ADV TOP
ADV LEFT

V posledních dnech jsem si prošla smutnou zkušeností, kterou bych radši ve svém životě neprožila, ale stává se a stala se už mnoha z vás a bohužel se ještě mnohokrát stane. Já ale teď nechci psát o svých pocitech, cítím potřebu napsat spíš o tom, co vše se dělo kolem. Stalo se to v neděli a já neměla přístup na internet, abych si o tom našla příslušné informace nebo si psala s někým, kdo tím prošel. A tak strach o miminko (když už jsem věděla, že vše je ztraceno), vystřídal strach z neznáma, nemocnic, narkózy, doktorů. V té chvíli by mi strašně pomohlo vědět, jak bude vše probíhat.

Byla bych radši, kdyby mé vyprávění nikdo z vás nepotřeboval, ale také budu ráda, když někomu alespoň trochu pomůže.

Byla jsem na konci 7.tt. Ve čtvrtek jsem trochu začala špinit. Ne čerstvá krev, byl to hnědý výtok. Když se to v pátek nezlepšovalo, šla jsem odpoledne do nemocnice na gynekologickou ambulanci, protože můj obvodní gynekolog zrovna neordinoval. Tam mě lékařka vnitřně vyšetřila, řekla, že vše odpovídá mnou udávanému termínu otěhotnění. Předepsala mi Ascorutin a Utrogestan a poslala mě na ultrazvuk s tím, že když bude vše v pořádku, můžu jít domů. Na ultrazvuku mi paní doktorka nic neřekla. Jen jezdila po břiše sondou a já na obrazovce viděla krásnou velkou černou fazoli. Byla jsem spíš vyděšená, zda je vše v pořádku a doktorka se mi zdála spíš než milá taková rázná, tak jsem se bála zeptat, jestli vidím správně. Mlčky provedla ultrazvuk (tak jsem si první ultrazvuk moc nepředstavovala) a podala mi do ruky zprávu s tím, že to mám odnést zpět doktorce na ambulanci. V rychlosti jsem si stačila přečíst: Děloha s amniální dutinou, plodem a akcí dle GSD cca 7 - 8 t. Tak je snad všechno v pořádku. Doktorka si přečetla zprávu a řekla, že je to tak, jak už mi řekla a že tam byla na utz nalezena malá krevní sraženina jako příčina toho špinění a že mám brát ty prášky. Žádná růžová zahrada.

V sobotu se špinění nezlepšovalo, ale myslela jsem si, že je to také způsobeno tím včerejším vyšetřením. Večer mě začalo trochu pobolívat břicho, ale úplně neznatelně, cítila jsem to, jen když jsem byla v klidu.

V neděli jsem od rána ležela, ale bolení břicha jsem cítila pořád. Odpoledne kolem čtvrté hodiny jsem na záchodě začala krvácet. Hned jsme jeli do nemocnice. Zavolali mi na ambulanci sestru a doktora, co měli pohotovost a dělal se další ultrazvuk. Já už jsem věděla, že je všechno špatně, protože jsem dost krvácela. Na ultrazvuku jsem neviděla nic a doktor říkal, že je to špatné a že tam vidí na kraji dělohy pouze zhroucený amniální vak a že ze mě do večera asi stejně vyjde. Řekl mi, že i tak zítra budu muset na revizi dělohy. Sepsali se mnou nějaké papíry, sestřička mi odebrala trochu krve kvůli krevnímu obrazu, ptala se mě, zda vím svoji krevní skupinu (vím, protože jsem dárce krve, jinak by ji museli zjišťovat kvůli transfuzi při komplikacích asi), dala mi okopírované nějaké pokyny na zítra, co si mám přečíst doma a řekla, že si mám přinést košili, župan, bačkory, jestli chci, tak něco k jídlu. Napsali mě hned jako první na ráno a poslali mě domů. Od půlnoci nemám jíst, pít ani kouřit. Mám přijít bez náušnic, řetízku, prstýnků, nenalíčená, odlakované nehty.

Doma mi začaly veliké křeče a krvácela jsem dost silně (mnohem silněji než při mojí obvyklé menstruaci). Neměla jsem na jídlo ani pomyšlení (za celý den jsem skoro nic nesnědla), ale nacpala jsem do sebe aspoň trochu polévky, abych ten zítřek o hladu přečkala. Naštěstí jsem byla v devět hodin večer tak unavená, že se i s těma křečema dalo usnout. Stejně jsem se celou noc budila.

Ráno jsem se měla hlásit v 7.15 hodin na ambulanci, kde si sestřička dopsala ještě něco do papírů, pak mi cvakla kolem ruky plastový náramek s mým příjmením a poslala mě do třetího patra na gynekologii. Tam mi sestřička dala klíček od skříňky a řekla mi, ať se v šatně převléknu do košile a županu a všechny ostatní věci ať si zamknu tam, že nic nebudu potřebovat. Pak že mám zase přijít za ní. Na příjmu nás bylo několik (všechny jak jsem pochopila byly objednané dopředu kvůli operacím čípku nebo kvůli jiným záležitostem, po potratu jsem byla jediná). Sestřička pak odvedla mě a další dvě paní na náš pokoj, kde nám řekla, že si máme lehnout a čekat, až pro nás přijde sanitář a ještě jednou nám vše popsala. Až nás přivezou ze sálu, tak budeme muset ještě tak dvě hodiny ležet, pak teprve se můžeme napít čaje nebo něco sníst. U postele je telefon s tlačítkem na přivolání sestřičky, kdyby nám bylo po výkonu špatně. Na sál si máme vzít pouze dvě igelitky s naším jménem, co jsme každá dostaly. To bylo krátce po osmé hodině a nastalo čekání. Ani jedna z nás si nelehla. Seděly jsme mlčky na postelích a koukaly se z oken. Venku bylo tak krásně.

Pak přišel asi v 8.35 hodin sanitář a řekl mi, ať si dojdu na toaletu a sundám si gumičku z vlasů. Ptal se mě na jméno a ročník narození a odvedl mě k operačnímu sálu. Tam mě poslal do šatny, kde jsem si měla obléknout andělíčka, pěkné pantofle (vypadaly jak gumové dřeváky) a slušivou zelenou síťku na vlasy. Košili, župan a kalhotky jsem si měla dát do těch igelitek se jménem. Jelikož jsem stále krvácela, bylo mi řečeno, ať si nechám jen vložku (což byl akrobatický výkon s tím leptíkem na druhé straně). Když jsem vyšla ze šatny, stál tam kromě sanitáře už i doktor a převzal si mě tam od něj. Posadil mě ještě na chvíli přímo k operačnímu sálu na lavičku a pak si pro mě znovu přišel a řekl: tak jdeme na to. Lehla jsem si na stůl (klasická koza, jen má ty opěrky ne na paty, ale na lýtka a jsou výš). Přišla sestřička, ptala se mě na jméno a ročník narození. Řekla mi, že mě napíchne a levou ruku mi vyndala úplně z andělíčka a položila mi ji na držák vedle stolu. Pak přišel anesteziolog, představil se mi a řekl mi, že mě teď budou se sestrou uspávat tak, že mě budou něco pouštět do žíly, ptal se, zda jsem měla už někdy narkózu a ať se toho nebojím, že za deset minut se probudím a bude to. Věřila jsem mu. Pak mi přidržel nad obličejem kyslíkovou masku (jen asi 5 cm nad obličejem) a dával pokyny sestře, že může přidávát do žíly to uspávadlo. Ještě jsem slyšela, jak anesteziolog říká: tak hezké sny, a začaly mi těžknout ruce a přemýšlela jsem, kdy asi zavřu oči.

Najednou se mě někdo ptá, jestli ho slyším. Říkám: Ano. Ten anesteziolog říká: Tak je to za vámi a už je tu zase sanitář a odváží mě ze sálu. Trochu mě bolí břicho, ještě se mi zavírají oči, ale spíš jsem probuzená. V předsálí vidím tu moji spoluležící, kterou ten zákrok teď čeká, musím se na ni usmát, ať ví, že to není hrozné.

Když mě veze sanitář chodbou na pokoj, teprve se mi spouští slzy. Asi jak ten strach ze mě spadl a taky kvůli tomu miminku. Sanitář se mě ptá, jestli mě něco bolí a říká, že všechno bude dobré, ať se to pokusím ještě zaspat. Je 9.10 hodin. Sestřička mi přijde změřit tlak a říká, že ho mám dost nízký, že až budu za dvě hodiny vstávat, ať dávám pozor. Vyndává mi jehlu s kouskem trubičky, kterou mám ještě pořád napíchnutou v ruce. Kontroluje, zda moc nekrvácím, něco podobného vložce mám prý uvnitř jako tampón. Až vstanu, mám to vytáhnout a vzít si na záchodě ze zásobníku normální vložku. Pak ležím a koukám střídavě na hodiny, na pokoj, z okna. Spát se mi už nechce. Tak uběhnou tři hodiny a když se před půl jednou rozhodnu vstát, tak zrovna přichází sestřička a říká mi, že jestli mi je dobře, můžu se obléknout, zavolat si odvoz a jít za paní doktorkou, že mě v půl jedné propustí. Motá se mi hlava a jsem zesláblá, napiju se trochu čaje a jdu se obléknout. Jinak mi je dobře. Břicho za ty tři hodiny přestalo skoro úplně bolet, skoro nekrvácím.

Doktorka se mě ptá, jak mi je, zda nemám bolesti. Všechno prý proběhlo bez komplikací. Budu prý teď slabě krvácet tak čtyři dny, jako při menstruaci. Kdybych měla bolesti nebo krvácela víc, mám přijet. Mám dodržovat šestinedělní režim (žádná vana, bazén, pohlavní styk, tampóny - kvůli děložní infekci).

Přítel mě odveze domů, ale musí se zase vrátit do práce a tak jsem do večera sama doma (i když dle pokynů mám být pod dozorem dospělé zodpovědné osoby), ležím a nic mě nebolí. Sním za celý den velký hrozen vína a 2x trochu polévky. Jinak nemám moc hlad, jak mám stažený žaludek.

Strašně jsem se bála narkózy, že už se z ní neprobudím, a taky toho, že mě budou dávat třeba krevní transfuze a že to všechno bude moc bolet.

Ale dnes, dva dny potom, se cítím tak, jako bych nikdy těhotná nebyla. Říkám si, že se to mělo stát a že je dobře, že miminko nebylo větší a bojím se dalšího otěhotnění.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy