ADV TOP
ADV LEFT

Kamarádka před několika týdny podstoupila potrat. Souhlasila s tím, abych Vám její příběh přeposlala, ona sama se k tomu již vyjadřovat nechce. Nemám k němu moc co říct, snad jen to, co ona nezmínila ve svém dopise: několik doktorů jí potvrdilo, že případná snaha o donošení takto nemocného dítěte by byla provázena značným rizikem pro ni. Prosím diskutérky o ohleduplnost ve svých vyjádřeních, žen, kterých se tento příběh týká je tu, bohužel, mnoho.

              Tak už to mám na té fyzické rovině za sebou a jsem druhý den zpět z nemocnice. Byl to opravdu nepěkný a po všech stránkách bolestivý zážitek pro otrlejší povahy a psychické dopady  si budou asi ještě chvíli vybírat svou daň. Myslím, že to bylo to, čemu jsme na Jamu odborně říkali "mezní situace" - ty vyhrocenější fáze života, které se pak stávají náměty dramatických i jiných děl. Toto psaní na nic takového neaspiruje. Jen to nějak potřebuji pustit ven a možná taky nabídnout otevřenou zpověď toho, co se ve mně odehrávalo, kombinovanou s čistě naturalistickým popisem událostí.

         Je to vlastně jistá forma euthanasie, ve které však o sobě nerozhoduje bytost samotná, ale opravdu ten nejbližší příbuzný - matka. Je to stále citlivé téma a společenské tabu. Je těžké o tom mluvit i s nejbližšími a přitom jsem tak potřebovala nějakou zkušenost, názor a podporu. Ale ne jen tu láskyplnou a podporující, ale tu skutečně prožitou jinou ženou, která by o své zkušenosti dokázala mluvit a ubezpečila mě skrze vlastní prožitek, že všechny ty měnící se polohy náhledu a emocí jsou přípustné, možné a částečně normální. 

      Naštěstí jsem jednu takovou se zkušeností podobného typu měla během toho šíleného týdne, kdy jsem čekala na zákrok, chvíli vedle sebe. Klára byla kromě Ronji, jediný člověk, se kterým jsem tou dobou mohla být. Dan byl v práci a i samota mi dělala dobře.

      Diagnózu jsem se dovídala postupně. Nejprve jsem byla na tom běžném ultrazvuku ve druhém trimestru, na kterém se jim miminko jaksi nezdálo: "Je to holčička, ale má špatné srdíčko se zmenšenou levou komorou a zúženou srdečnicí, zvláštně se vyvíjející mozek, odstávající paleček na noze a příliš malý hrudníček na stáří plodu."

      Byla mi doporučena další vyšetření, pokud bych si automaticky nepřála jít na potrat. V meziřádcích jsem pochopila, že ve většině případů, jakmile se maminky dozví, že něco není na 100%, jak má být, dávají miminka pryč. Na mě to bylo všechno nějak moc rychle, nedokázala jsem si představit, že bych šla na potrat, aniž bych věděla, že je to opravdu vážné. Jenže kde je ta hranice postižení? Co je ukončení života vzhledem ke skutečnému trápení dítěte i matky a kde je to částečná lenost a přirozená nevole věnovat čas a výchovu někomu, kdo není a nikdy nebude stoprocentní? Na základě jakých informací dělat rozhodnutí, které bych si nemusela nikdy vyčítat? Jak moc velké postižení ano a jaké už ne?

      Nedokázala jsem si představit to rozhodování, ale po odběru plodové vody už vše běželo ráznaráz. Ještě ten večer mi volal pan doktor Vlašín - odborník na slovo vzatý - výsledky:

      "No, musím vám to říci. Není to dobré. Je to Patauův syndrom, nadbytečný třináctý chromozóm, těžká vrozená vývojová vada neslučitelná se životem. Pravděpodobně byste plod nedonosila, nebo by zemřelo v brzkém kojeneckém věku. Pravděpodobně byste ho ani nedostala po porodu domů. Doporučuji, abyste v pondělí přišla a domluvila se na další postup"

      "Děkuji za zavolání. Nashledanou."

      "Nashledanou."

      Svým způsobem nebylo co řešit. Ulevilo se nám s Danem, že odpadlo rozhodování, ale ve mně se přesto cosi vzpíralo. V pondělí už jsme jen podepisovali papíry a jela jsem se objednat do Bohunické nemocnice. Přijmout mě mohli až v pondělí přesně za týden. Takže jsem měla dost času - bohužel nebo bohudík - na přemítání. Chodit týden po světě už s docela velkým bříškem, ve kterém sebou živě mrská malá živá holčička s vědomím, že ji půjdu za pár dní předčasně porodit, čímž ji zároveň zabiju, je opravdu zvláštní směsice pocitů. Byl to souboj racionality s přirozenými mateřskými pudy chránit svoje dítě za každou cenu. Navíc pochybnosti, zda-li je to ten pud, který je třeba ovládnout nebo vnitřní intuitivní hlas, který radí - je to celé blbost, cítíš něco takového? Ne, já nic takového necítím. Jsou to jen informace přijímané zvenčí. Já jsem normálně těhotná a najednou mi někdo řekne, že nejsem normálně těhotná a nejlépe by bylo to celé ukončit.

      Dalším velmi podstatným námětem k přemýšlení bylo sebezpytování, jestli za to nějak můžu. Já vím (a i jsem se na to ptala doktorů), že objektivně jsem to nemohla způsobit tím, že jsem si dala dvě deci červeného nebo nesla něco těžkého. Ale většinou uvažuji v rovině, proč se mi to děje. Co mi tato situace přináší za zprávu, co se mám naučit a dozvědět. A začala jsem si ve svých posledních dvou letech života uvědomovat pár principů, které jen prohlubovaly můj pocit viny. Že tápu, že nevím, co chci, že nedokážu udělat pořádné rozhodnutí, co mám pořádně dělat a vyrazit tím směrem. Těhotenství bylo částečným řešením této situace, tušila jsem, že se tím jen něco odkládá, ale aspoň že tak. A když už jsem se začala s tímto dočasným úkolem sžívat a dokonce v něm nacházet i zalíbení a smysl, přišla tato zpráva. Věřím, že hmotu ovládají duchovní principy, a v tomto směru pro sebe nemám omluvu. Asi prožívám to, že bez skutečného vnitřního rozhodnutí a jasné vize, co vlastně chci, se budu vždy jen motat v kruhu. Nakonec to vše se mi pak ještě znovu zhmotnilo během samotného potratu - právě ty moje pochyby, jestli je to celé správně, jestli věřit doktorům, kterým jdou většinou nějaké duchovní příčiny úplně mimo zorné pole a sledují odpovídající míry a počet chromozomů podle tabulek. Bála jsem se totiž také, že potratem třeba zas jen odsouvám něco, co si stejně musím prožít, a že se tomu - byť v jiné formě - stejně nevyhnu. No, tak asi v tomto duchu jsem se potácela ten týden, kdy jsem potřebovala především samotu a čas na bytí sama se sebou. Byla jsem rozhodnutá, že chci jít v pondělí do Bohunic s jasným rozhodnutím a pocitem, že to co dělám, dělám dobře a že to tak chci. Jedině tak jsem mohla doufat v relativně dobrý průběh samotného potratu. Snažila jsem se otevřít všechny černé skříňky, nakouknout, zvážit, neobelhávat sebe ani nikoho jiného a stejně v předvečer nástupu do nemocnice, poté co Daniel odvezl Ronju do Prahy k babičce a seděli jsme sami u naší kuchyňské linky, jsem vůbec nevěděla co je realita a co ne. Už dřív jsme se s Danem shodli a velmi rychle si vzájemně přiznali, že postižené dítě nechceme. Že vidíme náš potenciál jinde, a že změna životního stylu i sociální okruh, který by nás pravděpodobně čekal s postiženým dítětem, bychom nezvládli. Přes to všechno jsem seděla strachy bez sebe na naší barové židličce s částečným pocitem, že naše dítě prostě nikomu nedám. Jsem praktik, potřebuji si na věci šáhnout, vyzkoušet si je a sama zažít, abych uvěřila či pochopila. Ale tady nebylo na co si šáhnout, co si vyzkoušet. Jen papíry, na kterých bylo napsáno: Nález pozitivní - Trisomie třináctého chromozómu.

      Dan mi naslouchal, říkal, že ty informace přijal a vnímá to jako správné řešení, ale pokud bych měla sebemenší pochybnosti a rozhodla se, že si dítě nechám a počkám, až to přijde samo přirozenou cestou - dokud bych třeba sama nepotratila nebo by to dítě samo nezemřelo - tak to bude akceptovat a nebude mi v tom nijak bránit. To byla silná podpora, ale stejně to bylo na mě& hlavou jsem se rozhodla, že na druhý den jedeme.

      Přijali nás až kolem čtvrté hodiny. Byl volný nadstandard, takže Dan mohl být celou dobu se mnou v nemocnici v samostatném pokoji se sprchou, záchodem, ledničkou i televizí, také však s dětským pultíkem na přebalování a s výbavičkou. Byla jsem dopředu obeznámena s tím, jak to bude probíhat. Na vše jsme se mohli zeptat a tak jsme ještě chtěli slyšet doporučení, jestli je to dítě dobré vidět nebo raději ne. A za jakých okolností vlastně umře. Doktor se vzpíral mluvit o dítěti, striktně používal termín "plod". Nemluvil o porodu, ale o potratu, a že je to tak do 24. týdne těhotenství odborně oddělováno - a ať i já to takhle beru. Plod vidět nedoporučoval, pouze pokud bychom k tomu měli zvláštní náboženské důvody. Nic neodmítal, byl to věcný profesionál. Dále nás informoval, že plod nepřežije silné kontrakce a zemře během potratu.

      Ubytovali nás na pokoji a až v půl deváté večer mě zavolali do ordinace za sesternou, kde mi mladý doktor vsunul do děložního čípku malé tyčinky a nějaké tampony, které měly přes noc pomalu nasávat vodu, bobtnat a tím co nejpřirozeněji, pomalu a bezbolestně roztahovat děložní hrdlo. Asi po hodince nepříjemného tlaku v podbřišku si tělo zvyklo a opravdu to přestalo bolet. Leželi jsme s Danem na jedné posteli a prožívali poslední noc s bříškem. Agáta - jak jsme jí začali poslední dva dny říkat, protože v úterý, kdy mělo vše proběhnout, slavila svátek - se však mlela jak o život, jako ostatně skoro každý večer, když jsem usínala. Snažila jsem se nebrat si to tak. Pustili jsem si na notebooku film, u kterého jsem usnula.

      Druhý den vše začalo už od rána. V půl osmé jsem odjela výtahem o pár pater níž do ambulance s ultrazvukem, kde mi stejně tak jako při odběru plodové vody píchli přes břišní stěnu jehlu do dělohy a vpustili vypuzovací látku.

      Začala jsem plakat, už nebylo cesty zpět. Zpátky mě vezli na kolečkovém křesle nějaké studentky na praxi, ptaly se, jestli jsem v pořádku, chtělo se mi je poslat do prdele, ale uvědomovala jsem si, že za to nemůžou. Snažila se do nich vcítit jako při hodinách dramatické výchovy a tak jsem se jich raději zeptala, jestli už si vybraly, kde by chtěli v nemocnici pracovat. Odpověděly, že ještě ne a pak už mě jen mlčky odvezly k pokoji.

      Lehla jsem si a čekala. Za čtvrt hodinky přišla porodní asistentka Barbora, která mě pak celou dobu provázela. Přinesla láhev oxitocinu, který vyvolává porodní stahy, zavedla do žíly a řekla, že kdybych cokoliv začala cítit a nešlo to vydržet, ať si ji neváhám přivolat. Neměla jsem časový odhad, ale přišlo mi, že velmi brzo jsem začala cítit bolest v podbřišku jako u silně bolestivé menstruace. Uklidňovala jsem se, že to už znám, je to jako u porodu, přejde to v kontrakce, mezi kterými budu moc nabírat síly. Jenže to jaksi nenastalo. Bolest se proměnila v křeč, která neustávala. Nepulsovala, jen byla a začala být nesnesitelná. I přes ostych a pocit, že bych neměla plašit, jsem musela zazvonit na sestru.

      "Prosím Vás, to strašně bolí nedá se to vydržet, můžete mi dát nějaké tišící látky od bolesti?" Já, která si zásadně nenechávám u zubaře umrtvovat při vrtání zuby a prožila si naplno porodní bolesti s Ronjou jako přirozenou součást tohoto aktu, jsem do půl hodiny škemrala o cokoliv.

      "Ještě bych chvilku počkala. Odpojím oxitocin. Zkuste si zajít do sprchy, a když to nepomůže, zavolejte, ano?"

      Dan mě odvedl do sprchy a sprchoval mi záda proudem teplé vody, to mi hodně ulevilo. Za chvíli přišla sestřička, jestli je to lepší. Řekla jsem, že ano, a že už mě odtam nikdo nedostane. Sestřička tedy odběhla a přivezla stojan na kapačku, nainstalovala ho do koupelny ke sprše a řekla, že jestli tam hodlám pobývat, tak mě připojí oxitocin tam. Souhlasila jsem. Pokud bych začala cítit tlak nebo stahy mám ji přivolat. Tady se mi to začíná mlžit. Příšerné nepřirozené křeče bez ustání, proud vody, návaly horka a potu. Dan vytrvale dělá to, oč si říkám& postel, utírání potu studeným namočeným ručníkem, sprcha, teplý proud, pak ať mě nechá& držím se chladivé záchodové mísy, chce se mi zvracet, pak taky hyperventilace, která mi zkroutila ruce a obličej do křeče, kterou mi Dan zkoušel rozmasírovat, abych mohla vůbec používat ruce a mluvit, nemám pojem o čase, jen vím, že tohle nevydržím, cítím jak je to nepřirozené. Přirozený porod taky hodně bolel, ale šlo to nějak postupně ve vlnách, přirozeně to gradovalo až do závěrečného výkroku mimo dosavadní možnosti a zkušenosti, zakončeno velkou odměnou - Ronjou. Tohle byl však příval chemického vypětí. Prosila jsem Agátu, ať se nebrání a jde co nejrychleji ven, jen aby se za námi mohla zas co nejdříve vrátit. Neměla jsem jak z toho utéct, mezitím mi do oxitocinu přidali nějaké tišící látky, dostala jsem i čípky, a i tak to bylo na hranici snesitelnosti. Dan byl někde kolem, byla jsem ráda. Pak jsem ucítila malé tlaky, jenže tou dobou už asi Agáta nebyla mezi živými a tak nemohla pomáhat, bylo to slabounké, takže i když jsem zkoušela tlačit, tak to nějak nebylo ono.

      Vrátila jsem se k posteli, zkoušela jsem stát, přišla sestřička i s doktorkou, poprosily Dana, ať počká venku a vypadalo to, že se jde na věc. Už jsem měla pocit, že polezu bolestí po zdi, když mi náhle praskla plodová voda a vychrstla naráz na podlahu jako kýbl vody. Hodně se mi ulevilo, tlak trochu polevil a doktorka řekla, ať si lehnu na postel, že to zkusíme dokončit. Zkoušela jsem tlačit, zvracela jsem u toho vleže do takové té fazolovité misky, cítila jsem něco divného, ale najednou vše ustalo, křeče ustoupily do bolesti a tlaky a stahy přestaly, břicho úplně změklo, jako kdyby byl konec. Ptám se: "Už je to venku?"

      "Něco ano", zněla odpověď, "ale zkuste ještě tlačit."

      Sestřička skočila pro další láhev oxitocinu, kterou do mě tentokrát místo postupného kapání pustila proudem. Ale nic se nedělo. Tlačila jsem naprázdno. Doktorka mi poradila, ať pořádně zatnu, přitáhnu hlavu k hrudníku a dám do toho všechno, rukou ponořenou zcela do mě se snažila zachytit, co se dalo a tahat to ven. Zkusila jsem to, ale jak jsem se předklonila - uviděla jsem ji. Visely ze mě malinkaté promodralé nožičky, tělíčko a ručičky, připadaly mi úplně normální, ale hlava nikde, zůstala ještě uvnitř dělohy, která se jí stáhla pod krkem. Vše se zastavilo. Velké nic v mezistadiu mé nejistoty, mého vnitřního neúplného rozhodnutí. Zastavený čas v jedné z těch nejpodivnějších životních chvílích. Nevěděli moc co se mnou, čekali, jestli zabere další láhev a vyvolá další kontrakce, ale ne. Zavolali ještě nějakou další doktorku, která se rozhodla zkusit to silou. Zabořila do mě ruku a snažila se mě roztáhnout mechanicky a tahem dítě vytáhnout. Dost jsem vyjekla a vysmýkla se, to bylo nemožné, to bych nevydržela. Potrhalo by se vše, i to, co by nemělo. Nerudná doktorka zamumlala něco o tom, že když paní nespolupracuje, tak to nemá cenu a zas odešla. Moje doktorka i se sestřičkou, se na mě ale usmívaly. Ještě jsme to chvilku zkoušely. Za každý malý milimetřík mě chválili, ale nikam to nevedlo. Nakonec doktorka usoudila, že už to nemá cenu, že mě odvezou na sál a uspí. Tím se přirozeně povolím, Agátu vyndají a vyčistí mi dělohu. Řekla, že to už bude jen deset minut, než nachystají sál a převezou mě, a že už to budu mít za sebou. Přikryly mě a pustily Dana za mnou do pokoje. Ležela jsem na posteli, klepala jsem se, už to jen bolelo a mezi stehny jsem cítila ležící tělíčko. Řekla jsem to Danovi, ale ať se raději nedívá. Řekl, že se nebude dívat a počkal u mě na naši sestřičku Báru, která nesla potřebnou dokumentaci, a společně mě odvezli na sál. Tam už jen cosi do žíly, maska na tvář a ještě než dosedla, nevím nic.

      Za necelých 20 minut už jsem k sobě přicházela zase v našem pokojíku, což bylo asi 5 hodin poté, co mi ráno vpíchli vypuzovací látku do břicha. Dan se usmíval a povídal mi, jak jsem cosi blábolila, a prý se mě ptali, jestli vím, jak se jmenuju a kolikátého je, na což jsem prý správně odpověděla, což Dana upřímně překvapilo, protože většinou nemám o datu ani páru. Vše bylo pryč. Bolest jakoby nikdy neexistovala. Matně jsem si vzpomínala na pocit od záchodové mísy, že už v životě nechci žádné děti a ani rodit. Byla jsem unavená, chtěla jsem se vyspat, ale už mě nic nebolelo, ani trochu. Trochu jsme se oba prospali, večer se probrali a rozeslali smsky, že je to v pořádku za námi. Jen přebalovací stolek zel prázdnotou. Z chodby zazníval pláč nějakého cizího miminka, ve vedlejším pokoji úpěla jiná žena, se stejným osudem jako já. Smíšené pocity úlevy a lítosti. Noční spánek opět společně na jedné posteli.

      Ráno kontrola. Byla jsem prý nějaká bledá, tak ještě odběr krve kvůli hemoglobinu, prášky na zastavení laktace, trocha čekání, ale po obědě nás propustili. Jeli jsme domů, zastavili v Hypernově na nákupu. Snažila jsem se neobviňovat svět za to, že běží normálně dál, ale když prošla kolem těhotná žena, nebo maminka s malým dítětem, hrnuly se mi slzy do očí. Racionalita zase neměla moc šancí, ale Dan mi naštěstí svou přítomností nedovoloval moc se v tom utápět. Koupil mi nové zimní teplé boty a spoustu dobrého jídla a jeli jsme domů.

      Teď už ležím druhý den v posteli u kamen. Občas si popláču, nechce se mi moc s nikým mluvit, ale ráda bych reagovala na spoustu podpory a pozdravů, které se ke mně dostávají. Taťka tu mezitím zorganizoval přestavbu topení, takže je co uklízet. Život jde dál. Napsala jsem jen mejl jedné kolegyni, které jsem se kdysi ptala, kolik má dětí. Odpověděla mi, že neví, co má odpovídat, že má dvě, ale vlastně tři. Jenže to jedno umřelo v necelém roce. Napsala jsem jí, že už tomu rozumím. Taky nebudu vědět, jak odpovídat. Máme s Danem jedno dítě, ale vlastně dvě. Čeká mě ještě kontrola na gynekologii a za dva měsíce genetická poradna v Bohunicích, kde budou k mání výsledky z histologického rozboru plodu. Cítím, že ještě znovu budu potřebovat slyšet, že by to opravdu stejně nikam nevedlo. Zasadíme za Agátu strom.  

---------------------------------------------------------------------------

Pataův syndrom

Výskyt se u živě narozených dětí odhaduje na 1: 4000 - 10000. Příčinou je nadpočetný 13. chromozóm. Rozštěpy rtu, patra, nadpočetné prsty, anomálie obratlů, srdce, ledvin, pohlavních orgánů, hluchota a psychomotorická retardace jsou hlavní projevy tohoto syndromu. Postižení umírají ještě v kojeneckém věku.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy