ADV TOP
ADV LEFT

Když jsem se dozvěděla, že v plodové vodě mám DNA cytomegalovirové infekce, netušila jsem, která bije. Na internetu jsem nenašla jedinou zkušenost jiných rodičů, kterým by se stalo něco podobného. Takže i když tady chci psát o věci, kterou považuji za nejhorší v mém životě, dělám to proto, abych ostatním maminkám předala informace, které jsem sama potřebovala znát. Začalo to na ultrazvuku ve 20. týdnu. Hyperechogenita střev - paní doktorce se nezdála kontrastní barva střev na ultrazvuku. Nekrvácela jste v začátku těhotenství? ptala se. Nekrvácela. Pak to může být Downův syndrom, nebo cystická fibróza - neléčitelná nemoc - víc vám řekne genetik. Také se mohlo nalokat plodové vody, ve které je něco kontrastního. S tím, slzama v očích a strašným pocitem jsem odcházela z ordinace. Volala jsem příteli, který mě utěšil s tím, že to nic nebude.

Sedla jsem si do čekárny a čekala na genetičku. Ta mi o všech možných vadách povyprávěla, ale taky řekla, že to nemusí být nic. Že doporučuje odebrat plodovou vodu, která ukáže víc. První výsledky budou za tři dny, zbytek za 14 dní. Po třech dnech jsem se dozvěděla úžasnou zprávu, že prcek bude kluk a že Downův syndrom je vyloučen....tolik jsem věřila tomu, že i zbytek výsledků bude fajn...nebyl.

Za týden mi zazvonil telefon...když se bude něco dít, najdu si vás dřív než za 14 dní, loučila se se mnou tehdy genetička...a já ve chvíli, kdy mi na telefonu blikala pevná linka a bylo týden po odběru plodovky, věděla, že je zle. "V plodové vodě jsme našli DNA cytomegalovirové infekce, což je velmi vážné. Zřejmě budete muset těhotenství ukončit, přijeďte co nejdříve ke mně do ordinace," řekla paní doktorka.

Okamžitě jsme vyjeli. Během chvilky nás paní doktorka přijala a vysvětlovala všechny možné komplikace, které mohou nastat. Infekce CMV, kterou prodělá těhotná žena, je pro plod velmi nebezpečná. Dítěti nemusí být nic, ale také může být slepé, hluché, postižené, po porodu může zemřít, nedožije se dvou let nebo se také nemusí stát nic. Přece si ale s touto diagnózou nenecháme vzít dítě? No tak bude hyperaktivní nebo mít lehkou mozkovou disfunkci, ale proto se ho přece nevzdáme, lítalo nám hlavou, když jsme vyšli z ordinace a šli na ultrazvuk, jestli se nález ve střevech za týden nezměnil - bohužel ne.

Vrátili jsme se do ordinace genetičky - nabídla nám další řešení - odběr pupečníkové krve, která zjistí infekci u prcka, možnost přeléčení...opravdu se snažila nám vyjít vstříc. Čekalo se také na výsledky mojí krve, které měly ukázat, kdy jsem infekci prodělala. Pokud by to bylo v prvním trimestru, je to nejhorší varianta, protože tehdy je plod nejvíce ohrožen. Odjeli jsme domů s tím, že rozhodně uděláme všechno proto, abych prošla co největším počtem vyšetření a prcka mohla v klidu donosit. Pořád jsme nebyli schopni smířit se s tím, že bychom o něj přišli.

Obvolali jsme spoustu známých, rozeslali zprávu z nemocnice a čekali na další reakce. Bohužel vyzněly vesměs stejně. Pokud se prokázala infekce v plodové vodě, podstoupíte velké riziko, pokud plod donosíte. Tak mluvili ostatní lékaři. I tak jsme ale čekali na rozbor mojí krve. Paní doktorka ho slíbila poslat i v den své dovolené...a poslala. Bohužel mám infekci v krvi stále aktivní a paměťové látky ukazují, že jsem se nejspíš nakazila v první třetině těhotenství. Domeček z karet se začal pomalu sesypávat.

Rodina mě neuvěřitelným způsobem podržela. Všichni měli stejný názor - než porodit nemocné dítě nebo miminko, které do dvou let zemře, raději těhotenství ukončit. Jako poslední šanci jsme viděli odběr pupečníkové krve - zjistí, jestli je infekce aktivní u prcka. I kdyby ale nebyla, nemusí to znamenat, že je zdravé. Podle lékařů může být přítomna třeba v mozkomíšním moku. Takže pokud bude nález negativní, rozhodování nám to neulehčí.

Nakonec jsme se rozhodli - počkáme si na zdravé miminko. A to i bez ohledu na pupečníkovou krev. Odběr jsem sice podstoupila, ale rozhodli jsme se i bez výsledků. Nález na ultrazvuku, infekce v plodovce i mé krvi...to mluvilo za vše. Navíc se na jednom genu objevila mutace cystické fibrózy. To sice neznamená, že je dítě nemocné, ale pozitivně to k celé věci nepřispělo.

Bylo to nejhorší rozhodování v mém životě. Je to nevysvětlitelná bolest, kterou NIKOMU nedokážu popsat. Když jsme ale s přítelem tohle rozhodnutí udělali, strašně se nám ulevilo... byl čtvrtek, v pátek jsem měla nastoupit do nemocnice.

V pátek ráno jsem se dozvěděla poslední zprávu. Infekce je aktivní i v krvi mého chlapečka. Nakonec to byla zpráva, která naše rozhodnutí jen potvrdila.... doteď nevím, kde jsem v sobě našla tolik síly.

Dneska je to teprve týden, co jsem o miminko přišla. Ztratila jsem první pohyby, rostoucí bříško i všechny iluze a krásné chvíle, na které jsem se těšila. Cítím se prázdná... je mi neskutečně strašně, smutno a všelijak. Bolí to víc než cokoli na světě a mám pocit, že se mi sesypal celý život. Přesto se to kupodivu dá zvládnout. Mám totiž vedle sebe svýho partnera, nejlepšího kámoše, který mi dává neustále novou sílu a ačkoli ho to bolí stejně jako mě, drží se....a tim drží i mě. Samotný zákrok v nemocnici na Bulovce byl psychicky nesmírně bolestivý, ale rychlý a já si z něj kromě celé negativní zkušenosti nenesu žádné špatné zážitky. Zákrok ale nechci popisovat.

Spíš bych jen ráda dodala sílu všem, kterým se stalo něco podobného. NIKDO, ani váš partner, nepochopí, jak se cítíte. Může vás pochovat, pohladit, říct, že to bude dobrý... ale stejně tu bolest z těla nedostane. Já mám ale obrovské štěstí. Můj přítel mi špatné myšlenky zažene jediným pohledem, jediným úsměvem. Celou dobu v nemocnici byl se mnou a pořád opakoval, jak si mě váží. Jen díky němu přežívám svoje bolístka a těšim se na to, až se budeme znovu moci snažit o miminko. Teď mi ten půlrok přijde nekonečný, ale vím, že to uteče jako voda.

Na svého chlapečka nikdy nezapomenu, ale jsem ráda, že jsem se takhle rozhodla. Chci zdravou rodinu, zdravýho kluka, který bude s ostatníma lítat po hřišti a smát se stejným věcem jako všichni ostatní.

Všechno zlý, je pro něco dobrý a já vim, že tahle zkušenost prověřila náš vztah... svýho Davida miluju víc než cokoli na světě a jedinej on mě drží nad vodou... vím, že brzy budeme mít rodinu... když jsem otěhotněla, náš život začal mít smysl a příště si tohohle smyslu budeme sakramentsky víc vážit.

Ten prcek mi hrozně chybí, ale vim, že bude líp



Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy