ADV TOP
ADV LEFT

Ahoječek,

 tak se taky k vám připíšu, přesněji k těm, kterým to zatím nevyšlo, jako mně... Mám přesně týden po revizi, ze začátku bylo všechno v pohodě. Věděla jsem, že už tam je drobek, ještě než jsem si udělala test a to asi v 10. dnu těhotenství...prostě intuice. Dr. řekl, že tam mám zatím jen náznak dutinky a že je moooc brzy. K další návštěvě jsem zvolila jinou paní doktorku. ta mi řekla, že tam drobek je, ale že nemá srdíčko. Dala mi 3 dny, aby narostlo. A ono tam bylo!!!

Po prvním zoufalství nádherná zpráva a já věděla, že to bude bojovník a že už mu nic nebrání v cestě na svět. Za 3 týdny jsem měla přijít na 1. testy, to bylo v 11.tt. odebrali mi vzorky a já čekala na UZ. Sestřička mi vypsala těhu knížku a já jsem byla opravdu hrdá máma. Ale vypli proud a přesunuli nás na další den. Přítel mě požádal o ruku a že si aspoň uděláme hezký den. Druhý den jsme se teda zastavili na UZ, chtěla jsem příteli ukázat našeho mimíska, jak už je veliký atd. Moc se těšil, ale dr. nám ukázala jen tělíčko bez duše. Nežilo. Zamlklo asi v 8.tt. Po této zprávě jsem nebyla ani schopná sejít z křesla...asi po 2 hodinách zoufalého pláče, plného výčitek a omluv, jsem se uklidnila...bylo po všem. Zbyl jen papír do nemocnice.

Na revizi jsem měla nastoupit co nejdřív, tak jsem volala do nemocnice, že kdy to mám přijít. Tam mi řekli, že pokud nekrvácím a nemám bolesti, mám čas. A já husa poslechla. Za 2 dny se dostavili divné bolesti v podbříšku, raději jsem zašla na pohotovost, ale stále jsem nekrvácela. Tam mi doktorka udělala všechna vyšetření, a řekla, že nejsem akutní, že jestli opravdu chci, že mě přijme, ale že jestli jsem v pohodě, ať radši přijdu nalačno ráno do nemocnice, kvůli narkóze. Podruhé jsem byla husa hloupá a vlastně jsem si podepsala reverz. Což mi v ten moment ani nedošlo, byla jsem ráda že se nemusím bát.

V sobotu jsem začala špinit, ale žádná bolest. V neděli ráno volám do nemocnice, že co si mám vzít s sebou, když musím na revizi. Sestra na přijmu mě dost překvapila. A že jak krvácím, a že to se většinou vyčistí samo, ani o tom nemusím vědět, a že pokud nestřídám vložku za vložkou, není důvod jít na pohotovost...Přítel byl svědkem tohoto velmi divného telefonátu a nestačil se divit. Po obědě se opět dostavili bolesti, a během půl hodiny se vystupňovali v křeče, stihla jsem se obléct a přemístit se do nemocnice. Po půl hodině, kdy se objevila sestra, shodou okolností ta, co jsem s ní ráno mluvila, mě přijala. Vzala mi krev a poslala mě do čekárny, že za půl hodiny přijde doktor. Za deset minut jsem o sobě už nevěděla. Přítel mi říkal, že jí začal bušit na dveře a tam mě nějak vzkřísila, ne nadlouho. Odpadla jsem znova, protože ta bolest byla nesnesitelná. A to už přichvátali zrovna 2 doktoři. Když jsem se nějak postavila na nohy, pomáhala mi sestra se svlékáním, aby se na mě podívali. A najednou ten jeden po mně začal křičet, že proč jdu až tak pozdě a že jsem odmítla pohotovost před 2 dny a že mi to dá zaplatit a nevím co ještě...měla jsem takový vztek, že jsem se začala zpátky oblékat, ale ta sestra mě začala uklidňovat...když nepřestával s tím řvaním, z posledních sil jsem vyšla ze šatny a s pláčem jsem se ho zeptala, kolikrát v životě žena potratí a jak má vědět, co se děje???? Bylo to moje první těhotenství. Neměla jsem sílu mu vysvětlovat, proč jsem si podepsala odchod z pohotovosti...Zmlkl a odešel. Druhý dr. se choval v pohodě, dodělal mi vyšetření a za půl hodiny už jsem jela na sál. Ještě vím, že když jsem byla na křesle, tak do mě zřejmě prstem píchl a ono chybějící krvácení se spustilo s dost velkou razantností.

Z narkózy jsem se probrala, hned jak mě vezli ze sálu, cca po 25 minutách od uspání. A zdálo se mi že sněží takové velké bílé vločky. A bylo mi dobře, žádná bolest, jen prázdnota a já si uvědomila, že můj mimísek už je nadobro pryč. Příběh možná trochu delší.. Jdu dál, nebojím se znovu očekávat "dálnici" na testu, vždyť ta příroda ví, co dělá a vždy volí to nejmenší zlo. Nejlepší terapeut je moje máma, řekla mi, že taky potratila a že jsme i s bráchou oba na světě skoro 30 let :-).

 Až budeš číst tuhle story, nebuď smutná. Je to pro nás nejlepší možné řešení a možnost čekat zdravé děťátko. Neměla bych sílu přistoupit na potrat, kdyby se dál vyvíjelo s vadou. Jak říkám, je to menší zlo a další velká šance.

Dobrá rada: Nečekejte na revizi, jděte hned ráno nalačno, a nenechte se odbýt!!!!!

A všem tatínkům čekatelům: Starejte se jak umíte nejlíp o svou "maminku". Nosí v sobě i váš život, a těm, co se zatím nedočkali: hlavu vzhůru, jste naší největší oporou a my vám to nikdy nazapomeneme a jednou toho fotbalistu budete držet v náručí s velkou hrdostí :-)

A toto je moje tečka za zamlklým těhotenstvím. Jdu dál...





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy