ADV TOP
ADV LEFT

Dneska, 10. října je to půl roku. Půl roku od chvíle, kdy se nám otočil svět. Z té polohy vzhůru nohama se za těch šest měsíců pomaličku vracel zpátky, až nakonec zůstal mírně nakloněný, asi jako naše vyosená planeta.

Po šesti měsících snad můžu říct, že ty nejhorší okamžiky psychického otřesu a ztráty půdy pod nohama, jsou pryč.

Nikdy se s Klárčinou nemocí nesmířím.

Ale myslím, že už můžu říct, že se s ní celkem úspěšně učíme žít a že se nám daří mít víc chvilek krásných, než těch opačných.

Před půl rokem bych po někom, kdo by mi to říkal, asi něco mrskla. Měla jsem pocit, že se už nikdy nebudu smát.
..........................

Z šedivé reality jara, kdy mi přišlo i dýchat těžké, natož najednou pochopit, co se děje, co se může dít a jak můžu Klárce pomoct, se vyklubalo sluníčkové léto. Zjistila jsem, že když začnu věci řešit, když se přestanu zaobírat věcma, které mě vysávají, když v pravou chvíli odhodím stud a zajdu k psycholožce...když se začnu obklopovat lidmi, kterým na nás záleží a naopak s těmi druhými se bez lítosti rozloučím...že mi jde zase se z hluboka nadechnout a užívat si každý den. Spolu se svou rodinou, se svým mužem, se svými dětmi. 


Za těch šest měsíců mi jednu iluzi někdo vzal - a to tu o nedotknutelnosti mé rodiny co se týká nemocí, vážných nemocí. Za těch šest měsíců mi někdo spoustu iluzí vrátil - a mezi nimi třeba tu, kolik lidí kolem nás je dobrých. Já se teď bojím, abych neupadla do nějakého klišé, ale...naprosto mě dostává, kolik z vás mi napsalo krásné emaily, nebo komentáře pod minulé deníčky. Kolik mi chodí soukromých zpráv a kolik z vás sleduje Klárčin boj s nemocí na jejím blogu. I u nás na vsi od doby, co Klárka jezdí na vozíčku (a tím přestaly dohady, proč nechodí a prostě je jasno) jsem poznala tolik lidí víc a blíž a ... právě jsem pohladila medajlonek s Madonnou pro štěstí, který dostala ta naše princezna pro štěstí od jednoho staršího souseda... 


Zrovna dneska přišel Klárce balíček s medem od jedné tety tady z BC (já  jmenovat nechci, protože spousty dalších tu jmenovat ani nejde, které pomohly zase jinak a jinou formou) - a přišel v pravý čas, zrovna bojujeme s počínající bronchitidou, ale určitě to i díky jemu zastavíme. A takhle nemine skoro den, aby nebyla v našem životě nějaká radost.


Tenhle deníček je snad maličko taková půlroční rekapitulace. Možná ho bude číst i nějaká maminka, kterou čeká podobná zkouška. Moc bych si přála, aby to tak nebylo, ale kdyby se tak stalo, věř mi, život nekončí. 


Někdy si říkám, že nebýt té nemoci, té nejisté budoucnosti, toho strachu, který je všudypřítomný...že bych prožívala právě i díky tomu, co nám bylo dáno, jedno z nejšťastnějších období. Protože je hrozný to napsat, ale ještě nikdy jsem nežila každý den tak intenzivně. Pořád jsem něco plánovala, žila budoucností, otravovaly mě běžné denní rutiny, snila jsem že až budem mít tohle, tamto... Až děti vyrostou - to byla naše s mým mužem nejčastější věta, když jsme plánovali co jednou bude.

Teď bych nejraději zastavila čas. 


Nevíte, proč tu u toho brečím? Jsem si myslela, že píšu docela optimisticky nebo ne???

......................

Děkuju vám, kdo na nás myslíte v dobrém. 


To je asi to nejvíc, co chci tímhle deníčkem říct. Je toho hodně, co mě drží nad vodou a když mě smutky dostihnou, vím, že mám svýho skvělýho introvertního manžela ;), vím že mám své čtyři někdy zlaté, někdy zlobivé děti, vím, že umím utopit smutnění do básniček anebo něco upeču...a vím, že mám svou druhou rodinu a tím myslím vás.

Přeju vám krásný víkend, prý bude sluníčkový:)



Diny a Klárka



Ikonku má na svědomí Lucka73 a já jí ještě jednou moc děkuju!!!!! :erik: :)




Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy