Už strašně dlouho se chystám na napsání dalšího občasníku, ale časové okolnosti to dodnes nedovolily. Možná víte, že už nejsem v zemi vycházejícího slunce, že mě osud zase vede po trošku jiných stezkách. Chtěla jsem toho ještě tolik napsat, než jsem odjela z Japonska, ale nakonec se to všechno semlelo rychleji, než jsem čekala... A tak snad nebude vadit, když občas napíšu o Japonsku, i když ne z Japonska.

V listopadu se začala pro manžela rýsovat nová lákavá pracovní nabídka, kterou nakonec přijal a tím bylo rozhodnuto, že naše následující roky nestrávíme v ČR, dokonce ani ne v Evropě, že zase porušíme slib návratu a posuneme naše plány. Jeho práce nás totiž vede do Spojených států. Mimochodem, další ze zemí, kde jsem nikdy nechtěla žít. Původně jsme se měli stěhovat koncem léta, ale nečekaně jsem v prosinci otěhotněla a museli jsme trošku přizpůsobit plány změněné situaci, protože termín porodu byl stanoven právě na konec léta. Požádali jsme tedy o odklad nástupu do nové práce, rozhodli jsme se, že rodit se bude v Čechách, no, byla to v podstatě jediná prakticky možná alternativa. A nastal kolotoč, který mě časově tak pohltil, že jsem svůj občasník tolik zanedbala. Stanovit datum přesunu do Čech, sehnat letenky a zvážit, zda poletím sama s dítětem a pupkem, nebo nás doprovodí manžel, oznámit stěhování z bytu, pokusit se prodat zařízení bytu, rozhodnout, jak velké části osobních věcí se vzdáme a kolik toho pošleme domů a jak, sbalit krabice a poslat, ukazovat věci na prodej zájemcům atd. atd. Všechno balení probíhalo za kontraproduktivní účasti malé Sary, takže mi trvalo tak 2x déle.

V tom všem jsem nejen neměla čas vnímat svoje druhé těhotenství a břicho mi rostlo jen tak mimochodem, ale všechno mě zaměstnávalo tolik, že jsem ani neměla čas postesknout si nad tím, že jsem si svůj odchod a rozloučení s Japonskem představovala úplně jinak. Chtěla jsem se vrátit na některá místa, která mám ráda a jet na další, do kterých jsem se ještě nedostala, ačkoliv jsem chtěla. Plánovala jsem nákup několika maličkostí jako památku na zemi, kde jsem strávila tolik let, ani na to nezbyl čas. Ale snad jsem se stihla rozloučit se všemi, na kterých mi  záleželo.

Poslední měsíce před odjezdem byl velký stres a nervozita, manžel pracoval do noci, moc jsme se neviděli a já na všechno to zařizování byla úplně sama a vyčerpaná. Stále jsem někde něco zapomínala. Všechno vyvrcholilo jeden pátek, na který nikdy nezapomenu a který mi dal odpověď na jednu častou otázku: co se Ti na Japonsku líbí a co ti bude chybět? Ráno jsem doma zapomněla peněženku, odpoledne jsem měla poslední hodinu kreslení, takže mi manžel vybral z bankomatu 10 tisíc jenů. Za hodinu jsem zaplatila tři tisíce, v drogerii jsem koupila nějaký čistící prostředek do domácnosti a zbytek peněz uložila do zadní kapsy kalhot. Proběhla jsem 3 patra našeho třípatrového obchoďáku a po cestě za manželem do práce jsem zjistila, že jsem někde ztratila Sařinu čepičku. Proto jsem se vrátila a ještě jednou celý obchoďák proběhla, nenašla a nahlásila ztrátu na informacích. Ještě na cestě za manželem mi volali, že čepička se našla a já měla velkou radost. Po cestě domů jsem zjistila, že jsem ztratila všechny zbývající bankovky, které jsem vložila do kapsy. 6 tisíc jenů. Fakt mě to štvalo, protože před odjezdem naše finanční situace nebyla právě růžová a tak mě to rozbrečelo a dala jsem si spoustu krásných jmen. Druhý den jsme s manželem šli vyzvednout Sařinu čepici a manžel mě přemluvil, abych se zeptala i na ztracené peníze. Nechtěla jsem, přišlo mi to nesmyslné. Japonci sice jsou v tomhle velmi poctiví, ale až tolik, že by vraceli jen tak povalující se peníze? Kdybych ztratila peněženku, tak bych v její návrat věřila, ale takhle...? No, nakonec jsem se tedy zahanbeně zeptala a odpověď byla kladná. Peníze se našly. Ptáte se, jak ověřili, že peníze jsou moje? Zeptali se, na hodnotu bankovek, pro možnost 6tisíc jenů byla ta moje ta nejobvyklejší, pětitisícovka a tisícovka. Další kontrolní otázka byla, na kterém patře jsem je ztratila, ale to jsem netušila, prošla jsem přeci 2x všechna tři patra. Přesto jsem svoje peníze dostala v obálce zpět.

Tohle není jediný případ, kdy se nám vrátila ztracená věc, příště se s Vámi možná podělím o další, ale tento případ se u mě řadí do kategorie neuvěřitelných příběhů. Možná to byla odměna za to, že manžel týden předtím našel a poctivě vrátil peněženku se 70tisíci jeny, možná se se mnou Japonsko jen chtělo pěkně rozloučit.

Jsem v ČR necelé 2 měsíce a už tolikrát jsem dostala otázku, kterou možná i Vy máte na jazyku. Jestli mi Japonsko chybí, stýská se mi. Ne, ještě ne. Chybí mi spousta věcí, které jsem v Japonsku měla a tady teď nemám, chybí mi můj muž, který se tam vrátil dokončit svou práci, chybí mi můj každodenní stereotyp, který se lišil od toho, co mám zde, chybí mi povídání s mými kamarády, nezávislost, kterou jsem měla tam a kterou postrádám tu, protože bydlím v domě s rodiči. Ale žádná z těchto věcí nesouvisí přímo s Japonskem, mohla bych je mít přeci i tady nebo kdekoliv jinde, kdyby byla jen trošku jiná situace.





Zpět nahoru