…tak tohle všechno se mi vybaví, když se řeknou Vánoce. Přemýšlela jsem, co bych tak o našich Vánocích mohla napsat já. Nic mi nepřišlo dost vtipné, dost dojemné, prostě dost vánoční. Až Missorčin příběh vanilkových rohlíčků od babičky mi připomněl, že vlastně máme jednu tradici, nad kterou se spousta lidí pozastavuje. Tak babi, pro tebe…

I my máme rodinné cukroví.  Dvoje. Pracny a vanilkové rohlíčky. Moje maminka je skvělá kuchařka. Ale nemá ráda sladké a nerada ho peče a tak vůbec jídlu nepřikládá velký význam v životě. Můj táta je zase požitkář a jeho maminka mimo jiné skvěle pekla. A vůbec to byla taková strážkyně rodinného tepla. Moje maminka pochází z velmi ateistické rodiny, z poloviny dokonce postavené na židovských kořenech a k Vánocům tedy žádný velký vztah neměli. Tátova rodina zase stojí na katolických základech a vztah k Vánočním tradicím měli velmi vřelý. A tak se tatínek pokusil přenést četné vánoční tradice jejich rodiny do své nové rodiny.

Traduje se, že ten dokonale zakřivený nůž, kterým se tak dobře podebírá cukroví z plechu, máma kdysi ohnula vzteky o linku právě při pečení vánočního cukroví. A od té doby peče táta. Tedy vlastně táta se mnou. Vždycky jsem se s našimi třemi druhy cukroví před kamarádkami, jejichž maminky pekly desítky druhů, trochu styděla, ale když jsem potom zjistila, že naše pracny a rohlíčky absolutně nemají konkurenci, stydět jsem se přestala. Později jsem taky pochopila, že desítky druhů cukroví mých kamarádek jsou vykoupeny uštvaným i vynervovanými maminkami a kamarádky nemají ani potuchu o tom, co do takového těsta patří, protože kdyby se tam ještě mámě motaly, tak se to nestihne napéct. Zatímco moje máma byla i před Vánoci úplně v klidu a v pohodě a my s tátou jsme si pečení cukroví strašně užívali. Když se mámina teta žijící v Německu dozvěděla, že vánoční cukroví pečeme takhle spolu, dokonce nám zakoupila dvě velmi ohavné umělohmotné zástěry – jednu velkou a jednu dětskou. Pečeme v nich s tátou dodnes. Doteď si pamatuju, jak jsem byla pyšná, když jsem si uvědomila, že to těsto na rohlíčky jsem vlastně zadělala úplně sama.

Tradice společného pečení dokonce trvala i po dobu mé ne zrovna lehké puberty a udrželi jsme ji i poté, co jsem se odstěhovala od rodičů a založila vlastní rodinu. Prosinec bývá nabitý, tak se často na termínu shodneme až těsně před Vánocemi. No a co? Aspoň je dost cukroví na Štědrý den. A ty naše dva druhy stihneme vždycky.

Mámě jsme vyhradili roli zásobovače – má za úkol zajistit, aby bylo k dispozici vše potřebné, tedy mouka, cukr, tuk, vejce, ořechy, mandle, hřebíček, kakao, vanilkový cukr, červené víno, suché Martini a zelené olivy. Potom ji vykážeme z kuchyně a smí dělat DJe. To znamená pořádně nahlas pustit Gottovy "Vánoce ve zlaté Praze" řečené "Ujááá" (Jednou o Vánocích jsme se vypravovali na hřbitov a hrála už poslední skladba. Odešli jsme s tím, že deska dojede a gramofon se vypne. Vrátili jsme se asi za 2 hodiny a Mistr z gramofonu stále pěl své "…ujááá,….ujááá" – deska přeskakovala zrovna ke konci při velkolepém finiši skladby "Halelujáááá"). Potom ještě jede deska Lidové Vánoce, to už máma pomalu pění a my se nad ní slitujeme a povolíme pustit vánoční Jablkoň, nevánočního Petra Lipu, Michala Prokopa a Emila Viklického.

V kuchyni je teplo, na lince leží plech s nachystanou další várkou a umaštěný průklepový papír se strojopisně napsanými babiččinými recepty s nekonečnem ručních poznámek, z trouby to voní, my s tátou se mírně namažem a pracny vyklepáváme za hlasitého zpěvu. A oba, někdy tiše, někdy nahlas, myslíme na babičku Hanu. A já tajně na to, jestli naše malá Hanička podědí alespoň část babiččiny vřelosti, laskavosti, nadhledu a humoru. Věřím, že babička jí (a nám) seshora něco pošle.

PS: Tříletého synka už začínám zpracovávat – pečeme linecké a perníčky. Tak třeba se někdy doberu i k té mistrné vánočce, kterou táta peče už sám.





Zpět nahoru