ADV TOP
ADV LEFT

*ZPOVEDNICE*

Pro rozbolavělé i vrby
Nástěnka
Editace práv pro nástěnku
Napište uživatelské jména, které mají mít právo upravovat tuto nástěnku (vždy jeden uživatel na řádek).
U uživatelského jména není rozlišována velikost znaků.
Administrátoři a moderátoři mají právo pro úpravy vždy.
Příspěvekod Barci » pondělí 09. červenec 2018, 15:24
U nás to samé, malá vesnice a ta děcka tu prostě nejsou. Lehce závidím vedlejší vesnici, kde se začalo stavět na zelené louce a tam to začíná žít. I když pro nás už to jsou zase moc prťata, ale třeba dceři by to nevadilo. Přes rok se dost vyřádí v institucích a kroužcích. Ale nezažijí to co já jako dítě. I když jsem vyrostla v paneláku, tak jsme byla dobrá sídlištní parta, nudit se doma nikdo nechtěl, takže přijít domů, zahodit aktovku a honem do středu sídliště, když jsme byli větší, tak jsme mohli i mimo nebo na vedlejší sídliště. A pak že vesnické děti mají lepší dětství :-Z

Já tedy jsem ráda za jakékoliv družení, takže klidně odvezu, přivezu a jezdím jak pako, když se někde mineme a milostpán si vybije mobil hraním her :grr: No koupil si za své powerbanku, po tom co musel mít asi 2týdny vymazané všechny hry :D
M. 2008, A. 2011
Uživatelský avatar
Barci
Klevetnice
Klevetnice
 
3536 příspěvků
19. listopad 2008
Příspěvekod Sally » pondělí 09. červenec 2018, 15:51
Inkognito píše:Dceři je 11,5, bydlíme na malé vesnici, je tu nouze o kamarádky. Ona se snaží všem vyjít vstříc, přízpůsobuje se, navrhuje program, ale výsledkem je jen odmítání. Je to v tom věku normální? Navrhla jsem, že s nima zítra zajedu vykoupat se, ale kamarádka to odmítla, raději se bude u babičky nudit. Včera se tu nudily obě spolu. Nepamatuju si, že bychom se my v tom věku doma o prázdninách nudily :roll:


Bydlíme v domkové čtvrti, v ulici je hromada dětí, stejně starých, chodících do stejné školy... lítání venku fungovalo ale tak v tom předškolním věku. V pubertě všichni zalejzají.
Máme bazén, zvala jsem furt všechny dokola, občas někdo přišel... Jedny prázdniny jsem se starala o synova kamaráda, brala ho na výlety atd. - takže - když se přeskakuju po uších a všechny zvu a pak skončím s hromadou harantů na celodenním výletě (onomu kamarádovi rodiče nesbalili ani svačinu a vodu, a dělali držky, když jsem si řekla o příspěvek na benzín a vstupy a zakoupené jídlo) - tak moje děti mají "kamarády". Moje děti nikdo nezve. Nikdy.

Dcera si našla kamarádku loni, v cca jedenácti dvanácti letech, to je alespoň fajn holka a její rodina zase zve dceru. Ale to je - bohužel - vyjímka.

Další dvě stejně staré holky v ulici jsou úplně jinde než dcera - dcera se s nimi "nudí" (jedna čumí do telefonu a nemluví, druhá se natřásá před zrcadlem a řeší kluky a hadry).

Takže ono i s tím věkem přichází to, že ty děti mají různorodé zájmy a to, že někdo bydlí ve stejné vesnici nebo chodí do stejné školy neznamená, že si mají co říct...
Uživatelský avatar
Sally
Howgh
Howgh
 
7301 příspěvků
22. září 2006
Příspěvekod Inkognito » úterý 10. červenec 2018, 19:48
Psala jsem tu asi před dvěma týdny o vsugerovaných příznacích. Tak byly fakt jen vsugerované. A to jsem nakonec měla ještě dva dny zpoždění. :( Nesnažíme se dlouho, tak půl roku max., nemám co říkat, ale předchozí děti byly prakticky na první dobrou, o to je to horší. Chci být těhotná. Kolem všude samá mimina, známé rodí, v rodině se rodí, jakmile někam jedu, je tam tuna novorozenců... přestávám to dávat. Mám chuť brečet, když vidím mimino. Jako jo, je to iracionální, je to chvilka, ale emocím neporučíš. A okolnosti nejsou příznivé, dohodli jsme se, že ještě dva měsíce a pak to znovu přehodnotíme. První byl teď. A já ztrácím naději, že ten druhý by to mohlo být jiné. Mám strach, že muž řekne ne, ten poslední negativní test jsem obrečela (bylo to na narozeniny, takže zkažený den, navíc z jeho strany naprosté nepochopení) a on to nesl hodně těžce, nelibě, pohádali jsme se kvůli tomu. Achjo. Nemám to komu říct, rodina ani okolí o snažení neví (mamce jsem naznačila, že uvažujeme, ale odmávla to, že by to na našem místě teď neřešila) a jediná kamarádka, které jsem to řekla, má svých starostí dost, tu s tím taky furt obtěžovat nemůžu. Tak díky za prostor, i když už je to teď trochu mimo téma. Strašně mě to užírá :cry:
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Sally » úterý 10. červenec 2018, 23:27
Inko,
hladím... ale myslím že právě ten tlak že "už jen dva měsíce" je docela zabiják... :-? Nešlo by to přerámovat do "přijde, dobře, pže chceme, nepřijde - taky dobře, protože okolonosti nejsou úplně nej"? (a jo, klidně mi dej přes držku, když jsem byla v tvé situaci, tak mi tyhle rady taky byly k ničemu, jen mě vytáčely :-))
Uživatelský avatar
Sally
Howgh
Howgh
 
7301 příspěvků
22. září 2006
Příspěvekod Inkognito » středa 11. červenec 2018, 00:36
Sally, to je právě ono, já si to přehodit neumím. Vím, že to je zabiják, vím, že by bylo lepší to neřešit, že to prostě nějak dopadne. A chtěla bych to neřešit, jenže neumím. Dostala jsem se do stádia "včera bylo pozdě" a neumím z toho ven. A mužův postoj tomu uklidnění úplně nepomáhá, mám z něj pocit, že sám neví, jestli do toho jít, takže jsem v neustálém stresu z toho, že si to najednou rozmyslí. Což věci nepřispívá. A je to jeden z důvodů, proč mám utkvělý pocit, že je to teď, nebo nikdy. A já asi nejsem připravená na možnost, že už bych žádné další dítě neměla, proto jsem z toho možná tak zoufalá, i když vlastně o nic nejde, nevím.
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » středa 11. červenec 2018, 09:18
Inko - já ti rozumím. Nevím, z jakého důvodu jste si dali ten limitní termín, ale musí to být velmi stresující. To, že ty velmi emocionálně neseš nezdar v této oblasti a nenajdeš pochopení u muže je asi běžné.
Nám to nejde už 26 měsíců, nestanovili jsme si žádný limitní termín, jelikož u nás je už dost limitní můj věk sám o sobě. Nemohu to nikomu říct, protože by mě všichni považovali, vzhledem k věku, za blázna. Můj muž sice netouží po dítěti tolik, jako já, ale je ochoten udělat pro to všechno (naštěstí). Ale když jsem nedávno (v soukromí) velmi těžce rozdýchávala oznámení třetího těhotenství švagrové, pochopení jsem u něj nenašla. Ano, půjdeme to řešit s lékaři, ano půjdeme klidně i do IVF, chceme dítě, máme problém, řešíme ho a tím to pro něj končí. Pochopila jsem, že i když by si dítě přál, nebude se mnou dokola probírat, jak mizerně se pokaždé cítím, když to dostanu, jak frustrovaná z toho nezdaru můžu být a už vůbec ale vůbec nechápal mé emoce v případě švagrové. Takže si pobrečím v koupelně a žádné pochopení v této oblasti u něj nehledám, protože se mi ho prostě nedostane. A nedostane se mi ho ne proto, že by dítě nechtěl a nebo se tím netrápil, ale protože je to muž, který problémy chce řešit a ne se dokola babrat v emocích.
Vím, že nejde se na povel nastavit tak, že se tím nebudeš trápit. Já můžu mít milonosm zájmů a dovolených a stejně čas od času propadám malomyslnosti. Na to, že bych už nikdy nebyla těhotná a neměla další dítě (a přiznejme si, že je to vysoce pravděpodobné), ale radši nemyslím.
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » středa 11. červenec 2018, 09:24
Jen jsem vlastně tím příspěvkem výše chtěla napsat, že ti rozumím, že tě chápu a že máš nárok cítit se tak, jak se cítíš. U žen je právě ta potřeba sdílení starostí velká, daleko větší, než u mužů. Jak ráda bych si sedla ke kafi a probrala to s kamarádkou, která mi řekne slova, kterými mě pochopí, podpoří a pohladí. Problém se tím nevyřeší, jen trápení se v tu chvíli stane méně tíživé.

Inko 26
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » středa 11. červenec 2018, 12:55
Inko 26, děkuju, žes mi napsala. Ano, to sdílení přesně chybí. Taky to nemůžu nikomu říct, polovina lidí by si myslela, že jsme blázni, když o tom vůbec uvažujeme, polovina, že jsme cvoci, když o tom uvažujeme teď. Prováhali jsme to, před rokem by byly okolnosti lepší, méně stresující, ale na to už je pozdě. Můj muž o tom právě moc mluvit nechce, takže vlastně nevím, na čem jsem. Z rozhovorů vyplynulo, že čistě pocitově by dítě chtěl, nicméně rozumově mu to nepřipadá dobré (a nejde o peníze). A kdybychom už další dítě neměli, smířil by se s tím, nevadilo by mu to, což je taky důvod, proč by nešel do žádných lékařských procedur, prostě buď se to povede přirozeně, nebo nic. Což je další zabiják, protože jak jsme s plodností nikdy problém neměli, logicky začínám přemýšlet, že to možná opravdu nepůjde. Zatím mi z toho vyplývá, že to prostě řeším až moc, což samozřejmě nepomáhá, ale jak to utnout? Můžu se soustředit na tisíc jiných věcí, na tu chvíli to pomůže, ale stejně neodstřihnu momenty, kdy mě to prostě napadne. A když vidím, jak mladší kouká do kočárků, jak je nadšený z každého mimina... nemůžu si prostě pomoct. A pak si připadám jako totální sobec, když vidím na netu ženy, které se léta marně snaží o první dítě a říkám si, co fňukám, když už děti mám :oops:
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » středa 11. červenec 2018, 17:13
Myšlenky na to utnout můžeš jen stěží. Musíš si to zpracovat sama v sobě a třeba se ti to ani nemusí podařit. Vybavuji si, jak frustrovaná jsem byla, když jsem byla bezdětná a nešlo to. Nyní nejsem frustrovaná tolik, ale jsem.
Půl roku ještě není žádná doba, takže se určitě navíc nestresuj ještě neplodností. Já měla problém vždycky a jelikož nám to nejde už opravdu dlouho, začali jsem to řešit s lékaři a i u muže teď zjistili docela problém. Moje stará vajíčka a mužův ne moc kvalitní materiál, to je kombinace, která nám snižuje pravděpodobnost úspěchu otěhotnění s IVF na 5 %. Neboj, tak zle na tom rozhodně nebudete, takže nezoufej. ;-)
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » středa 11. červenec 2018, 17:14
To jsem psala já, Inko 26
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » pátek 13. červenec 2018, 09:39
Jak mám přežít další nespecifikovany počet týdnu v nemocnici s partydennim miminkem, jehož stav se zatím nelepší? :(
Každou chvíli nám sem strčí spolubydlící, většinou s novorozencem, na pozorování. A druhý den je propouští s tím, že všechno v pořádku, můžete domů, gratulujeme. A můj 5.5kilovy "novorozenec" (protože klidnych dnů doma jsme měli jen pár, tak nějak nechápu, že už to není žádné čerstve narozené miminko!) tu leží napojený na infuzi a mluví se maximálně o tom, kdy ho zas budou "tyrat" - davat mu novy katetr. :cry:
Přitom je to takové skvělé miminko, už si se mnou povídá a usmívá se na mě... Ta představa že se něco stane a kromě možného fyzického postižení z toho zánětu ještě dostane opět sepsi a meningitidu a půjde mu o život je hrozna :(
Doktoři... Hm. Každý řekne něco jiného a co řeknou, druhý den neplatí.
A sestry už mě nesnáší, protože jsem hrozně uzkostna (pro ně asi otravná a "neduveruju jim").
A já už prostě nemůžu :cry:
A to ani nemyslím na to, že moje druhé "miminko" už skoro neví, kdo je maminka, a manžel bude mít problémy v práci a a a...
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Maggiemae » pátek 13. červenec 2018, 10:40
Inko, to je peklo, kde jste? Pokud "nevědí" a nejde v nějaké z opravdu dobrých dětských nemocnic, zvažte převoz jinam. Držím palce!
Uživatelský avatar
Maggiemae
Howgh
Howgh
 
5744 příspěvků
10. leden 2007
Praha
Příspěvekod Rrendy » pátek 13. červenec 2018, 12:34
Inko s miminkem v nemocnici, jste v Praze nebo kde? A mimi je jak steré?
Moc držím palečky, aby byla všechna vyšetření co nejdříve o.k. a mohli jste být už doma :erik: !
Uživatelský avatar
Rrendy
Krafařka
Krafařka
 
600 příspěvků
10. leden 2007
Příspěvekod Inkognito » neděle 15. červenec 2018, 16:13
Maggie, Rrendy, jsme v Německu (bydlíme tu). Nějakou lepší, specializovanejsi kliniku jsem se snažila hledat, ale nevyznám se, neumím najít žádného odborníka ani specializované centrum :(
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Sally » neděle 15. červenec 2018, 16:26
Inkognito píše:Maggie, Rrendy, jsme v Německu (bydlíme tu). Nějakou lepší, specializovanejsi kliniku jsem se snažila hledat, ale nevyznám se, neumím najít žádného odborníka ani specializované centrum :(


Inko,
drž se... ono s miminky je to těžké, jsou to dva kroky kupředu, krok zpět. Měla jsem nedonošeňátko, pobyt v nemocnici byl peklo - právě z tohoto důvodu - nikdo mi nedokázal říct, co bude - protože to nikdo neví, ty zvraty u takhle malých dětí jsou okamžité, z hodiny na hodinu a můžou být na obě strany. Prognózy si taky nikdo netroufne dělat, protože prostě NEVÍ. Totálně mě to drtilo, strach z neznáma je nejhorší ze všech strachů.
Buď se svým miminkem a věř mu. Jestli se usmívá, dělá pokroky i PŘES všechny hadičky a trubky, tak je to na dobré cestě.
S odborníky se musí opatrně, protože oni bývají "slepí" k čemukoliv, co přesahuje jejich obor, takže jsou schopní ti diagnostikovat tu "svojí" chorobu a nevnímat širší souvislosti (příklad - s dcerou už dva tři roky běháme po gastroenterologii, byli jsme na ultrazvucích a nosili tisíce vzorků atd. - a nakonec skončili s "diagnózou", že je jí špatně, protože je malá a má úzká střeva a že z toho vyroste. Letos na jaře jsme skončili u rehabky s plotýnkama - a rehabka říká "no ale kromě plotýnek má šíleně ztuhlou hrudní páteř, od toho jí může bolet hlava, mít pocity nevolnosti a další komplikace" - takže po všech odbornících nám pocity nevolnosti rozklíčovala "obyčejná" rehabka...).
Uživatelský avatar
Sally
Howgh
Howgh
 
7301 příspěvků
22. září 2006

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy