platonicky zamilovaná do šéfa

[Inkognito]

Ahoj amanzen s napětím jsem přečetla celou diskusi.. jak já ti rozumím! Zažila jsem to také, je to už hodně let zpět. Já měla tenkrát přítele a on přítelkyni, žádné děti.. napětí od prvního dne, kdy mě přijímal, oboustranný obdiv, pracovní i osobní.. přesně vše, co popisuješ, já kolikrát nevěděla, zda je tak milej ke všem nebo jen ke mně... no zkušenost má letitá mi potvrdila jedno - že pokud je tam taková náklonnost a přitažlivost, v 99% je oboustranná, tedy alespoň u mě to tak nakonec vždy bylo.
Asi Tě zajímá, jak dopadlo moje poblouznění... no nevím, zda Tě potěším jelikož tenkrát nebyly "na scéně" děti ani manželství, naše vztahy byly víceméně přechozené a rozhodně ne ideální, tak jsme se celkem brzy nechali unést tou neskutečnou přitažlivostí mezi námi, ale vždy v tom byl nějaký večírek.. někdy jen líbání, někdy jen vyznávání, ... musím říct, že jsem v tom byla až po krk, úplně mimo a přesně, jak píšeš - tak moc jsme ho chtěla vídávat, na druhou stranu jsem se mu chtěla vyhýbat, protože mi kontakt s ním nedělal dobře. Nakonec to dopadlo tak, že "vše napravil čas" - nikdy mezi námi nedošlo k ničemu víc než k nějakému líbání a objímání, a já se pak "naštvala" a rozhodla se mít dítě s mým letitým přítelem. Povedlo se napoprvé a já odešla na mateřskou. Ještě při rozlučkovým večírku, který pro mě kolegové připravili, mě vezl taxíkem domů a vyznával mi obdiv a jak jsem jeho "femme fatale", ale že "domů by mě nechtěl, protože by ze mě měl strach", že potřebuje poslušnou a domácí puťku a u mě hrozí, že bych ho v práci předběhla a jsem moc dobrá a cílevědomá.
Mateřská a hlavně čas mi pomohly se z toho dostat, ale před tím to trvalo měsíce a bylo to k nevydržení!
Po letech spolu pracujeme jako kolegové, on vede stále stejné oddělení a já vedu jiné, jsme v nejužším vedení jedné divize jako rovnocenní kolegové, on už manželku a 3 děti (jedno vyženěné, paní je domácí puťka), já také svou rodinu a úžasného chlapa (jiného než tehdy). Vztah máme nadstandardní, máme k sobě opravdu blízko, věříme si a máme se hodně rádi. Oslovuje mě pořád zdrobněle, když jsme spolu sami, ale vím, že už k ničemu nedojde a moje úplná slabost je pryč ale trvalo to hodně dlouho a chtělo to "sejít z očí". Když máme večírek, to víš, že je ke mě přítulnej, má pořád ty řeči, je kontaktní, ale víc si nedovolí. Ale rozhodně si vždy budeme blízcí...
Takže nám to dopadlo hodně dobře... ale nutno říct, že každá situace je jiná. Já podlehla, protože jsme neměla skvělého chlapa.... Ty ho máš, zkus vydržet

Moc Ti držím palce, vím, jak je to těžké, ale upínej se na svého manžela, pokud je tak úžasný, tak máš neskutečné štěstí..... ale citům se těžko radí... všechny asi víme, že jak nejde na povel milovat, tak nejde ani na povel nemilovat... opravdu velmi Ti rozumím a moc moc držím palce!!!!

[Inkognito]

amanzen,
verim, ze trpis...
Kdy ma byt ten 2. vecirek?
InkoT

[amanzen]

moc děkuji za příspěvek s podobnou zkušeností.
jo, asi k něčemu obdobnému bych se chtěla dopracovat. Milý, klidně nadprůměrně vřelý vztah, ale s jistým odstupem, přitom 100% důvěrou.

Termín večírku není. Já se do plánování aktivně nezapojuju, spíš naopak. Když on s tím začne, tak "brzdím" jeho nadšení. přitom bych s ním moc ráda šla posedět, pobavit se i o jiných věcech než jen těch pracovních. Jenže tím bych se v tom všem plácala zase o dost víc.

Dnes na poradě mě poprve oslovil zdrobněle. Patrně omylem, hned se na mě podíval jako by se pohledem ptal, zda jsem si toho všimla. Všimla a samozřejmě jsem se na něho hned podívala, takové to ujištění, jestli slyším dobře tak jsme na sebe asi mikrosekundu zděšeně koukali. Mně totiž všichni říkají zdrobněle, jen on důsledně dodržoval spisovnou podobu mého jména. Až mě to někdy štvalo, protože tak jak on mi nikdo neříká, jen cizí lidé.

no prostě pořád se něco děje. Odpoledne mi volal. Když by dodal "jen jsem tě chtěl slyšet", bylo by to trefné, protože vůbec nic nepotřeboval, měl nějaký problém, který se mě ani moc netýkal, on dopředu věděl, že já mu s ním nepomůžu a on nakonec konstatoval, že si vlastně chtěl jen povzdechnout.

ach jo.

řeším blbosti. třeba se tomu jednou zasměju, kdo ví?

[Inkognito]

ahoj Amanzen
držím Ti palce a věřím, že čas to spraví, ale když ho budeš mít denně na očích.... bude to asi déle trvat... možná bych Ti i přála, abyste si vlastně "ukázali karty", ale s dovětkem, že ani jeden nechcete nic víc, protože máte spokojené manželství.
Je to zapeklité, určitě dej vědět, zda se něco pohne já se třeba zpětně nad tím opravdu usměju... shodou okolností teď zastupuje našeho šéfa a to si vždy děláme legraci, že je to jako za starých časů, kdy byl můj opravdový šéf a že to jsem ho tehdy aspoň pořádně poslouchala no má u toho takový šibalský pohled a oba víme

držím Ti palce
inko se stejnou zkušeností

[amanzen]

ahoj,
vyložit karty by bylo fajn, ideálně když by to skončilo, tak jak píšeš...
Protože když si nic neřekneme (a já tedy rozhodně nezačnu), tak se stejně nedozvím, jak to se mnou má on a jestli si to jeho chování vykládám správně. A vlastně ani nevím, co bych mu na přímou otázku řekla já. Tohle je tak ošidné!
On sám sebe nazval introvertem, nemyslím si, že by to mohl být on, kdo by na tohle téma zavedl řeč.
A na našich vánočních večírcích on ani já nepijeme, protože řídíme, takže nějaký odvaz a vylívání dušičky nehrozí. A na večírku našeho oddělení se sice něco popilo, ale bylo vidět, že každý zná svoji míru. Už jsme holt staří a rozumní, což je vlastně ve finále jenom dobře

[amanzen]

zase jsem si přišla vylít dušičku...
v podstatě se nic nezměnilo. Pořád vnímám jisté souznění, i když rozhodně ne v tak intenzivní míře jako od podzimu do jara. Tehdy jsme společně řešili složitý pracovní úkol, byli v intenzivním kontaktu, jak přímo, tak emailem. To už teď není, nicméně každý den spolu něco probíráme, ale už ne 20x za den.
Jak jsem psala, že mě patrně omylem oslovil zdrobněle, tak ne. Už mě tak oslovuje pořád. Ze začátku váhavě a vždycky si očima kontroloval, co já na to. Pak to oslovení používal, když třeba na poradě říkal, že "to je úkol pro xxx", ale napřímo používal podobu z kalendáře. No a teď už mi tak i říká.
Možná to moc řeším, ale on si opravdu velmi dával pozor na to, aby u mě nezdrobňoval, byť jiným kolegyním stejného jména zdrobněle říkal. A když mi kolikrát přišly emaily s historií komunikace, kde někdo o mně zdrobněle a on na to vždy v plné podobě, bylo to přinejmenším zvláštní... Jako by si uměle ode mě zachovával odstup, přitom všichni ví a vidí, že pracovně k sobě máme fakt hodně blízko, navíc mi v práci tak jak on nikdo neříkal...
Taky jsem byla nedávno nemocná, zůstala jsem doma skoro 14 dní. A když jsem mu pak psala, že už teda přijdu, odepsal mi "už se moc těším". Napíše tohle šéf, který je jen rád, že se mu vrátí důležitá podřízená?
Teď je léto, doba dovolených, nám dvěma to vyšlo, že se budeme dosti míjet. Na jednu stranu je to dobře, třeba si tím získám nějaká odstup. Možná právě naopak - bude mi svým způsobem chybět...
Vlastně vůbec nevím, co dělat. Měli jsme už i víc nějakých menších pracovních konfliktů, do kterých já, asi jako každá ženská, dávám víc emocí než je třeba. On zůstává klidný, jakoby trpělivý a chápající. Jednou jsem se mu i šla omluvit, že jsem to přehnala, tvářil se v pohodě. Kdyby mi aspoň vynadal, jak by se mi od něj líp zachovával odstup.

Pro mě asi nejhorší je, že doma je to u nás normální, stejný, s mým mužem je mi fajn, nemám pocit, že by mi něco extra chybělo či přebývalo. Proto mi přijde zvláštní, že o šéfovi někdy přemýšlím jinak než jen o šéfovi...
Teď si navíc hodně rozumím s dalším kolegou. Taky jsme spolu řešili nějaký problém, vídáme se na poradách, jsme ze stejného města, máme podobné koníčky, známe stejné lidi mimo naši firmu. Jenže ač ten je opravdu fajn a je mi s ním fajn, tak na něj myslím vždy jen jako na bezva kolegu, kamaráda. Nikdy mi ani na chvilku nenapadlo, že by se mi taky mohl líbit jako chlap...

[Inkognito]

Inko,
jses silna, drzim palce, drz se, bud statecna, hodne
Nemam na to, co vic napsat... Jsem rozsekana… Manzel uz nejakou dobu se do me zamiloval jako na pocatku, no a ten muz, co jsem pro neho top dusevni souzneni, se krute do me zblaznil, opravdove me miluje a chce donekonečna na me cekat. Ziju paralelni vztahy a jsem na palici, milujou me vazne 2 chlapi a oba miluju i ja a vzdy budu...to ja uz poznam, kdo se mi do srdce naporad dostane...nelehce se mi mezi nima prepina...Další chlapi se na me lepi, ale odpalkovavam. V zivote jsem to nezazila, nedělala...40+....Je to sladkobolna tezka zivotni zkouska...

InkoT

[Inkognito]

Amazen,

lásky, ač platonické jsou emočně náročné. Důležité je, že víš co chceš, a kde je Tvoje místo. Toho bych se držela. Z mé vlastní zkušenosti si to musíš odžít, což v denodenním kontaktu bude chvíli trvat.

U mně to bylo o to složitější, že jsme měli doma dlouhou a velmi zásadní krizi. Měla jsem a mám kamaráda, který je mi velmi blízký, dnes to mám zpracované, ale bylo to emočně jak na horské dráze.

Inko Iva

[amanzen]

ahoj, tak si zase jdu trochu vypovídat.

Myslím, že čas hodně pomáhá. A taky prázdniny, kdy jsme se míjeli.
Ve firmě proběhlo větší přeuspořádání, takové zemětřesení. Vypadá to, tedy spíš je jisté, že nás dva rozdělí, povýší a ............přeřadí. A každý budeme na jiné pobočce, už bez nutnosti úzké spolupráce.
Je zvláštní, že ačkoli jsem tohle firemní rozhodnutí ze začátku nesla docela těžce, tak si čím dál tím víc myslím, že to tak vlastně mělo být, že je to jen dobře. Pracovně i osobně. V práci se mi uvolní ruce, budu muset víc věcí rozhodovat sama za sebe, už HO nebudu mít za zády.
A ta osobní rovina? Jestli to takhle má skončit, ok. Byl to zvláštní rok, měla jsem spoustu času na přemýšlení o vlastním manželství, o vztazích jako takových. Trochu jsem se i pobláznila a chvílemi se cítila zase na dvacet. Ale hlavně jsem přemýšlela o mně samotné, o tom, co chci, co nechci. A pomohlo mi to si v sobě udělat pořádek a konečně se cítím jako sebevědomá ženská v tom nejlepším věku. Mám něco za sebou, něco před sebou. Jsem sama se sebou spokojená a myslím, že to na mně vidí i okolí.
A jestli to ještě nemá skončit, tak třeba to, že už nebudu jeho podřízená, prolomí nějaké ledy, třeba si něco vyříkáme a třeba se tomu i zasmějeme - kdo ví?

Na konci prázdnin proběhl i večírek číslo dvě. Nebyl to večírek, spíš takový stmelovací víkend našeho oddělení, i s noclehem. Já se MU úspěšně celý den vyhýbala, abych si s ním nakonec povídala pár hodin v kuse... Ač jsme měli něco popito, on o dost víc než já, tak jsme se drželi v diskuzi spíše těch pracovních témat, sem tam něco o hudbě, cestování, ale nic víc.

A tak mám pocit, že se na konci tohoto roku všechno tak nějak samo uzavře a já budu mít na co vzpomínat Jsem ráda, že jsem si to "jen" odtrpěla, bez další realizace. Teď je mi jasné, že by to byl krok vedle...

[Trixl]

Díky že se podělila, nevím nevím jestli bych to zvládla jako ty. Přeju ti úspěch v práci a pohodu doma.

[Inkognito]

před rokem jsem byla nucená začít úžeji spolupracovat s jedním naším, do té doby dosti externím spolupracovníkem - po první schůzce jsem netušila, jak to může pokračovat. Ale podařilo se mi vymyslet strategii - přitáhla jsem do projektu jiného kolegu, kterého znám už dlouho také privátně. Finta klapla, velmi rychle jsem vychladla

držím palce, aby se to ani zpětně nijak neodrazilo na rodinném a partnerském životě

inko ame

[Inkognito]

amanzen, diky za sdileni a gratuluji, moc Ti preji klid v dusi

Ja….mam pekny prusvih...

InkoT

[amanzen]

amanzen, diky za sdileni a gratuluji, moc Ti preji klid v dusi

Ja….mam pekny prusvih...

InkoT

něco se Ti vymklo kontrole? jestli chceš, napiš víc....



já teď řeším, jak se NÍM rozloučit. Od nového roku budeme každý v jiné pobočce, pracovně se budeme míjet, žádná spolupráce, možná občas (výjimečně) nějaký email.
Dát mu něco na památku? A dá on něco mně? Já v naší pobočce zůstávám, odchází on.
Moji podřízení už přemýšlí, že by se mu mělo něco koupit, byl tam dlouho, lidi ho měli víceméně rádi. Jsem zvědavá, co se vymyslí, jestli skončíme u nějaké lepší lahve nebo riskneme něco osobnějšího. On moc sdílný nebyl, tak nikdo moc neví, jak tráví svůj volný čas a co ho baví.

A upřímně - jsem zvědavá, jak to naše loučení ustojím, jestli budu veselá a popřeju mu štěstí nebo jestli to na mě padne a budu zamačkávat slzu v oku.

[amanzen]

kruh se zatím neuzavřel. Přijde mi, že kolem sebe kroužíme, že oba víme, že je mezi náma "něco" nepojmenovaného, že by možná stálo za to si vše vyříkat. Ale není kde a kdy a možná vlastně ani není proč.
Jeho narážky se postupně stávají adresnějšími, přijde mi, že to jde ruku v ruce s tím, jak se blíží den jeho odchodu. V jeho komunikaci směrem ke mně se daleko víc objevují dvojsmysly, které já ve většině případů přecházím a tvářím se, že jsem nepochopila, občas se mi podaří odpovědět dalším dvojsmyslem, abych mu taky trochu "zatopila".
Vzájemné pošťuchování a škádlení už je v komunikaci mezi námi na denním pořádku, možná tohle je to férové a otevřené flirtování, jak tu o tom někdo psal...? V tomhle si myslím, že jsme si to vyjasnili i beze slov.
příští týden máme jet společně na služební cestu přes půl repubiky. Patrně sami dva v autě. jsem zvědavá, jestli konverzace bude uvolněná nebo křeč. Přece jen v tom autě člověk nemůže jen tak utéct, když to začíná být nepříjemné nebo se to začíná zvrhávat někam, kde to je to na hraně a je jen krůček od průšvihu. V práci se otočím na podpatku a bez dalšího ukončuji konverzaci slovy "tak já raději jdu něco dělat".

Myslím ale že citové rozpoložení podobné zamilovanosti je fuč, že teď už je tam víc přátelské konverzace a jestli existuje přátelství mezi mužem a ženou, ráda bych to tak měla s ním...
o to víc, a mnohem víc, mě štve, že mi od ledna zmizí ze života.

[amanzen]

no, trochu si tu píšu sama se sebou Asi terapie.
Minulý týden jsme se s NÍM v práci rozloučili. Nakonec jsme jako dárek vymysleli něco osobního, něco, z čeho bylo jasné, že jsme nad tím fakt přemýšleli a že jsme to vybírali speciálně pro něj. Nápad to byl můj, schválený a vylepšený od kolegů. A potěšilo mě, že on měl fakt radost.
Večer, když dovyklízel kancelář a přišel se opravdu definitivně rozloučit, jsme prohodili ještě pár vět o Vánocích a tak. A pak si podali ruku a pak se nesměle nahnul a dal mi pusu na tvář. Což on běžně nedělá, vlastně to vůbec nedělá - ani když přeje třeba k narozeninám.
Bylo to příjemné, ale já si znovu uvědomila, že už je to všechno pryč. Když nad tím tak přemýšlím, jsem opravdu ráda, že něco podobného neudělal třeba před rokem. To bych se z toho zbláznila. Dnes už ne. Ale je na co vzpomínat.
A já mu pak řekla, ať nastaví dlaň - a na ni mu položila malinkou věc na památku.
Nečekal to, bezpečně vím, že jsem se trefila jak se říká "do černýho" a že to vyjádřilo přesně to, co jsem chtěla. Že to vůbec nebylo o penězích nebo o tom, že jsem mu chtěla NĚCO dokazovat - bylo to prostě jen o tom "na památku".
a zazvonil zvonec a pohádce je konec.
a vypadá to, že definitivní

no řeknu vám, to byl ale rok... ale kráááásnej, to zas jo

uffff

díky za podporu.