ADV TOP
ADV LEFT

Ahoj holky.

Je mi 19 let, studuju poslední rok SŠ. Na svůj věk jsem vyspělejší než spolužáci, kvůli mému dětství a kvůli tomu jak se ke mě choval otec. Od 18 let bydlím se svým snoubencem. Už loni jsme mluvili o miminku a tak jsem v lednu letošního roku přestala brát antikoncepci. Koncem srpna letošního roku mi moje gynekoložka potvrdila 15. týden těhotenství. Počáteční šok vyústil v neskutečnou radost a pocit štěstí. Zjistila jsem to tak pozde kvůli nepravidelné menstruaci a kvůli dlouhé době čekání než mě moje doktorka objednala. Byli jsme se snoubencem moc štastní. Řekli jsme to budoucímu tchánovi, tchyni, koukali jsme na kočárky, na postýlky a všechno si náležitě užívali. Na začátku září jsem mě paní doktorka objednala na genetiku do Plzně. První týden v září jsme tam jeli, měla jsem malinko strach z toho co mě čeká.

Doktorka v Plzni s námi oběma sestavovala náš rodokmen, nemoci v rodině apod. a šli jsme dál čekat do čekárny. Po chvíli si nás znovu zavolala že dostala výsledky mojí krve a že je vysoká pravděpodobnost vývojové vady miminka. Prý jedno ze dvou těhotenství skončí špatně. Modlili jsme se ať je vše v pořádku.

Po ultrazvuku mi lékaři řekli, že moje miminko má rozštěp páteře a něco na mozku. Nevěděla jsem jak tu zprávu zpracovat, plakala jsem, přítel měl také slzy v očích. První co mi vypadlo z úst byla omluva mému příteli že je mi to líto a že je to určitě moje vina. 10. září jsem nastoupila do nemocnice do Plzně. Jsme z Klatov takže přítel za mnou jezdit nemohl a byla jsem tam stále sama.

Naneštěstí miminku se ode mě nechtělo ven, snažili se mi uměle vyvolat porod, abych touto cestou potratila a den za dnem ubíhal a stále se nedařilo. Až ve čtvrtek téhož týdne se podařilo. Ten týden v nemocnici byl nejhorší zážitek v mém životě. Den ode dne jsem plakala stále víc a víc. Nikomu bych nic takového nepřála zažít, i teď, když to píšu mám v očích slzy. Teď už to je přes měsíc, bolest kterou cítím neumím ani popsat. Musela jsem navštívit i psychologa, aby mi pomohl. Aby mi pomohl hlavně zvládat školu, protože se nemohu ani na nic soustředit. Myšlenky mám stále u miminka, které jsme mohli mít. Nikdo neví proč se to stalo a já se nezbavím výčitek že jsem něco udělala špatně, že za to můžu já. Potřebuji se svěřit někomu, kdo podobnou věc zažil protože moje kamarádky to neumí pochopit :(.

V tuhle chvíli se snažím nestresovat, změnit svůj život od základu, začít znova. Se snoubencem máme nový větší byt, aby bylo místo pro budoucí miminko, změnila jsem účes, změnila jsem životní styl. Co mě udržuje klidnou je to, že mi lékaři řekli, že příští těhotenství už bude s 99% pravděpodobností v pořádku. Teď vyčkat ještě pár týdnů a začít pracovat na dalším drobečkovi, který doufám už bude zdraví a bude mi dělat jen a jen radost a tyhle špatné vzpomínky aspoň trochu odezní a budu se mít na co těšit.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy