ADV TOP
ADV LEFT

Před chvílí jsem se začetla do diskuse Kojení po císaři a ta mě utvrdila v tom, že stojí za to napsat můj příběh o kojení. Jsem totiž přesvědčená, že kojení je z velké části záležitostí psychiky. A taky odhodlání.

A ještě bych chtěla poděkovat Berun za její článek Jak rozdojit kozla. Berun, kojím díky Tobě! Díky tvému textu jsem věděla, že to nesmím vzdát, a že se kozel rozdojit dá J

Rodila jsem v 37 tt císařem v Podolí. Miminko v bříšku přestalo růst a tak muselo ven. Věděla jsem, že to bude drobek, nicméně porodní váha 1,86 kg byla překvapením pro všechny. Po probuzení na JIP mi tedy řekli, že Rozárka leží v inkubátoru na intermediárním oddělení a na přiložení mi ji přinést nemohou.

     Poprvé jsem ji viděla a k prsu přiložila asi 26 hodin po porodu. Byla malinká, neměla sílu sát a moje malé bradavky se jí špatně chytaly. Sestřičky ji krmily ženským mlékem z banky. Pátý den po porodu se mi nalila prsa. Bolelo to víc než jizva po císaři - měla jsem obří hořící kozy, které se nevešly do žádné podprsenky.  A nic z nich neteklo! Nebo to Rozárka neuměla vycucnout...když jsem poprvé díky kloboučkům Medela nakojila 10 ml, odcházela jsem z intermediárního oddělení v euforii. Ještě že existuje mléčná banka a dárkyně mateřského mléka - po týdnu mohla Rozárka ven z inkubátoru, kojení se slibně rozjíždělo a začaly jsme spolu bydlet J Zatím sice v porodnici, ale i tak jsem byla nejšťastnějším člověkem pod sluncem.

     Jenže pak přišel baby blues, bylo po Vánocích, venku napadl sníh, stýskalo se mi po Petrovi, kojení s kloboučky mi připomínalo sex s kondomem, měla jsem divnou spolubydlící na pokoji...a z nalitých vnadů zbyly dva vymačkané pytlíky. Pila jsem litry kojícího čaje,  objednala si černé pivo, střídala při kojení obě prsa, odsávala...ale pořád to nestačilo. "Nechcete dát už umělé mléko? Z těchto prsou už nic nedostaneme," konstatovala doktorka.  Jako kdyby říkala - přestaneme tady plýtvat mlékem z banky, tohle mimino stejně skončí na Sunaru...A tak Rozárka dostala Bebu. Strašně moc jsem to obrečela. Nicméně pořád jsem se snažila kojit - ale nebyly to zrovna olympijské výkony - 10, 15, vzácně 30 ml...ale stále jsem věřila tomu, že se doma, až budu v klidu, rozkojím. Do toho jsem si v nějaké knize přečetla větu, že každá žena může kojit a že je to záležitost sebedůvěry. Kecy, říkala jsem si. A Beba měla své pozitivum - Rozárka začala rychleji přibírat a mohly jsme jít domů, hurá!

     První týdny doma byl očistec. Najít klobouček, nakojit mimino, schovat klobouček před kočkou (šílela z nich nadšením), namíchat Bebu, ohřát Bebu, dokrmit Rozárku, vyvařit lahvičku a klobouček&a za hodinu a půl znovu. Ve dne, v noci.

     Přečetla jsem snad všechny články o kojení (ten od Berun několikrát), střídala prsa, pila spoustu tekutin.Moc mi pomáhal Petr - jak psychickou podporou, tak v domácnosti. A pak to přišlo ... v noci se Rozárka přisála bez kloboučku. Bradavky to ze začátku špatně snášely, tak jsem kojila den s kloboučky, den bez kloboučků, až jsem je postupně úplně odbourala. Rozárce bylo šest týdnů a měla bezmála tři kila. Byly jsme z nejhoršího venku a já zkoušela postupně vynechávat Bebu ...a ve dvou měsících se Rozi stala plně kojeným miminkem.

      Myslím, že se to podařilo jen díky tomu, že jsem strašně moc chtěla. Rozárka byla hubeňoučká a malinká, a tohle bylo jediné,co jsem pro ni mohla udělat. Taky jsem chtěla kojením zhubnout. A chtěla jsem si užít jaro a výlety, logistika s mícháním a ohříváním UM na cestách byla nad moje schopnosti. A všechno se povedlo. Kéž se to podaří i vám!





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy