ADV TOP
ADV LEFT

Po přečtení několika článků a komentářů na těchto stránkách jsem se rozhodla, že místo lidí fyzicky přítomných zkusím svůj příběh povykládat vám. Díky těmto stránkám už nemám pocit, že jsem v tom sama.

V únoru letošního roku jsem začala pociťovat různé příznaky toho, že něco není tak, jak bylo doteď. Pnutí v prsou, mírná bolest v podbřišku, častější bolesti hlavy, podrážděnost. Přítele jsem v té době neměla. Rozešli jsme se asi dva roky zpátky. Pracoval už ty dva roky 250 km ode mě. Jezdil ale k rodičům na návštěvu a tak při té příležitosti jednou navštívil i mě... Právě šest týdnů po jeho návštěvě mě napadlo koupit si těhotenský test...a ouha...byl pozitivní.

V tu chvíli se mi zbořil celý svět. Sedla jsem si v koupelně na zem a brečela a brečela. Co teď??? Nemám partnera, bydlím v jednopokojovém bytě, finanční rezervy taky žádné. Na druhý den jsem test dělala ještě jednou a zase pozitivní. To už jsem nebrečela. Začala jsem přemýšlet, jak to všechno zaonačit. Říct to Jakubovi nebo ne... musím mu to říct,má na to právo. Za další týden jsem skončila s drobným krvácením v nemocnici a tak jsem musela s pravdou ven. Po telefonu jsem to Jakubovi oznámila. Taky rodičům. Tahle zprvu "hrozná :-)" událost byla najednou to nejkrásnější, co mě mohlo potkat. Bije ve mě srdíčko nového života!

Jakub je zase se mnou a slibuje, že to spolu všechno zvládnem! Potencioální babička s dědečkem se na vnouče strašně těší a po propuštění z nemocnice si mě berou k sobě, aby si mé nicnedělání a odpočívání ohlídali... Neustálým ležením a nicneděláním jsem si miminko nakonec vybojovala a nepotratila. Po uplynutí třech měsíců přešly nevolnosti a já mohla začít pomalu fungovat. Pořád jsem si říkala, že není možné, že zrovna já budu máma...krásný pocit. A pak to začalo... Nejdříve pozitivní tripl testy. Každý mě uklidňoval, že to nic není, že tyhle testy bývají často falešně pozitivní. Věřila jsem tomu. U mě to bude falešný výsledek, říkala jsem si. Prostě se to zopakuje a všechno bude v pořádku. Gynekolog mě poslal na genetiku na ultrazvuk a tam mě čekali další špatné zprávy. Moc velké srdíčko, výpotek kolem srdíčka, vybočená nožička...to všechno mám zato, že jsem miminko zpočátku nechtěla, říkala jsem si... Pak mě zase jiný doktor ujistil, že tohle všechno se dá spravit. Čas a rehabilitace by miminku zajistilo normální život bez omezení.

Pro jistotu ale vzali plodovou vodu a pozvali nás za čtrnáct dní. Na konzultaci s výsledky jsem jela klidná...čas a rehabilitace přece všechno spraví, že jo! Verdikt genetičky mě ale vrátil do reality... už neexistovalo, že něco tak strašnýho mě přece nemůže potkat. Doporučili mi přerušit těhotenství a to ihned. Měli jsme na to ze zákona týden. Byla tu ale ještě možnost ke které jsem se upínala. Mohli jsme si miminko nechat, pokud se rozhodnem zvládnout péči o těžce mentálně postiženého tvorečka. Byla jsem rozhodnutá do toho jít a všem tvrdila, že si Verunku necháme! Vždyť už jsem v průkazce měla fotku jejího obličeje, viděla jsem ji i na 3D ultrazvuku - bylo to už malé miminko...naše malé miminko. Kopalo mě do bříška, reagovalo na šťouchnutí, mělo doma už téměř všechno připravené až se narodí... Myslela jsem si, že mě přítel podpoří a samozřejmně si bude Verunku chtít taky nechat. Jenomže to jsem se pletla.

Po telefonátu s ním jsem ho nenáviděla. Řekl bude další mimčo a přece nepřivedem na svět někoho, kdo si svět nebude ani moc uvědomovat. Rodina se přiklonila jednoznačně na jeho stranu a tak mi nezbylo než se s Verunkou pomalu loučit. V tu chvíli jsem to kopkání začala nenávidět, fotku jsem schovala na dno kabelky a brečela a brečela.V nemocnici po jedenácti hodinách šílených bolestí při kterých jsem skoro ztrácela vědomí jsem porodila "mrtvý plod" jak je psané ve zprávě od lékařů. A v tu chvíli to bylo všechno pryč...na vždycky...nevratný stav.

Miminko odnesli v podložní míse bůhvíkam a já byla sama na nemocničním lůžku s krvavou skvrnou pod sebou...Hystericky jsem brečela a říkala si, že jsem vědomě zabila vlastní dítě. Pak následoval týden apatie,kdy mi bylo všechno jedno, ten vystřídal další týden brečení a výčitek...

Teď je to už měsíc a já jsem schopná normálně fungovat. Před týdnem jsem dokonce dokázala vyjít ven do společnosti a "bavit se". Nad vodou mě drží myšlenka na novýho tvorečka, kterého se nám snad povede stvořit i přes zákazy doktorů hned po šestinedělí.

Zároveň se cítím provinile, že naši Verunku chci nahradit novým miminkem. Myšlenku na to,že se to může stát podruhé si vůbec nepřipouštím, ikdyž si čtu mnoho příběhů, kdy příroda dopustila, aby se tohle stalo týž ženě dvakrát. Mě se přece něco tak strašnýho stát nemůže, ne!!!





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy