ADV TOP
ADV LEFT

15.1. Dneska to jsou dva měsíce, co se narodil náš krásný chlapeček Daniel. A zároveň jsou to dva měsíce které strávil v nemocnici.

Když jsme se rozhodli, že chceme mít další dítě, věděli jsme, že nás čeká náročné období. První tři měsíce jsme prožili v nejistotě, jestli bude miminko zdravé. Ve 13.týdnu jsem šla na CVS a když nám genetička zavolala, že  miminko nemá genetické onemocnění, které má náš starší syn Alex byli jsme štěstím bez sebe. Ta úleva byla obrovská, nemohla jsem uvěřit, že tentokrát to vyšlo a že budeme mít zdravé miminko. Žádné jiné možnosti jsem si nepřipouštěla. Věřila jsem, že po druhé se to opakovat nebude, nemůže. Že naše druhé dítě bude zdravé.

Jenže už o pár týdnů později bylo vše jinak, na utz se doktorovi nelíbilo, jak má miminko prokreslená střívka, řekl, že by to mohla být cystická fibroza a šli jsme zpět na genetiku. Naštěstí testy dopadly dobře a fibrozu vyloučili. Jenže nález na ultrazvuku se nelepšil,spíš naopak. Začala jsem chodit na pravidelné kontroly, bylo mi doporučeno rodit v Motole, pro případ, že by byla po porodu nutná operace. Byla jsen hrozně nešťastná, nedokázala jsem pochopit,jak je to možné. Nakonec mi nejvíce pomohla moje gynekoložka, která mi řekla, že se střívka můžou srovnat sama po porodu až se zatíží mlíkem, nebo že třeba bude nutná jen malá operace a vše bude v pořádku. Prostě, než se miminko narodí, nedá se nic s určitostí říct. Rozhodla jsem se, že si poslední týdny  těhotenství užiju a starosti nechám na potom. Chystala jsem si výbavičku a věřila, že to prostě bude dobrý. Musí. 

A pak přišelo úterý 15. listopadu, tři týdny před termínem jsem začala mít kontrakce, nic vážného, myslela jsem že jsou to jen poslíčky,ale když nepomohla ani sprcha zavolala jsem příteli ať jede z práce domů a  jeli jsme do porodnice. Otevřená na dva centimetry, kontrakce po třech minutách, PA mě napojila na monitor, o něčem  jsme si spolu povídaly a smály se. Pak přišla paní doktorka, koukla na záznam z monitoru a věci vzaly rychlý spád. Danečkovi se nedařilo, musel co nejrychleji ven. Najednou bylo všude spoustu lidí, za chvíli jsem ležela na operačním stole, anesteziolog mě uklidňoval,ať se nebojím...poslední co si pamatuju bylo jeho osm nula sedm,začínáme a pak už  nevím nic. 

Když mě vzbudili, přítel mi řekl, že je to kluk, nechávali jsem si to jako překvapení, tak jako u Alexe. Na JIPku ho ale se mnou nepustili, tak jel domů. Znova jsem usnula.V noci za mnou přišel doktor co se o Danečka staral, řekl mi, že malému nebylo po porodu dobře, že jsme přijeli jen tak tak. Špatně se mu dýchá, má plicní hypertenzi a musí být na ventilátoru... 

Druhý den ráno mě dali z jipky na oddělení a když přítel přijel, šli jsme se spolu na Danečka podívat. Najednou jsem měla pocit, že jsem tohle už jednou zažila... zazvonit u prosklených dveří, říct jméno a že jdeme za synem, vzít si návleky na boty, empír, umýt ruce, první mýdlo potom desinfekce a pak teprve můžeme jít k Danečkovi. ..a on tam leží, ve specielní postýlce, všude plno přístrojů, ventilátor, infuze, pípání alarmů...A já měla pocit, že jsem se vrátila v čase o necelých pět let a dívám se na Alexe. Nedokázala jsem to pochopit, co se to děje, že se to děje znova. Bylo to jak přes kopírák. 

Daneček na tom nebyl úplně nejlíp, ale střeva se zdála být v pořádku, na druhý den bylo naplánované vyšetření rentgenem aby se vidělo,jak střeva pracují a jestli bude nutná operace. Výsledky měly být v pátek. Ale do pátku bylo vše jinak, ještě ve čtvtek večer jsem šla za Danečkem, měl trochu teplotu. Někdy po desáté, když jsem akorát byla ve  sprše,  za mnou přiběhla sestřička, že se mnou musí nutně mluvit doktorka. Vylezla jsem ze sprchy jen tak, zabalená do ručníku. Doktorka mi řekl, že se Danečkův stav hodně zhoršil a že ho musí akutně operovat a ať jí podepíšu souhlas s operací. Slíbila, že mi přijde říct až bude po operaci a byla pryč. Podlomily se mi kolena, vlezla jsem zpátky pod sprchu a jen na sebe nechal týct horkou vodu a brečela. Když ten nejhorší stav přešel, snažila jsem se dát do kupy. Říkala jsem si, že jsme přece o tom věděli, že operace bude možná nutná, že to sice probíhá úplně jinak, mnohem víc dramaticky, než by mě napadlo, ale že to bude dobrý. Operace mu pomůže, pak bude v pořádku a za chvíli půjdeme spolu domů...Před třetí ráno za mnou přišla paní doktorka, sedly jsme si spolu do jídelny a tam mi řekla, že operaci zvládl dobře, je stabilní. Museli mu vzít kousek střívka, který nefungoval správně, ale protože střevo nešlo zpátky sešít, museli mu udělat dva vývody,tzv. stomie. Uklidňovala mě, že je to jen dočasné řešení, za šest týdnů se stomie můžou vrátit zpátky. Stejně jsem to obrečela, představa tak dlouhého pobytu v nemocnici, další operace...bylo toho na mě moc. Vzala jsem si něco na psaní a šla spát. 

Daneček se po operaci zotavoval docela pěkně, osmý den ho přeložili na dětskou chirurgii. Všechno se vyvíjelo dobře, začal dostávat mlíčko, hezky ho trávil, postupně mu ubíraly nitrožilní výživu, až se jí zbavil úplně a byl jen na mlíčku. V krmení začínal mít pauzy, začali jsme ho krmit stříkačkou.Vypadalo to, že do Vánoc budeme doma. Jenže pak dostal první infekci, Začal mít průjmy, přetal čůrat, měl horečky,vysoké crp. Všehchny testy ale vycházely negativně. Dostal antibiotika naslepo, jedny pak druhý.Ty zabraly a začal se zase zotavovat. Znova se začalo zkoušet mu dávat mlíčko.Vánoce strávil v nemocnici, ale věřili jsme, že do února bude doma. Na štědrý den jsem za ním jela, odpoledne jsme strávili spolu, vypadal moc pěkně, jen si ubliknul a nechtěl jíst...V noci jsem si ještě volala jestli je vše v pořádku. Sestřička říkala, že je hodný a spinká.

Druhý den ráno jsem volala do nemocnice, doktorka zrovna nemohla k telefonu, tak mi řekli, ať zavolám za chvíli. Jenže za chvíli volali oni nám, už jsem tušila, že se něco děje, jinak by nevolali. Doktorka nám řekla, že je jim to hrozně líto, ale ráno se Danečkův stav velmi zhoršil, má střevní neprůchodnost, zvrací krev, má horečku a musí znovu na sál. Pravděpodobně má střevní nekrozu. Okamžitě jsme jeli za ním. Vypadal hrozně, bříško měl nafouklé jako balon, musel být znova na ventilátoru, protože už nezvládal dýchat sám, dostával transfúzi.Před jednou hodinou šel na sál...Strašně jsem se báli, aby infekce nezasáhla příliš veliký kus tenkého střeva. Po operaci za námi přišel chirug co ho operoval. Řekl nám, že Daneček měl střevní nekrozu,musel mu proto vzít 35 cm tenkého střeva. Zánětem ale měl zasažené i další úseky na střevě, ty tam ale nechal a bude se čekat, jestli to zvládne Daneček uzdravit sám, nebo bude nutná další operace. Následujících pár dní bude kritických.

Po operaci šel Daneček do sepse, crp mu stoupalo až na 390. Dostal čtvery velmi silná antibiotika pomocí kterých se podařilo sepsi zvládnout. Po pěti dnech od operace mu začala střeva pracovat, známka toho,že se uzdravují, crp šlo pomalu dolů, po týdnu ho sundali z ventilátoru a mohli jsme si ho konečně pochovat. Desátý den po operaci mu doktorka povolila mlíčko. Dostával 1ml mlíčka za hodinu pomocí infúzní pumpy sondou do bříška. Jenže, když jsme se po třech dnech dostali na tři mililitry, začal mít zase průjmy. Zase teplota, crp šlo nahoru. Měl pozitivní hemokulturu.Tentokrát padlo podezření na centrální žilní katetr, který měl zavedený kvůli nitrožilní výživě. Tak mu ho vytáhli. Dostal znova antibiotika, pak další.

A je dnešek, konečně je bez teploty. V pondělí má jít znova na sál, kde mu zavedou speciální katert pro dlouhodobou nitrožilní výživu.

Ještě nás čeká další operace na zanoření stomií, ale to bude až za dlouho. Teď se musí hlavně uzdravit, začít trávit mlíčko, jíst pusinkou, přestat být závislý na infůzích. Je toho hodně co musí zvládnout a já pevně věřím,že to všechno zvládne a že se domů nakonec dostane.

Domů, kde ho čeká celá jeho rodina, spousta tet a kamarádů.

Věřím, že to všechno zvládne a bude jako každý jiný zdravý kluk žít normální život,bez hadiček a pytlíčků.

Nevím, jak dlouho to bude ještě trvat, jak dlouho bude trvat, než se zbavíme těch prokletých infekcí, jak dlouho se budeme motat v tomhle bludném kruhu.

Ale vím, že spolu zvládneme všechno.

Chtěla bych moc poděkovat všem, kdo na nás myslí. Obzvlášť pak holkám z mojí domovské diskuze Praha 9, že mi dodávají sílu a za jejich podporu. A obvlášť veliký dík pak patří Adenik, za její velikou psychickou podporu a velikou pomoc s Alexem.

Zafu





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy