ADV TOP
ADV LEFT

Jsem 27+5 tt. podle MS. Lékaři se řídí UZ z I. trimestru, takže v chorobopise mám psáno 28+0 tt. Ležím už 10. den na riziku. Mám preeklampsii.

Čtvrtek 19.10.2006

5:30 hod.

Dneska mě opět čeká laboratoř. Od rána musím sbírat moč. Je to kvůli zjištění bílkoviny v moči (známka selhávání ledvin), což je jeden z hlavních znaků preeklampsie. Takže vyčůrat do šampusky, přelejt do džbánku a takhle celý den. Úžasná procedůra s tím velkým pupkem. Koukám zběžně do zrcadla a už se skoro nepoznávám. Otoky udělaly svý, obličej mám jak meloun. I sestry mi říkaj, že jsem den ode dne oteklejší. Haha, díky za slova povzbuzení, ale vím, že to tak nemyslí. Přichází sestra měřit TK, ani se neptám, vidím její výraz. Fyzicky se pořád cítím fajn, žádný bolesti hlavy, břicha, rozmazaný vidění. Sestry mi to očividně nevěří. Ranní dávka jedů. Už ty pilule ani nepočítám.

6:00 hod.

Volají mě na monitor. Srdíčko je slyšet krásně, ale malá pořád spinká. Několikrát měním polohu, třesou mi břichem. Vlastně už týden cítím pohyby strašně málo. Prý je to normální reakce mimča po maturaci (injekce na dozrávání plic). Ale stejně mám strach, kopne tak 2x za den. Chybí mi to. Moc. Po půl hodině ze mě sundají monitor. Nechávám na sesterně 6 zkumavek krve. Ruce rozpíchaný jak feťák, blbě se jim přes ty otoky hledá žíla.

 

7:00 hod.

Mluvím s doktorem, posílá mě na váhu. Plus 6kg za 10 dní. Otoky jsou fakt velký. Mačká mi na lýtko, zůstává tam důlek. Chápu to sama. Selhávají ledviny. Doktor něco vykládá, snažím se ho vnímat, ale strašně brečím. No, nic konkrétního, uvidíme jak dál podle výsledků krve, podle moči. Nějak mu nevěřím, chová se divně. Staniční s doktorem mi nabízí přestěhovaní na nadstandard – zadarmo. Prý abych měla klid, mohla spát a nic mě nerušilo. Nechci, ale nějak mě k tomu dokopali. Stěhuju si věci, přes slzy nevidím a osazenstvo oddělení čumí. Sestra zatahuje rolety a zakazuje mi číst. Mám prý ležet a spát. Tak nějak cítím, že jde do tuhýho. A miminko nekope…

 

8:00 hod.

Přijdou z interny nasadit mi Holtera (přístroj na měření 24 hodin TK). Nevím, ale moc tomu nevěřím, měla jsem ho před týdnem, tlaky úplně normální, když změří sestra, tlak letí do závratných výšin.

 

10:00 hod.

Tlaky na Holteru v pohodě. Divný. Spát nedokážu, luštím Sudoku. Doktor mě posílá na UZ. Moc se těším. Malou jsem viděla naposledy při příjmu. Čekám na UZ asi 20 minut. Vidím na monitoru výsledky měření. Holčička je asi o 2 týdny menší. Doktorka volá na oddělení, aby se zeptala, jaký bylo měření při příjmu. Fajn, mimčo povyrostlo, ale o malinko. Růstově už zaostává. Nedaří se jí změřit průtoky. Volá zkušenějšího doktora. Průtoky jsou hraniční, ale prý to není tragický. Chce mě vidět znovu zítra ráno na lačno. Ve mně se něco zlomilo. Rezignovala jsem. V hlavě prázdno, ani snad necítím strach. Napadá mě myšlenka, ať si to radši malá bojuje sama, ať jí už já a moje tělo neohrožujem. Nesu výsledky na oddělení. Ptám se svýho doktora, jestli je to hodně špatný. Nebo mu to spíš oznamuju. Říká jen "uvidíme" a přidává mi na poledne monitor.

 

10:30 hod

Volám Martinovi. Popisuju dnešní ráno a říkám, že to asi budou muset co nejdřív ukončit. Prosím ho, ať si ještě dneska vyzvedne na magistrátě nově udělanou občanku. Jak prozřetelný. A taky ať zavolá mojí mamce. Nechci s nikým mluvit. Ptá se na spoustu věcí, ale já nevím. Vysvětluju mu, ze nejsem schopná s doktorem mluvit, že pořád bulím. Slibuje mi, že po obědě přijde a za doktorem se zastaví. Drží mě neuvěřitelně nad vodou, teda jestli to ještě jde. Jo, to netuším, že bude ještě o moc hůř. A ne jednou… Každej tu na mě soucitně kouká a já už brečím naprosto veřejně.

 

11:30 hod

Jdu sníst oběd. Chuť nemám, ale zbaštím to pro berušku. Přichází za mnou známá. Je sestřička na interně a v lednu má termín. Nevím, jak se dozvěděla, že tu ležím. Nechci ji vidět. Nechci koukat na její usměvavej obličej a krásný bříško. Přijde mi to od ní strašně necitlivý, že se zastavila. Asi už nepřemýšlím. Myslela to dobře, chtěla mě povzbudit.

Naštěstí přichází sestra, že mi musí znovu nabrat krev, že se jim v laborce 2 zkumavky rozbily. Až za dlouho jsem pochopila, že mi krev asi brali znovu proto, aby zjistili, jak rychle a jak moc se parametry zhoršujou. A taky mi pak došlo, že tyhle náběry rozhodly…

 

 

12:30 hod.

Po obědě se celkem nic neděje. Dávám si jablko. Ještě netuším, že tohle je moje poslední jídlo před narkózou. Že se moje první, už dlouho milovaný a moc chtěný miminko narodí už za dvě hodiny. Ve 28. týdnu….

Pořád čůrám do bandasky. Jen tak ze zvědavosti zkouším moč lakmusovým papírkem. Čtvereček na bílkovinu je tmavě zelený, je jí tam moc… Přemýšlím, že to třeba ještě pár dnů vydrží. Vždyť teprve zítra budou výsledky ze sběru moči. A zítra je pátek. Třeba, pokud to nebude úplně tragický, to nechají přes víkend. Vždyť já se cítím celkem fajn. Snažím se uklidňovat, ale mám strach. Strašnej strach. Cítím, že miminko bude muset z bříška a přemýšlím nad dalšími týdny. Vybavujou se mi útržky z rozhovorů.

Doktor (asi před týdnem): "Musíme to nějak zvládnout, přece byste nechtěla nějakou kilovku… "dybyste byla 34.tt tak vás odrodíme hned…"

Já Martinovi (asi před 3 dny): "Marti, když se to naše zlatíčko bude muset narodit takhle brzo, tak oni nám ho na neonatologii pěkně vypiplají a my si ho na vánoce poneseme domů, viď?"

Vánoce se mi v tuhle chvíli zdají být strašně daleko. Snad bylo dobře, že jsme si vůbec neuměli představit, čím budeme procházet.

 

13:00 hod.

Vzpomínám si, že mně ráno poslalo hodně lidí smsky k svátku. Neodpovídala jsem. Ani Martinovi jsem nepoděkovala. Psal mi už v 6:52 ráno.

"Čauky miláčku, přeji ti krásné dobré ráno a taky všechno nej k tvému dnešnímu svátku. Dnes si můžeš něco přát a věz, že se ti to splní. Miško, strašně moc tě miluju a vážím si tě jako človíčka i jako nastávající maminky. M."

Už aby byl u nás. Hrozně ho tu potřebuju. Obejmout, pohladit.

 

13:45 hod.

Přichází můj ošetřující lékař, Martin je mu v patách. Že prý za ním přišel někdo, kdo tvrdí, že je můj partner a otec mého dítěte a chce nějaké informace. Tak jestli mu je může dát. Přišlo mi to docela úsměvný. Doktor s námi mluví a mně už kupodivu ani netečou slzy. Už víme oba, že moje těhotenství končí. Že už si nebudeme užívat kopanců a boulí na bříšku. Že už Martin nebude číst pohádky do pupíku. Vlastně jsme se na tuhle chvíli moc těšili. Až budeme pohromadě jako rodina. Až se pomazlíme s tím naším uzlíčkem. Jenže je brzo, strašně brzo. Dala bych nevím co, kdyby to aspoň ještě týden, dva, tři počkalo.

Mockrát jsem potom procházela s Martinem po nemocničním areálu a myslela na to, že třeba teprve teď bysme přijížděli do porodnice. A jak by všechno bylo úžasně jednoduchý.

Slyším doktora, jak říká: "Zítra, nebo možná ještě dneska odpoledne." Ptá se mě, kdy jsem naposled jedla. Martin mě drží za ruku. Mám strach, že nám miminko umře.

 

14:00 hod.

Sestřička přiváží na pokoj monitor. Uzlíček spinká. Žádný pohyby necítím a monitor taky nic neukazuje. Třese mi bříškem, převracím se na bok. Nic. Přišel se podívat doktor. Ukončíme to dneska. Tak kolem pátý, abyste nedostala narkózu hned po jídle. Martin je pořád u mě. Je to zvláštní. Moc se bojím, ale najednou cítím strašnou úlevu.

 

14:15 hod.

Přichází primář. Celou situaci nám znovu vysvětluje. Den, dva navíc ve smyslu plus pro dítě nehrají roli. Den, dva navíc ve smyslu mínus pro mě mohou být tragický. Vlastně mi tím říká, že bych mohla zemřít. Ale to si naštěstí v tý chvíli neuvědomuju. A později mi dochází, že porodníkům už vůbec nešlo o zdraví miminka, ale o můj život.

Jdu na sál. HNED. Anesteziolog se prý s tím mým obědem nějak popere. Úplně zcestně mě napadá, že mi asi bude po operaci špatně. Kvůli tomu jídlu. Martin nemluví. Nevím, jestli mu dochází, co se děje, že jdu rodit.

 

14:25 hod.

Věci dostávají neuvěřitelný spád. Najednou je na pokoji asi 5 sestřiček. Martina slušně vylifrujou ven. Sundavají mi pásy od monitoru, Holtera, převlékají do anděla, napichujou flexilu. Holení, injekce, cévka. Jsem mimo, už vůbec neberu. Hrozně jsem se bála cévkování a teď nic necítím. Na klystýr není čas. Staniční se ptá na papír o jménech dětí. Nemám. Diktuju jí a ona ho za mě rychle vyplňuje. Je mi moc líto, že jsme s Martinem nestihli zajít na matriku. Miminko se bude muset jmenovat po mně. Snad to pak půjde změnit. Saniťák mě přendavá na vozík. Na chodbě mě Martin chytá za ruku, několikrát mi říká, že mě miluje, a že všechno bude dobrý. Já brečím a jen opakuju, že se strašně bojím o malý.

 

14:40 hod.

Přijíždíme na sál. Anesteziolog se mě znova ptá, kdy jsem jedla. Po mojí odpovědi chce operovat ve spinálu. Nejde to, dostala jsem už nějakou premedikaci, která se při spinálu nesmí. Poznávám pod rouškou svýho doktora. Vysvětluje mi, že mě musí nejdřív komplet připravit a pak teprve dostanu narkózu. Aby miminko bylo pod jejím vlivem co nejkratší dobu. Dávají kolem roušky, natírají mi břicho, anesteziolog si připravuje tubus pro ventilaci. Mám strach, že do mě říznou, nebo se mě pokusí zaintubovat, ještě před tím, než anestézie začne působit. Všechno je připravený, dostávám injekci do žíly a cítím, jak mě pálí jazyk…

 

Dneska mám svátek.

V 14:53 hod. se narodila moje prvorozená dcera Žanetka.

Váží 890g a měří 37cm.

***

 

Všechno nejlepší k sedmým narozeninám Žanetko!

 

 





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy