ADV TOP
ADV LEFT

Nakonec vzdycky prijde to na co se o dovolene nejmin tesime... navrat..

O par kilo tezsi po domaci kuchyni babicek, nezbyva nez se smirit s myslenkou na tu horu prace, co na nas doma ceka, posedme zabalit a vyletet.

Nase kufry se pohybuji na hranici exploze, jak jsou narvane. Povoleny limit pro business tridu je prekrocen asi o 20 kilo. To jsou vsechno ty darecky a zasoby alkoholu co s sebou tahneme.

Nastesti se s kuframa loucime jeste v Riberao Pretu, kde  snad ani nemaji vahu a tak neni zadny problem a  nezbyva nez se modlit aby nam je zase v Argentine nezasantrocili, jako na ceste sem.

Itinerar posledni casti cesty je promakany. Takhle to melo byt celou dobu! Odletame po rozluckovem pozdnim obede do Sao Paula. Tam mame objednany hotel, kde prespime a jeste se stihneme potkat se staryma znamyma.  Rano v 7 odlet do Bueno Aires, tam 3 hodiny na prestup (paneboze, stihnou nam prelozit ty zavazadla??!!) a pak jenom 14 hodinovy primy let do Sydney. Proste parada!

Parada je to do Buenos Aires. Rozlouceni je vrele nikoliv pateticky hystericke, hotel uzasny a videt se s kamosema po 2 letech je skoro zazrak. Odlet ze Sao Paula je ukazkovy. Lebedime si v prostornych kresilkach a Tobisek zkusene mrka po letuskach. Preletame pres  nadherne scenerie, pralesa a rek. Nadherna je hlavne La Plata.

Pristani v Buenos Aires je prvni zaskobrtnuti... litame nad mestem v kruzich. Nevime co se deje, jen ze musime pockat na povoleni k pristani. A tak krouzime. Nervozita stoupa s poctem obletu. Stihneme my vubec ten spoj do Sydney?

Konecne jsme na runway a doslova vybihame z letadla. V koridorech uz jsou pripraveni navigatori Quantasu se smerovkama, kterym smerem se mame vydat. Jasne ze musime obehnout skoro cele letiste abysme nakonec skoncili na miste ze ktereho vidime nase puvodni letadlo... jen prez sklenene dvere. Stojime ve fronte na prepazku transferu, nebot si musime vyzvednout palubni listek. Tobisek v satku je nevrly. Ma hlad a jak se pozdeji ukazalo tak mel taky v kalhotach. Stejne jako my, kdyz se dostavame na radu a slecna za prepazkou se me zvedave pta, jestli je to muj jediny pas? Uz je to tu zas!  Zacinaji se mezi sebou bavit spanelsky, takze ted jsme na tom s Albertem skoro stejne. Rozumime oba prd a nervy tecou. Andre se dozaduje vysvetleni proc mame pockat na manazerku, ktera je evidentne zamestanana u nastupu do NASEHO letadla, takze se momentalne nemuze dostavit.
Ja musim odejit. Vypinam, krmim prebaluju. Po 45 minutach jsme pripusteni do letadla, bez jakehokoliv vysvetleni, co byl jako za problem. Je mi to jedno. Sedim pouze 14 hodin od sve vlastni postele, vlastni vany a ta vzdalenost je tak nicotna... jsem vlastne rada, ze jsem skoro doma.

Letusky serviruji sampanske... a pak jeste jednou a pak se z reproduktoru ozve, ze se ceka na zavazadla. No tak to jsme si oddechli. I ty nase kufry prece jenom poleti. Po hodine cekani v letadle nam hlas z repraku oznami, ze posledni nakladni prostor se uzavira a my poletime. Za 10 minut nam hlas oznami, ze se technikum neco nezda a jelikoz bezpecnost predevsim, tak musi zkusebne protocit motory.

Kvuli tomu nas prevazeji v letadle na odstavnou plochu, kde evidentne nebudeme zavazet ostatnim letadlum.

5 hodin po nastupu do letadla... stale sedime na runway v Buenos Aires! Momentalne cekame na sendwice, co ma dovezt cateringova spolecnost... aspon to tak vypada, protoze konecne po rozdani sandwicu nam Hlas oznami, ze odletame. Jsem trochu rozechvela, nebot motory jsou motory, ale rikam si, ze pokud by to fakt dobre neodskouseli tak nas nepusti.

V letadle probiha ziva diskuze jestli vubec poletime do Sydney. V Sydney se da totiz pristat pouze do 11 hodin vecer. Vsichni, vcetne Hlasu veri, ze to jeste muzeme stihnout.

Monotonni huceni motoru me uspava. Tobisek je proste cestovatel zlaticko. Bud si hraje s balonem nebo spi. Mame perfektni pozice, primo za kabinou pilotu. Vzdycky, kdyz se otevrou dvere do kabiny, tak Tobisek fascinovane hledi na tu zaplavu svetylek a pacek. Ja mam tendence se vnutit do kabiny, ale pak to radeji vzdavam. Staci ta hrozba motoru. Nemusime jeste spadnout kvuli Tobiskove fascinaci tou malou cervenou packou.

Vyuzivam toho ze Tobisek usnul a usinam taky. Ze sna me budi Hlas a neco o Emergency landing (Nouzove pristani)... Jsem mirne v soku a uvazuju, kde chteji nouzove pristat. Na draze letadla je v pouze Velikonocni ostrov a Novy Zeland. Mezi tim akurat to modre H2O.

Hlas ma u me dalsi plusove body. Nechapu proc pouzivaji oznaceni Nouzove pristani pro pripad, ze musi vymenit posadku?? Jak se tedy dozvidame, musime pristat neplanovane na Novem Zelandu, kde se vymeni piloti a letusky, protoze, dle pravidel a bezpecnosti letoveho provozu, nesmi byt v letadle vic nez 20 hodin.
Kriste pane! Tak my uz jsme skoro 20 hodin v jednom letadle!! Jeste jednou dekuji prozretelnosti za  umozneni cestovani v business tride, jelikoz si myslim, ze tuto cast cesty bych v ekonomicke urcite neprezila.

Nedela mi dobre vedomi, ze cela rodina je v tomto momente v pohotovsti. Vsichni vedi, ze uz jsme meli byt davno v Sydney a nikdo nema zadne zpravy. V Buenos Aires nam nefungovaly mobily, takze jsme nemohli dat vedet ani o tom zpozdeni.
Novi piloti sestavuji novy plan letu a my znovu nakukujeme do pilotni kabiny. Po hodine planovani konecne vzletame smer Sydney. Nebo spis ne.
Novy stejne nesympaticky hlas nam oznamuje, ze letadlu nebyla udelena vyjimka a tak v Sydney nesmime pristat. Misto toho letime do Melbourne.
Nu coz! Hlavne ze budem na Australske pude.

Do Melbourne priletame po pulnoci. Letiste evidentne neni na takovy napor personalne pripraveno. Stojime ve fronte na prideleni hotelu, stojime ve fronte na odbaveni u jedne ze 2 prepazek. Stojime ve fronte na vyplneni formulare nebot ma Alberto propadle povinne ockovani na Zlutou horecku. Stojime ve fronte na klice od hoteloveho pokoje, nebot stejne jako vsichni jsme ubytovani v Hiltonu na letisti.

Do postele se dostavame ve 4 rano. Nevadi. Vypada to, ze nam to vyresilo vyrovnani se s casovym posunem. Tobisek je stastny, ze si s nim jeste ve 3 hazu s balonem a ze muze mit dlouhou vanu. Obe babicky konecne dostaly zpravu, ze jsme v poradku... byly to nervy!

Nakonec jsem rada, ze jsem neprosadila svuj puvodni navrh, pockat na prvni ranni letadlo v 6. Vzdyt neni kam spechat. Prace na nas pockala mesic, tak jeste jeden den vydrzi.  Do Sydney nakonec odletame v 11 dopoledne a aspon tato neplanova cast cesty je bez problemu.

Musim objektivne posoudit, ze tato posledni cast cesty byla opravdu tresnicka na dortu. Muzu si pripsat osobni record pobytu v letadle (jedinem) 25 hodin. To snad nema ani Gedzitka :-)

Ale jinak to byla krasna dovolena a urcite je na co vzpominat. Jak bylo receno na zacatku zazitky maji byt hlavne silne.

A jeste jedna poznamka na konec. Z minule dovolene jsme si neplanovane privezli klokanka Tobiska.

Tentoktrat se nam to podarilo ve zdravi ustat!!







Mrnouse jsme upekli az 14 dni po navratu...



Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy