ADV TOP
ADV LEFT

Tak sice jsem slíbila povídání o prvním měsíci v Americe, ale ani jsem se neotočila a přeběhlo jich šest. Alespoň jsem získala trochu nadhledu a překonala první šoky.

První tři noci jsme strávili v hotelu. Od známých jsme dostali tip na domeček, do kterého bychom se mohli přestěhovat. Hned druhý den po příletu, kdy jsme se na něj měli jít podívat, nám ale volali, že nabídka padá, protože majitelé mají jiné zájemce, kteří by podepsali smlouvu na dva roky a my chtěli jen smlouvu půlroční, abychom se rozkoukali a viděli, jak to tu s bydlením v okolí vůbec vypadá. Polilo mě horko, protože tenhle domeček, i když na fotkách nevypadal vůbec lákavě, bylo takové světélko, jistota, že snad neskončíme pod mostem. Honem jsem začala hledat další nabídky na internetu a honit schůzky s agenty na prohlídky kandidátů. Večer jsme se jeli na jednoho kandidáta podívat a nakonec i na ten původní domeček. Na místo jsme dorazili asi v půl sedmé večer, po tmě, a majitelé řekli, že oni zájemci se měli ozvat do šesti, a že pokud ho chceme, musíme se rozhodnout hned. Netušila jsem nic o okolí ani o tom, kde to vlastně pořádně jsme, dům byl na míle vzdálený mé představě o americkém bydlení, ale kývli jsme. (Náš domeček vypadá trošku jako chatka v pionýrském táboře a vlastně celé naše sousedství vypadá spíš jako pionýrský tábor.) Ráno jsme přijeli podepsat smlouvu, třetí den jsme stáli s kufry uprostřed prázdných stěn našeho nového domova.

Naše chajda

První spánek doma

Tak, tak nějak by měl začít "americký sen" ne? Popravdě, řekla bych, že první měsíc ve Státech si zůstane navždy spíš americkou noční můrou. Někdy jsem měla pocit, že se točíme v začarovaném kruhu a zaklínadlo má tři písmena SSN - social security number.

To je číslo, bez něhož v Americe jako byste ani neexistovali. Na všechno je třeba, chcete mobilní telefon na smlouvu, prosím, vaše SSN, chcete koupit auto, ano prosím, vaše SSN, chcete účet ze elektriku nebo plyn přepsat na své jméno, beze všeho, jen vaše SSN prosím. Ale cizincům je doporučeno požádat si o tohle magické číslo až po 15 dnech pobytu, to údajně kvůli předání informací z imigračního úřadu. Pak to trvá další dva týdny, než je číslo přiděleno, pokud jste něčím "podezřelí" trvá to mnohem déle, někdo ho údajně nedostane vůbec.

První měsíc bez SSN a bez auta byl krušný. Tady má každý auto a chodit pěšky tu není běžné. Na chodce tu nejsou zařízení. Jdete jdete a najednou chodník končí a dál je jen úzká krajnice několikaproudé silnice. Hledáním vchodu do obchodního domu jsme strávili dost času, než jsme našli ten jediný, co vede z parkoviště... Kolik nákupů jsem dovalila domů v igelitkách různě zavěšených kde se dalo s Natem v šátku a Sarou zmítající se v golfkách. Můj muž jistě nezapomene na kilometry nachozené s krabicí s mikrovlnkou nebo televizí v náručí. Rána s bolavými zády z rozkládací sedačky, která už měla v pružinách zapsanou armádu nově příchozích, ráno jsme se probouzeli všichni narolováni na manželovi, protože on byl nejtěžší a celá matrace byla tedy nakloněna k němu, přičemž když on se otočil, já s dětmi jsem trpěla mořskou nemocí, jak se pružiny vlnily ještě následujících pár minut.

Internet, televize a pevná linka bylo to, co jsme měli zařízené nejdřív, nebylo k tomu potřeba magické SSN. Díky internetu v domě jsme si vyhlídli auto, k jehož koupi nám chybělo ale SSN chybělo. Cesta která vede k získání místního řidičáku by snad stála i za samostatný článek.

Ani počasí nebylo nic moc, pěkně jsme si vyžrali neobvykle studenou a dlouho zimu. Brouzdala jsem prázdnými ulicemi, kde jsem se procházela jen já a ti, co venčili své čtyrnohé miláčky. Když jsem potkala někoho jen tak jít, bez psa, hned mi byl pod vlivem filmů plných vražd, únosů a znásilnění podezřelý. Přešlapovala jsem na opuštěných dětských hřištích. Den co den jsem chodila na lov kamarádů, ale zima není právě ten správný čas na houpačky a klouzačky. Toužila jsem po tom, najít nějaké známé pro sebe a hlavně pro Saru, její narozeniny se blížily a my pro ní neměli jediného kamaráda, který by si s ní užil oslavu. Když se někdo s dítětem objevil, připadala jsem si jak vosa, jak jsem kroužila kolem a snažila se zapřést rozhovor. Bohužel, až příliš často snaha narazila na jazykovou bariéru španělštiny nebo čínštiny. Po pár týdnech už mě přestávalo bavit chodit na stejná místa, pořád sama v ulicích a propadala jsem beznaději, že tu snad ani lidi ven nikdy nechodí, nikdo se s nikým nekamarádí...

Můžu prozradit, že už je mnohem líp, i když spousta věcí tu pro mě je trošku zklamání. Zjistila jsem, jak hodně má Amerika a Japonsko společného i to, jak moc se liší. Minule jsem psala, že začínat v Japonsku bylo mnohem jednodušší. Ano, bylo... tam nám všechno spadlo do klína, přijeli jsme a bydlení, zařízené od pračky, přes postele po vidličku na nás čekalo, do styku s úřady jsme první měsíce možná i roky téměř nepřišli, cokoliv bylo třeba, vyplnila a zařídila sekretářka manželova šéfa, kamarády jsme měli mrknutím oka (tam se přeci jen cizinci poznají na první pohled a tak nějak k sobě tíhnou), auto nebylo vůbec třeba. Ale na druhou stranu, už teď můžu prozradit, že já s dětmi se tu cítím lépe než tam.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy