ADV TOP
ADV LEFT

2005

Ležím si tak v nemocnici a čekám, až se miminku bude chtít na svět. Dneska máme zrovna termín, problesklo mi hlavou. Kouknu z okna, napadl sníh. Krása!! Zvoní telefon, aha manžel vyráží z domova, aby se na nás 2 v 1 jel podívat. Netušil, že se na oběd domů už nedostane. V 16,25 hod se nám narodila zdravá holčička, naše Kačenka.

2008

Ležím v nemocnici a čekám.Tentokrát to je ale jiné, neležím tam kvůli sobě, ale naší Kačence. Píchají jí antibiotika do nožičky, ale jsme tu spolu už 3.den a stav se jí neustále zlepšuje. Probudila se, pomazlíme se a posadím se do křesla a poslouchám,jak říká svému tátovi, že chce jít domů. "Také bych ráda šla domů, vždyť už jsi skoro zdravá a já musím ještě pro holčičku, kterou v sobě nosím už 33 týdnů nachystat spoustu věcí," pomyslím si v duchu sama pro sebe. Kouknu z okna, napadl sníh. Krása!! Kouknu na hodiny,abych věděla, za jak dlouho zas dostane dcera "včeličku", je 16,40 hod, tak máme hodinu a dvacet minut k dobru. Začíná se mi točit hlava, cítím se nějak divně. Manžel to zpozoroval. Doporučil mi navštívit lékaře na gynekologii o dvě patra výš. Tam jsem za pomocí sestry došla, slyšela jsem, jak volají mého manžela a přivedli dceru. Slyším jen "dýchejte!! Co je Vám? Vidíte mě"? Dokážu jen říct, že to bolí. Pak zas nevidím, neslyším, ale vím, že tohle porodní bolesti rozhodně nejsou, tohle je něco jiného. Najednou jsem sama.

19.3.2008 21:45 hod

Ležím. Vidím jen samá světla, slyším hlas, jak šeptá :"slyšíte mě? vidíte mě?" Vidím osobu v zeleném, krásný úsměv. Au! Cítím bolest, zase nějaká bolest. Chci promluvit,pohnout se, uvědomit si, kde to jsem. Nejde to. Najednou je okolo mě spousta lidí v zeleném, všichni se snaží o úsměv a já nevím pořád co to se mnou je. Začínám procitávat. Cítím sucho v ústech, bolest v břiše, už pohnu i prsty. Začínám poslouchat, co mi vlastně říkají. Nevěřím jim ani slovo, nechci. Nechci to slyšet, nechci jim říct, že jim rozumím. Ptám se pořád jen PROČ?!!!! Nechci slyšet ta slova. "Eklampsie. Akutní císařský řez. Dceru odvezli. Odpočívejte." Zavřu oči, cítím bolest, prázdnotu, nic.

20.3. 2008 dopoledne

Otevřu oči a poznávám tu místnost. Tady večer říkali ty hrozná slova. Nemůžu se pohnout,ale vidím známou tvář. Manžel. Jeho úsměv je jiný, ne jako ten v roce 2005, kdy napadl venku sníh a.... Začínám si uvědomovat, co se stalo. Manžel za asistence doktorů v zeleném mi vše vysvětluje, říkají zas ta slova. Bolest, bolest, to je jediné, co cítím.

20.3.2008 noc

Sahám po zvonku a sestra v zeleném přibíhá. Bolest, zase ta bolest. Tentokrát je o trochu menší, ale zase následuje to, co bylo den předtím. Opět slyším stejná slova. Zapoměli však "dceru odvezli". Zavřu oči.

25.3.2008

Uvědomila jsem si, co se stalo a tam, kde teď jsem, že nepatřím. Za těch pár dní co následovali,jsem bojovala, i když každý pohled, který jsem komukoliv věnovala, byl bolestný a plný nenávisti. Všichni vraceli jen soucitné pohledy, najednou to věděl každý, ani jsem nemusela nikomu nic říkat, nechtěla jsem. Bojovala jsem tak ale za celou rodinu, postavila se na nohy,i když pořád jsem to nebyla já. Podepsala jsem propouštěcí papíry,slíbila účast na dalších vyšetřeních a jela konečně s manželem tam, kam jsem toužila jet od první vteřiny po probuzení. Když jsem v 17,36 hod uviděla prvně naši Štěpánku, jak bezmocně leží v inkubátoru, napojená na přístrojích, toužila jsem vrátit čas. Manžel mě zvedl ze země, sestra mě podala dezinfekci k opláchnutí a otevřela okénko inkubátoru.V okamžiku, kdy jsem se dotkla jejích miniaturních prstíků, se ve mě vše zlomilo a vím, že boj začal nanovo.

26.3.2008

Bojuje již týden, budu bojovat s ní. Musím být rychle zase ta máma, která tu od roka 2005 je pro Kačenku a od 19.3.2008 i pro Štěpánku.

Týden po nechtěně ukončeném těhotenství se cítím mizerně. Dle sdělení doktorů je Štěpánka, při porodu vážící 1930 g a měřící 43 cm, velká bojovnice. Sice jí v dýchání pomáhají přístroje, ale já své dceři už teď věřím, že to dokáže. Díky její bojovnosti, budu i já a za pomoci svého manžela se snažit na vše zapomenout a brzo se radovat.

Všem těm, kdo má možnost své miminko donosit přeji, aby takovou bolest nikdy nezažili. Všem, co jsou těhotné vzkazuji, aby svému tělu naslouchali a když se jim nebude cokoliv zdát, ať jdou raději k lékaři, v tomhle případě rozhodují vteřiny. Věřte mi, ani lékaři nestojí o takovéto případy. Ten náš, je prozatím se šťastným koncem a já doufám, že tohle prohlásím i za pár let.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy