ADV TOP
ADV LEFT

Zítra to bude měsíc, co jsem už poněkolikáté vyletěla z hnízda.

31. prosince kolem poledne nás dvě po střechu naložená auta vyklopila před hotelem na letišti v Praze. Nás - mě, manžela, Saru a Nata. Hotelový pokoj bylo místo našich Silvestrovských oslav. Ne proto, že bychom to vyhráli v nějaké soutěži, ale protože jsme neměli jinou možnost. Náš let směr nový domov byl 1.1. krátce po šesté ráno. A kdo by nás vezl na Silvestra v noci na letiště? Jen tak mezi námi, horší den, než Nový rok na cestování neexistuje. Letěli jsme tento den zas jen proto, že nebyla jiná možnost. Dle manželových víz jsme mohli vstoupit do USA nejdříve 1.1. 2009 a 2.1. 2009 se měl hlásit v práci.

Silvestrovská oslava? Potkali jsme pár kamarádů, které jsme dlouho neviděli a zas dlouho neuvidíme a pak jsme na hotelu sledovali televizi... nevycházela jsem z údivu, jak slabý může být silvestrovský program. O půlnoci jsem si srkla šampaňského a usnula, abych v půl čtvrté ráno vyhlásila budíček.

Celkově bych tuto cestu hodnotila jako nejhorší cestovní zážitek. V Praze i ve Frankfurtu, kde jsme přestupovali a čekali asi 5 hodin, nás provázely problémy při check-in, elektronická letenka sice chrání naše lesy, ale v Praze jsme měli zaregistrováno o dítě míň a ve Frankfurtu o dítě víc. V letadle do Washingtonu jsme si vyžádali basket pro mimi, jak jsme měli objednáno a potvrzeno přes agenturu, přinesli nám ovšem cosi, co by mohlo sloužit tak maximálně na přenášení dítěte, bez pevného dna a pevných boků. Nat teda v téhle tašce ležel na zemi u našich nohou. O tom, že by letušky vycházeli v něčem vstříc se tada mluvit nedá a celkově bych řekla, United Airlines už nikdy (bohužel máme zpáteční letenku).

Obě děti letěli bez vlastní sedačky. Naštěstí, z bezpečnostních důvodů nás na 3 sedačkách nemohlo sedět 5, takže pána, co tam s námi původně měl být přestěhovali jinam.

Tatínek od tohoto letu trpí frustrací. Obě děti totiž při startu a přistání, kdy měli sedět každé na klíně jednoho rodiče, vyžadovali výhradně maminčin klín. Nat pro kojení a Sara prostě proto, že maminka je maminka, táta jen nechápavě kroutil hlavou, co proti němu ty děti mají. No prostě jedno z děti muselo plakat, protože obě u mě prostě být nemohly. Sara v Natově věku prospala celý let s přestávkami na kojení, Nat vytrvale nespal, stěžoval si a protestoval, taky proto, že právě propukla reakce na hexavakcínu v plné parádě a sráželi jsme horečku paralenovými čípky.

Příjemně mě překvapilo, jak hladce prošla imigrační kontrola (až moc hladce, protože úřednice pravděpodobně ještě myšlenkami u svých silvestrovských oslav zapomněla do manželova pasu a pasů dětí dát jakési číslo a podpis, takže musel manžel ještě jednou potom na letiště). Když jsme dorazili na hotel, vůbec mi nevadilo, že jsem v nové zemi a kromě dálnice z letiště jsem z ní nic neviděla a ten den neuvidím. Zapomněla jsem se dokonce už i stresovat s tím, že bydlení v hotelu máme jen na první tři noci a že v té době musíme sehnat něco jiného. Manžel se mě před usnutím zeptal, jak se mi líbí Amerika. Moje odpověď, jen pokrčená ramena, však jsem ji ještě ani pořádně neviděla.

No a rameny nepřestávám krčit dodnes, ještě pořád jsem nic neviděla, ještě pořád nevím skoro nic o životě tady ani o lidech. A to málo co vím ve mně vyvolává smíšené pocity. V mnoha směrech si tu připadám jak kdybych spadla z Marsu, nebo že by spíš Amerika byla jiná planeta? Vlastně jsem nic nečekala a nic jsem si nepředstavovala. Jela jsem sem s tím, že se uvidí a po Japonsku už to všude musí být jednodušší. Už jen kvůli jazyku..., ale to, jak je možné se v Americe nedomluvit anglicky jsem si zkusila hned první ráno v hotelu, kdy hispánská pokojská nerozuměla nic a anglicky uměla celé dvě slova later a O.K., takže po pětiminutové snaze ji vysvětlit, ať mi vynese jen odpadky a víc nic není třeba jsem rezignovala a nechala ji motat se s vysavačem mezi našimi kufry a dětmi.

S každou novou zkušeností člověk přehodnocuje ty předchozí zkušenosti, i já toho musím hodně přehodnotit. Už teď vím, že začínat v Japonsku bylo mnohem pohodlnější než tady, i přesto, že jsme ničemu nerozuměli. Proč? A jaký byl náš první měsíc tady? O tom zase příště.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy