ADV TOP
ADV LEFT

Tenhle deníček se mi rodí v hlavě už dlouho. Původně měl být o smutku a trápení. Chtěla jsem si k vám na BC přijít pro kousek útěchy a naděje. Snad bude jiný.

Minulý týden, ve středu 8.10. můj syn poprve seděl sám bez opory na nočníku. V prosinci mu budou 2 roky. Matěj se narodil 4.12.2006 po sedmnácti hodinách myslím, že oboustranného utrpení. Pár hodin po porodu mi dětská doktorka řekla, že špatně dýchal a byl převezen na JIP na pozorování. Když jsem za ním přišla, spinkal ve vyhřívaném boxu, ale nebyl na kyslíku, což mi připadalo jako dobré znamení. Po 24 hodinách mi ho vrátili na pokoj. Byla jsem nejšťastnější máma na světě. Ne na dlouho.

 S novorozeneckou žloutenkou ho odnesli "na sluníčko" a dál jsem ho dostávala jen na kojení. To byl náš druhý boj. Jako správný žloutenkář v podstatě nepřetržitě spinkal a to i u jídla. Kojení nám trvalo neskutečně dlouho a bylo dost náročné. Asi po třech dnech, uprostřed mé hluboké poporodní deprese (o které jsem si myslela, že MĚ se NIKDY týkat nebude) objevila laktační sestra kloboučky na kojení a Matěj vdechnul 60ml. Opět pro mě vyšlo slunce. Z porodnice nás propustili osmý den a začala další malá válka. Bilirubin neklesal, naopak stoupal, mimísek nechtěl sát a dětské lékařce to bylo fuk. Po třech měsících se nás zbavila hospitalizací v místní nemocnici (kam už mimochodem nikdy nevkročím). Tam vyřešili žloutenku, nafasovali jsme Nutrilon a žádanku do rizikové poradny, protože Matýsek se příliš orientoval na jednu stranu a nechtěl zvedat hlavičku. Myslela jsem si, že tím to špatné končí.

Vyměnila jsem pediatričku, začali jsme cvičit vojtovku a problém s otáčením hlavy se vyřešil. Ovšem ne tak s jejím zvedáním a pasením koníků. Diagnóza - hypotonie. Dál jsme cvičili a chodili na kontroly a mě připadal svět normální, nic špatného se nedělo. V létě se začal Matěj přetáčet ze zad na bříško a obráceně. První "facku" jsem dostala na podzim 2007, když mi neuroložka oznámila, že psychomotorický vývoj je opožděný, a poslala nás na komplexní vyšetření do Motola. Podlomily se mi kolena, podívala jsem se na své dítě, které v devíti měsících leželo na zádech, kopalo nohama a cucalo si palec. Uviděla jsem ho jinýma očima a opravdu si uvědomila, že už má dávno sedět a lézt. Byli jsme v průšvihu.

 Do Motola jsme se dostali koncem listopadu a na tu dobu se snažím zapomenout. 14 dní jsme běhali po nemocnici, cca 3 vyšetření denně. K prvním narozeninám dostal Matýsek místo dortu lumbální punkci. Nesměla jsem si ho ani pochovat v náručí. Oplakala jsem to. Jako Damoklův meč nad námi visely nemoce, jejichž jména ani nemůžu vyslovit. Většinou neléčitelné. Verdikt zněl "Nic zvláštního jsme nenašli, běžte domů a cvičte". Šli jsme a cvičili. Uběhla zima, pak jaro a maximum mého syna bylo stále válení sudů. V létě jsem dostala druhou "facku" od příbuzné - zdravotní sestry: "Je to hodně špatně, dělej něco dokud je malý, pomoz mu." Bylo mi na omdlení. Očima jsem prosila svého přítele, abychom návštěvu ukončili. Stal se ze mě učebnicový případ pro psychologa. Prošla jsem obdobím vzteku, deprese, beznaděje ..... a konečně jsem začala něco dělat. Když nám nepomůže klasická medicína, zkusíme to u sousedů.

 Na internetu jsem našla renomovaného homeopata a navštívila ho. Diagnostikoval Matějíčkovi postvakcinační syndrom. Když byl v porodnici fyzicky na dně po dlouhém porodu, bůhvíjak velkém nedostatku kyslíku a s těžkou žloutenkou, dostal očkování proti TBC a to všechno spustilo. Nasadil nám homeopatika a poslal nás domů. Věděla jsem, že ač původně odpůrce alternativní medicíny, musím věřit. Doufat, že tohle je to pravé. Mé modlitby byly vyslyšeny. Matýsek začal jevit větší zájem o své okolí, otáčet se pro hračky a snažil se plazit. Dostala jsem kontakt na lékařku, která dělá čínskou medicínu a okamžitě jsem nás objednala. Návštěva v Praze byla hektická a pro některé uplakaná (Matěj dostal do nohou jehličky), ale přežili jsme a doma pokračovali v léčbě. Do už tak neskutečného kolotoče kontrol, vyšetření a cvičení přibyla akupunktura.

Pobíháme mezi lékaři - homeopat, neurologie, psychologie, endokrinologie, akupunktura, cvičíme, chodíme plavat, kreslíme po dítěti lihovými fixy a pravda je, že se nenudíme. Minulou středu jsme byli odměněni. Posadila jsem Matýska na nočník, pustila a .... zůstal sedět!

Šťastně se řehtal a koukal po nás, jestli se nám to líbí tak jako jemu. Tu fotku mám v mobilu jako tapetu a chlubím se s ní všem zasvěceným. Vím, že teď už to bude jinak. Věřím, že tohle je skutečně začátek. Mám za sebou neochvějnou podporu mého přítele a před sebou spokojené dítě.

TEĎ už to půjde....





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy