ADV TOP
ADV LEFT

Zamlklé těhotenství

Je to přesně rok, když se můj život obrátil vzhůru nohama. Žila jsem si spokojeným životem s milujícím manželem a pětiletým synem Michálkem. Po těch pěti letech jsme začali uvažovat o druhém miminku. Touha se stávala stále silnější a silnější, protože už třetí měsíc nám to nevycházelo. Menstruace vždy přicházela přesně - každých 28 dní. Věděla jsem skoro určitě, že já žádné problémy nemám a ani jsem nikdy neměla. Proto jsem se moc divila, proč nám najednou něco nevychází. (Nemluvě o tom, že jsem se považovala za dítě štěstěny, které mělo vždy všechno - milující rodiče, krásné dětství, hodně přátel, zážitků, krásných vzpomínek...a všechna má přání se mi plnila...takže jsem se dostala až na ten můj vysněný ostrůvek štěstí - skončila jsem vysokou školu, stala jsem se učitelkou, měla jsem super manžela, potom krásné zdravé dítě.......)

Přišel začátek září a já našla konečně vysněné dvě čárky na těhotenském testu! Byla jsem šťastná, zářila jsem, konečně se mi splnilo další přání!!! Na nevolnosti na začátku těhotenství jsem byla psychicky připravena, proto jsem je snášela dobře a s úsměvem. U doktora jsem byla v 7.týdnu, potvrdil těhotenství i na UTZ a objednal mne na 12.týden. Chodila jsem do práce, zářila štěstím...dokonce jsem všechno oznámila řediteli, domluvili jsme se, kdy půjdu na mateřskou, kdy zase zpátky nastoupím do práce....všechno dokonale naplánované - jak to bývalo vždy v mém živote. Pořád pro mne byl důležitý brzký návrat do práce, miminko bych opět svěřila do péče mé maminky, tak jak to bylo minule (po roce a čtyřech měsících jsem nastoupila do práce).

Čekala jsem, kdy se mi konečně  trochu zvětší bříško, aby to všichni viděli, pomalu se začalo něco klubat...proto jsem si objednala na netu super těhotenské džíny a hořela jsem nedočkavostí, kdy konečně dorazí a já si je budu moct obléknout. Tak mi utíkaly všechny ty dny....chodili jsme na procházky a hodně mluvili s našim synem o miminku, četli jsme všechno na téma jeho vývoje a bylo nám krásně!

Bohužel začal listopad....jednou o víkendu jsme s manželem seděli v jeho práci, koukali na internet (tehdy jsme ho doma neměli), dívali se na stránky o těhotenství, o dětech, když jsem ucítila divnou bolest bříška....Vůbec jsem nečekala, že by to mělo být něco špatného...Večer jsem zjistila, ze začínám špinit. Bylo to jen trochu, ale k tomu ta divná bolest břicha. Ráno jsem vstala, jela do práce, ale špínění neustávalo, dokonce se změnila i barva na červenou.

Pamatuji si, jak mi strašně rychle začalo bít srdce, začala jsem plakat, vzala klíče od auta, jela jako o závod k novému, jinému doktorovi, kterého jsem se rozhodla změnit kvůli nespokojenosti s tím předchozím. Vletěla jsem k sestřičce a všechno jsem ji vyklopila. Asi jsem čekala, že mi dá naději a bude mě utěšovat, ale  místo toho mi klidně a velice vlídně začala vysvětlovat, že se někdy stává, že těhotenství hned na začátku nevyjde. Příroda je silnější než člověk a má to tak zařízené, že například mezi zvířaty slabší jedinci nepřežijí a u lidí, když dojde k nějaké chybě  při buněčném dělení po početí, taková embrya nejsou organismem přijata a musí pryč - bud´ samovolně nebo jako zamlklé těhotenství. Tehdy jsem poprvé slyšela tento termín.

Doktor mě přijal, udělal UTZ, dlouze se díval na obrazovku, já na něj, potom se obrátil a... (nezapomenu, jak se tehdy na mne podíval) sdělil mi, že bohužel plod není živý. Zastavil se mi život, srdce skoro vyskočilo z hrudníku, cítila jsem strašnou bolest někde uvnitř...Byla jsem v 11.týdnu....

Cestu zpět si nepamatuji, z auta jsem volala manželovi, brečela jsem, řvala jsem na celé auto - PROČ JÁ??????....klepala jsem se jako ratlík....nakonec jsem dojela domů. V kabelce jsem měla fotku mrtvého plodu z UTZ a zprávu pro příjem do nemocnice. Ráno v 6.00 jsem se měla dostavit na revizi dělohy.

Celé odpoledne, večer a noc jsem plakala a klepala se...Manžel byl z toho taky špatný, viděla jsem, jak měl slzy v očích, ale snažil se mě podržet a pořád se mnou mluvil. Pětiletý Michálek viděl poprvé svou maminku plakat, proto mu manžel  vysvětlil, že mamince umřelo miminko, chudáček pořád se ptal proč, proč, proč....tato otázka byla mnou kladena asi stokrát.... Tulil se ke mně, dával mi pusinky a utěšoval, že budeme mít další miminko... Nevěřila jsem, že takové malé dítě a už umí potěšit, vcítit se do toho, jak mi je.

Přijeli taky moji rodiče, máma  - jako každá máma - cítila tu bolest se mnou, ale statečně mi vysvětlovala, že je to lepší, že se to stalo hned na začátku než potom mít postižené miminko. Tátu to vzalo o hodně víc, jsem jeho "holčička", proto mě jen objal a řekl, že mu to je hrozně líto....

Ráno - nástup do nemocnice, jel se mnou manžel. Dopoledne jsem strávila obíháním předoperačních vyšetření, psychicky jsem byla klidnější a hlavně jsem chtěla mít všechno už za sebou! Při pomyšlení, že nosím v sobě mrtvý plod, se mi dělala husí kůže.  Když jsem procházela kolem gynekologické ambulance, viděla jsem těhulky - tento pohled mi zas a opět vehnal slzy do očí.

Příjem mne trochu vzpamatoval, všichni se se mnou bavili neutrálně, jako by se nic nikdy nestalo, ptala jsem se na všechny detaily týkající se revize a všeho, co mě čeká potom... Čekala jsem na pokoji, kdy si pro mne přijdou.

Přišly sestřičky.... (a potom se všechno dělo jako ve snu).... sama jsem si došla na operační sál, byl malý, ale všude kolem mnoho tváří - doktorů, sestřiček....nevím proč až tolik....potom ten potupný stůl - koza...., píchali mi něco....a taky se mě ptali, kolik mám dětí...a já pořád říkala dokola, že pořád nespím a že mají počkat...že  nechci, aby mě to bolelo....

Probudila jsem se odpoledne, nade mnou dvě sestřičky, asi mě vzpamatovávaly, nevím...

Uprostřed jsem byla prázdná, nemyslela jsem na nic, jen tak hleděla do stropu.

 

Bylo těžké se s tím vyrovnávat....

Prázdnota....jen to jsem cítila....

Naštěstí přišel manžel, objal mě, pořád opakoval, že mě miluje, že to spolu zvládneme a že mi slibuje, že za rok určitě už budeme mít miminko nebo že už určitě budu těhotná! Věřila jsem mu. Povídal mi o Michálkovi, o rodičích, bratrech, o mých kamarádkách, kolegyních z práce a o všech, kteří na mne myslí, drží mi palce a moc mě pozdravují. Domluvili jsme se předem, že to všem oznámí manžel, abych to nemusela dělat já. Když šel domů, nechal mi nějaké papíry, prý informace, které vytiskl z internetu na téma zamlklé těhotenství. Nebyly to obyčejné informace...byla to diskuze na toto téma...

Až do večera jsem četla, pořád  dokola...když jsem si uvědomila, že mám v sobě novou sílu, nevím odkud jsem ji dostala, ale najednou jsem věděla, že nejsem v tom sama, že se to velmi často stává a toužila jsem poznat alespoň virtuálně holky, které mají podobnou zkušenost za sebou. Poslední velké slzy se mi objevily, když jsem v noci v nemocnici sledovala přes okno moje město, všechny světla a uvědomila jsem si, že musím jít dál, nedívat se zpět, nelitovat se, bojovat! Sice zase jsem na začátku, ale stojí to za to, slíbila jsem si, že to všechno dokážu a konečně zase budu šťastná!

Je tomu přesně rok...a já mám v bříšku drobečka, který se má narodit 30.12.2006.  Mám  super virtuální kamarádky, se kterými jsme společně překonaly to nejhorší. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat - o všem psát otevřeně. Vím taky, že hodně holek si prožilo horší peklo, proto ten můj příběh není až tak negativní, ale ukazuje, že každá smutná zkušenost nás posílí a nic není nikdy takové zlé, jak to ze začátku vypadá.

Alinka





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy