ADV TOP
ADV LEFT

Déšť. Snažím se usnout, ale bouře venku i uvnitř je silnější. Je půlnoc. Nespím a myslím na své nenarozené dítě. Jsem tolik unavená a spánek odmítá přijít... Zlobím se na celý svět. Nikdo mi nepomůže. V práci jsem zbyla téměř sama... stěhování, přestavba bytu, těhotenství... není to spravedlivé. Teď když potřebuju pomoc nejvíc... Už ani nedokážu cítit radost, těšit se... Nespím a snažím se myslet na své nenarozené díte. Zlobím se na sebe, že ho tím vším vztekem, únavou a bezmocí trápím.... Nikam nepatřím, nejsem ani tady, ani tam. Kolikátý domov už tvořím? Potřebuju pomoc. Opravdu potřebuju, ale komu o ni říct? Nejsou lidi. Víkend bude v květnu už můj třetí pracovní... a do září se tempo sotva zvolní. Nemůžu to přece vzdát, kdo by tam zbyl? Nebo můžu? Ne, vydržím! Zatnu prostě zuby... Vydržím?! Všechno ve mně křičí: Zachraňte mě někdo! Prosím. Ale převrátím se na druhý bok a snažím se usnout.

Pošmourné ráno. Píšu zprávy o následcích noční bouře. Převrácené stromy, zaplavené sklepy. Děsivý neklid zaplavuje a převrací i cosi uvnitř mě. Na kalhotkách najdu temnou skvrnu. Jako dotatek smlouvy psané krví... Ujišťuju se, že to nic neznamená. Pak raději běžím k doktorovi. Ani se nemaluju.

V šedobílém prostoru obrazovky ultrazvuku mezi zrněním vyplouvá drobounké tělíčko. Raduju se, že ho zase vidím. Drobečku, jak rosteš? Rosteš? Něco je špatně, řve v mé hlavě cizí hlas. Uvnitř mě jen narůstá balvan, ale doufám... Lékař si obraz natáčí z různých úhlů. Pořád doufám... (není to přece možné!) ještě doufám... Ani záchvěv srdíčka, které naposledy tak prudce bušilo. Nedokážu na nic myslet. Balvan i vše ostatní uvnitř mě přestalo růst. Děsivý klid. Vprostřed mého těla pluje jen maličký dvoucentimetrový mrtvý plod.

Nazouvám si bílé gumové pantofle. Bosé nohy v nich podivně čvachtají. Podepíšu lístek a s civilním oblečením odevzdám i svoji odevzdanou tvář. Sedím v pokoji v bílé košili popsané černou fixkou G a snažím se neslyšet. Paní S ukazuje paní V fotografie potomků. Jedna má čtyři děti a druhá tři. Vnoučat nepočítaně. Chce se mi plakat, ale před dvěma cizími ženami si netroufám. Sedím k nim bokem a jedna slza mi samovolně stéká. Tím vzdálenějším koutkem. Pochopitelně.

Čekám a jsem téměř vyrovnaná. Jako by mě s bílým plátnem nemocničního anděla objala i křídla skutečného. Zřízenec mě nezřízeně naštván tlačí útrobami zdviží a chodeb, na jejichž konci mě spolkne hladové zažívací ústrojí operačního sálu. Bez brýlí a čoček se různorodé tvary světel na stropech rozplývají v nebarevné abstraktní obrazy. Nebojím se. Jen čekám, než se mi svět anesteticky rozplyne.

Šepot. K zemi jako by mě poutal ocelový řetěz. Hlasy všude kolem. Tma. Jen občas zachytím na periferii zorného pole světlé obrysy těl. Zmizí, když se zadívám jejich směrem. Zabila, slyším, ona ho zabila! Koho kdo zabil? chci se zeptat. Ale zvuk se mi uprostřed hrdla rozkrajuje na mizející tóny. Šílený smích. Tmu rozřízl reflektor. Tvář. Přísné rysy. Talár. Zabila... zabila, sílí hlasy. Zabila své dítě! A soudcovy oči hledí na mě. Ne, ne... Já, začínám, ale slova mi jen rezonují v hlavě. Nechtěla jsem nikomu ublížit... bylo toho na mě moc... chtěla jsem jen vyhovět... nikdo mi nepomohl... není to spravedlivé... není... Snažím se, ale moje rty se nepohybují. Dav v soudní síni neslyšel ani slovo?! Copak se nemůžu hájit, kde je spravedlnost, řvu na celé nitro. Žalobce se chechtá: Prý to není spravedlivé. Cha! Spravedlností se ohánět před soudem...! Ticho, utne ho soudce. Chtěla jsem jen vyhovět, nikdo... nikdo mi nepomohl..., vzlykám uvnitř. Soudce se na mě oboří přísnýma očima. Každý je zodpovědný sám za sebe, hřmí mi lebkou jeho hlas. Sám za sebe!

Hlasy! Skutečně. Probouzím se o několik gramů lehčí. Pleskají mě po tvářích a měří mi tlak. Doktorka teď někde zakládá k lékařské zprávě snímek prázdné dělohy. Missed abortion. Vezou mě zpět vyprázděnými střevy chodeb. Chci mlčet, ale dozvuk povznášejícího narkotického koktejlu mi sám vede jazyk jako zručný loutkář. Nevím, co mluvím. Mám pocit, že se mi něco zdálo, nahlas se směju. A uvolňuje se mi hrdlo.

Hřejivé teplo. Jeho náruč mě kolem dokola znovu ovíjí neochvějným bezpečím malého děvčátka. Zabořím mu nos těsně vedle klíční kosti a vdechuji. Pomalu, abych se štěstím neopila moc rychle. Sleduji, jak se na mě dívá. V očích má tolik lásky, že se musím ohlédnout... Nikdo jiný tu není. Jen já. Šedozelená, s kruhy pod očima, mastnými vlasy, v příliš velikém županu... V koutku už čeká slza, ale samým dojetím si ji nechám na potom. Jenom se hřeju.

Čekám na chodbě už ve svém oblečení a tvářím se civilně. Na sesterně si vyzvednu lékařskou zprávu. Dva týdny neschopnost, píše se v ní šifrovaně slovem inapta. Ale... ale kolega tam přeci nemůže být tak dlouho sám?! Čtrnáct dní! Dva týdny... klidu, usměju se. Odpočinu si. Každý je zodpovědný sám za sebe. A vložím gumové pantofle zpátky do police.




Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy