Tak ten dnešní deníček nebude vůbec o Japonsku, i když vlastně...hodně s ním souvisí. Kromě jiných zkušeností mi Japonsko dalo 3x poznat, jak sladce chutná těhotenství. To první v roce 2005 skončilo v prvním trimestru, z druhého se mi v roce 2007 narodil můj anděl s ďáblem v těle Sara Ai a na sklonku téhož roku jsem trošku neplánovaně otěhotněla potřetí. A o tom třetím těhotenství a hlavně jeho konci bude tohle povídání.

// na mě vykoukly 31.12.2007 ráno a překvapením jsem sotva popadla dech. Mě i manžela to zaskočilo, přece jen to bylo trošku mimo plán, ale radost byla samozřejmě veliká. Poprvé jsem šla k doktorovi 18.1., kdy na mě vykoukla 11.6. mm velká fazolka s tlukoucím srdíčkem. Protože jsme byli rozhodnutí, že v Japonsku rodit nebudeme, nebylo třeba jezdit do vzdálené porodnice, kde se narodila Sara, ale všechny kontroly jsem absolvovala v nedaleké soukromé klinice s dobrou pověstí.

Celé těhotenství probíhalo úplně jinak, než to předchozí. Péče o Saru mě pohlcovala a tak jsem neměla čas na žádné strachy a černé myšlenky. Nevolnosti byly mírné, nehlídala jsem tolik, co jím, tahala jsem těžké věci a odpočinku nebylo právě mnoho. V březnu jsem přestala kojit Saru. Vlastně, kdyby mi nerostlo bříško, ani bych si nevšimla, že jsem těhotná. Občas jsem měla výčitky, že na to malé v břiše nemám čas, že mu nepouštím hudbu, že jsem mu ještě nic nekoupila, že místo klidu a hlazení bříška mu přináším samý stres z balení a stěhování se pryč z Japonska, že....

Ve 28. týdnu jsme odjeli z Japonska, já se Sárou a mrnětem v břiše navždy, manžel na dovolenou. V 31. týdnu mi i dr. v Čechách potvrdil, že mrně je chlapeček a že má vše, co má mít. Dostala jsem těhotenskou průkazku. Absolvovala jsem zubaře, interní vyšetření, EKG a test na cukrovku a byla jsem ráda, že většinu těhotenství jsem byla v Japonsku, kde těhotné nehoní po všech čertech a vyšetřeních. Mrkající Teď jsem měla čas na užívání si těhotenství, začala jsem objednávat věci na internetu, těšit se a připravovat na porod.

Termín porodu jsem měla krásný 1.9. přesně 18 měsíců po narození Sary. Manžel si objednal letenku na 29.8. s odletem zpět do Japonska 9.9. Doufali jsme, že mimi taťku stihne a taťka stihne mimi. Tohle těhotenství a těhotenství se Sarou byla tak odlišná a přesto měla mnoho společného, celé těhotenství jsem se cítila výborně, břicho mi nepřekáželo, přibrala jsem přibližně stejně, neměla jsem žádné problémy, nevěděla jsem, co je to tvrdnutí břicha a poslíčci....Sara se narodila 38+4tt plánovaným císařským řezem pro konec pánevní (také proto bylo od začátku jasné, že druhé v Japonsku rodit nebudu, protože tam po prvním císaři je druhý automatický a já tolik a tolik toužila rodit přirozeně).

Přiletěl taťka, jela jsem ho se švagrem přivítat na letiště se základní taškou do porodnice připravenou v kufru auta...jen tak pro případ. V pondělí v den termínu porodu jsem se měla hlásit na monitor a kontrolu v porodnici. Monitor sice ukazoval nějaké kopečky, ale dr. konstatoval, že k porodu se zatím nic nechystá. Vnější branka na prst, vnitřní na špičku. Další monitor ve středu, pak v pátek, v pondělí případně nástup do porodnice na vyvolání v úterý. Nastala panika. V úterý přeci manžel už odlétá, to nejde, musíme jít k porodu spolu, sama rodit nemůžu.Šokovaný Jak je možné, že budu přenášet? Dělala jsem všechno proto, abych se připravila k porodu a nepřenášela. Pila maliník, jedla lněné semínko, požívala pupalkový olej, masírovala hráz, mazala se eterickými oleji, cucala homeopatika, pila kořeněné nápoje a od příjezdu manžela zásobovala čípek prostaglandiny jak o život. Celé těhotenství jsem nosila Saru, a že není žádné peříčko. Vím, mimi si rozhodne samo, ale...Nenene, to nejde, vždyť se plní všechny moje noční můry, nikdy jsem nechtěla rodit císařem a u Sary jsem neměla jinou volbu, tentokrát jsem se bála přenášení, aby taťka mohl rodit s námi a budu přenášet, to je jisté. Plačícínebovelmismutný

Následující dny jsme se s manželem střídali v záchvatech zoufalství. Podrážděně jsem reagovala na všechny ty otázky, kdy už to bude, jak to, že mám ještě pupek, co se děje, zda byl špatně spočítaný termín....každou chvilku jsem měla slzy na krajíčku a každou druhou chvilku jsem skutečně brečela.

Chudák mrně, neměl chvilku klidu, jeden stres střídá druhý, místo Mozarta poslouchal celé těhotenství Sařin nebo můj křik a místo hlazení po bříšku dostával kopance od starší ségry. A co víc, ještě pořád nebylo rozhodnuto o jeho jméně. Nakonec, není se co divit, že se na svět právě nehrnul.

Pokračování příště....bylo by to moc dlouhé a dneska stejně už musím jít spát :-)





Zpět nahoru