Mohl to být úplně obyčejný příběh, jakých je hodně. Měli se rádi, vzali se a měli děti. Jenže osud se asi rozhodl, že to zase tak jednoduché mít nemůžeme. Dostali jsme od něj pěkný kopanec, ale i tak jsme stále věřili, že na nás někde miminko čeká. Několikrát mě napadlo, že už nemůžu dál, ale myšlenka na malý a voňavý uzlíček mě vždycky zvedla a hnala dál i z toho nejhoršího. Miminko jsme si přáli oba a také se mi celkem brzy povedlo otěhotnět. Ale jak jsem brzy otěhotněla, tak i potratila, někdy mezi 9.-10.tt. přestalo miminku pracovat srdíčko. Tenkrát mi to přišlo jako konec světa, ale ve skutečnosti to byla zkouška na mnohem náročnější dny.

Čekali jsme pár měsíců a já otěhotněla podruhé, až na drobné špinění na začátku se těhotenství zdálo být pohodovým. Termín měl být v půlce dubna 2007 a my se moc těšili a po všech vyšetřeních i byli v klidu. Až do 2.března 2007. Tento příběh se začal vlastně odehrávat až po tomto dnu, pamatuji si, jak jsem o tom psala přibližně před rokem. Naše Terezka přišla na svět předčasně, pospíšila si o šest týdnů. Maličká jako panenka, vážila pouhých 1700 g, měla velké tmavé oči a nádherně dlouhé řasy. Těsně před tím, než se narodila, jsme se náhodou dozvěděli, že nebude mít zdravé srdíčko. Náš ještě nenarozený drobeček měl vývojovou vadu srdce, prý je to nejčastější vývojová vada a rodí se s ní asi každé sté miminko.

V pražském Kardiocentru v Motole již 30 let úspěšně tyto vady operují i u malých miminek. Nic z toho jsme nevěděli, proč také, v naší rodině se nikdy nikdo s takovým onemocněním nenarodil. A tak jsme do toho všeho vpadli nepřipraveni a nevěděli, co bude dál. Většinu vad srdce lze prý odhalit již v těhotenství - v těchto případech lékaři posoudí, zda je vada srdíčka slučitelná se životem. Pokud ano, je maminka sledovaná v Motole, a je-li to nezbytné, i tam rodí. Když gynekolog vadu nezjistí, je děťátko převezeno okamžitě k operaci. Vady, které nevyžadují okamžitý zásah, jsou operovány až v pozdějším věku. Terince zjistili na fetálním echu dosti závažnou vadu - Fallotovu tertalogii, která zahrnuje 4 anomálie srdce (stenózu plicnice, hypertofii pravé komory, defekt komorového septa a nasedající aortu). Prostě laicky řečeno: díky zúžené plicnici a chlopni se srdce nedostatečně okysličuje a kvůli defektu komor se mísí okysličená a neokysličená krev. Děti jsou dušné, promodralé. V době, kdy se tato vada neoperovala, začínali mít falloti problémy okolo 2-3 let, kdy se začali více pohybovat, a dožívali se sotva puberty. Doktoři nás uklidnili, že se v současné době vada dosti úspěšně operuje, pokud nejsou problémy, miminko čeká operace okolo jednoho roku. Když má problémy větší, provádí se dočasná spojková operace do doby, než se provede celková korekce vady. A i po operaci je dítě sice sledováno, ale v podstatě ho čeká normální život, jen s více kontrolami a bez vrcholového sportu.

Terezka po narození zůstala 2 měsíce v porodnici, jezdili jsme na kontroly a vypadalo to tak, že počkáme do konečné operace. Po propuštění domů z porodnice se po pár dnech začal její stav zhoršovat a zjistilo se, že bude přece jen třeba spojkové operace. Ještě dnes si pamatuji, jak nám ji odváželi do nemocnice a nechtěli nás s ní vzít do sanitky podle nějakého hloupého nařízení. Jak jsem ji pak druhý den nesla k operačnímu sálu a loučila se s ní... Byla tak maličká, nevážila ještě ani 3 kg. Po spojkové operaci se sice zlepšilo okysličování srdíčka, ale byly přetěžovány plíce, stav se přisuzoval i celkové nezralosti plic při narození. Uplynuly 3 měsíce v nemocnici, střídavě bylo lépe a pak zase hůře, bylo to období nadějí a pak zase zklamání, za jeden krok dopředu následovaly dva dozadu. Lékaři začali uvažovat, že Terezce provedou předčasně celkovou korekci vady. Byla na ni moc malá, ale báli se již čekat. Po katetrizaci se navíc zjistilo, že je vada vážnější, než se domnívali, a tak operaci naplánovali již za dva dny. Operace měla trvat mezi 6-8 hodinami, nakonec nebyly žádné komplikace, takže se operovalo "jen" něco přes 6 hodin. Naše myšička ji zvládla a my na ni byli pyšní. Moc jsme se těšili, až ji budeme mít zase doma a vynahradíme jí všechny ty chvíle v nemocnici, mělo to být to nejhýčkanější miminko na světě. Po pár dnech na ARU přišla těžká pooperační sepse, kterou překonala jen zázrakem a pomocí silných antibiotik. Už tenkrát nás lékaři připravovali na nejhorší, ale naše holčička se z toho všeho zase dostala. Opět přišlo pár dní nadějí, plánovali jsme společné Vánoce ve třech. Užívala jsem si každé chvíle s Terezkou, i když jen v nemocnici. I jizvička se jí krásně hojila, natíraly jsme ji se sestřičkami každý den, aby z ní byla jednou krásná holčička.

Koncem října se infekce vrátila, dostala vysoké horečky, selhávaly jí orgány, poslední dny ji jen tlumili, aby necítila bolest. Držela jsem ji alespoň za ručičku a věřila, že to Terezka nevzdá. Byla prý statečná do poslední chvíle, pokoušeli ji oživovat dost dlouho...

Naše Terezka umřela pár dní před tím, než by oslavila 8 měsíců, po 5 měsících strávených v nemocnici a 2 měsících v porodnici, dne 28.října 2007. Měli jsme ji doma celých 18 dnů, kdy mohla žít jako každé jiné miminko s mámou a tátou, kteří měli jen ji, nespali s ní, když jí nebylo dobře, krmili ji, chovali ji a moc milovali. Když jsme se všechno dozvěděli, sami jsme nevěděli, co si počít. Jen jsme se snažili utěšovat, že byla nemocná, že už ji nic nebolí a je jí líp a nám také. Já začala brát léky na uklidnění a asi nejlepším rozhodnutím bylo se vrátit do práce. Všichni na mě byli moc hodní, možná až příliš, protože se báli mě na cokoliv zeptat, chodili kolem mě, jako kdyby se nic nestalo. Po pár dnech přišlo vystřízlivění, najednou se mi stále víc vracela myšlenka, že měli naši holčičku přece jen zachránit, aby dostala další šanci žít. Svým způsobem to bylo horší než na začátku a tato situace se stále vracela, chvíli mi přišlo, že smutek pominul a pak se všechno vrátilo a připadalo mi to ještě smutnější.

Na další miminko jsme neměli ani pomyšlení, genetici navíc Terezce zjistili chromozomální mutaci a přikláněli se k tomu, že je dědičná. Bylo to pro nás velké překvapení, protože jsme si celou dobu mysleli, že byla všechno jen hloupá náhoda, skrytá infekce na začátku těhotenství, stres nebo všechno to dohromady. Připravili nás na situaci, že může následovat další potrat a pak třeba další. Podle výsledků vše vypadalo, že ji holčička v jiné formě zdědila po mně.

Je už to rok a pár dní, co jsme o miminko přišli a jiné je na cestě. Víme už výsledky amniocentézy a z ultrazvuku a lékaři nás ubezpečili, že miminko rozhodně nemá stejnou vadu srdíčka. Jak bude dál, ukáže čas, nikdy už nebudu klidná jako poprvé a potěší mě teprve, až mi v porodnici dají zdravé miminko pochovat. Byl to nejhorší rok našeho života a pokud jsme to zvládli, tak hlavně kvůli všem tady, maminkách na Andílcích, které mi daly po smrti Terezky sílu přežít. A těm ostatním, díky kterým jsme měli odvahu si pořídit to zlatíčko, které se teď snaží o první pohyby. Cítím to vlnění v bříšku a říkám si, že tohoto broučka už si ohlídám, vždyť podle všech nám ho vybrala a chrání naše Terezka.





Zpět nahoru