala a zřejmě i zůstane tou největší. Když dopisuji tento díl, přepadá mě maličko nostalgie, že se nic nedá opakovat a že se všechno tak rychle mění. Zkrátka, jsme moc rádi, že jsme TO mohli prožít...

A najednou už nic nebylo tak daleko, jak se zdálo být dříve Mrkající

Krásné léto a pěkné cestování všem přeje Jana, Neli (2r a 5M) a Mimi (34.tt)





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy