ADV TOP
ADV LEFT

Jak stárnete?

sem zmizela vybraná témata z diskusí ke smazání
Pravidla fóra
PŘÍSTUP DO FÓRA

bez registrace/přihlášení: jen čtení
noví/registrovaní uživatelé: běžný přístup
Nástěnka
Editace práv pro nástěnku
Napište uživatelské jména, které mají mít právo upravovat tuto nástěnku (vždy jeden uživatel na řádek).
U uživatelského jména není rozlišována velikost znaků.
Administrátoři a moderátoři mají právo pro úpravy vždy.
Tato diskuse je zapadlá, již do ní nikdo nepřispívá. V případě potřeby však lze diskusi oživit zasláním nového příspěvku. Tuto funkci používejte prosíme s rozmyslem, váš problém zde již pravděpodobně byl podrobně prodiskutován.
Příspěvekod Inkognito » středa 28. únor 2018, 16:04
Letos mi bude 42. Při představě, že budu za 8 let padesátnice a za stejnou dobu, jakou jsem se svým mužem, mi bude táhnout na sedmdesát, mě jímá hrůza.

Mám pocit, že jsem nic nezažila, nikde jsem nebyla, dětství jsem měla na hovno, mládí bylo ode zdi ke zdi, posledních 12 let mě šťaví děti a ještě pár let budou, finančně na tom nejsem ani zdaleka tak, jak bych od svého vzdělání a toho, jak jsem měla našlápnuto ve 25 letech, očekávala.

K tomu mám celoživotně nadváhu, takže jsem si nikdy fyzicky světa bůhvíjak neužívala.

Padají na mě smutky, že ty nejlepší roky, kdy jsem měla být plná energie a života, mám za sebou. A že lepší už to nebude. Začínám objevovat první vrásky, vlasy musím barvit kvůli šedinám každý měsíc...

Mentálně se cítím na 17. Ale je to iluze. Kluky, se kterými jsem to táhla v sedmnácti, na fotkách ze současnosti nepoznávám. Jestli oni tak strašlivě fyzicky zestárli, zestárla jsem určitě i já.

Jak stárnete? Kdy se to zlomí a člověk přijme skutečnost, že je starý? Že život, v jaký pro sebe kdysi doufal, se už neuskuteční?
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » středa 28. únor 2018, 16:15
Inko, taky na mě občas padají chmury, že jsem stará a nic není tak, jak jsem si vždycky přála. Je mi 41. Jsem rozvedená, starám se o tři děti, bydlím v pronajatém bytě, žijeme od výplaty k výplatě, nedávno mě opustil přítel, vrásek mám dost, vlasy barvím taky po měsíci...
Ale pak si řeknu, že to přeci nevzdám, pořád můžu mít půl života před sebou a nestrávím ho tím, že budu zoufalá. Takže optimismus, naději a těšení na lepší zítřky...je potřeba se podívat na to z druhé strany-víš jak to je s optimistou, co vidí sklenici poloplnou, zatímco pesimista poloprázdnou-vždyť je mi TEPRVE 41, mám skvělé děti, mám práci, která mě baví, mám spoustu přátel, kterým můžu věřit, a snad se jednu i nějaká ta spřízněná duše najde. Snažím se dělat si radost maličkostmi, čím jsem starší, tím víc mě nabíjí příroda, procházky, slunce...
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » středa 28. únor 2018, 20:59
Zrovna včera jsem o tom přemýšlela, jak to mají ostatní ženy a že vidím na sobě už tak rok a půl, jak vzhledově stárnu. Vždycky mi ostatní hádali tak o 10 let méně, nyní už ale vypadám na svůj věk. A nejkrutější bývá zrcadlo někde ve výtahu se světlem přímo nad hlavou, to hodně zdůrazní, jak mi už ochabují obličejové svaly. Nevadí mi ani tolik, že profesně nejsem úspěšná ve svém oboru, ani to,že už asi nikdy nebudu mít hubené gazelí nohy a ploché břicho, na to mám moc jiných zájmů a příliš málo času. Ale smiřuje se mi těžce s tím, že zřejmě už nebudu mít víc dětí, než to jedno, co mám. Ano chtěli bychom mít s přítelem ještě jedno, jenže už to dva roky nejde. Ono na sebe nechalo dva roky čekat i to moje první dítě, jenže já byla o více než dekádu mladší. Teď je mi 44 a mám pocit, že lidé v mém okolí by si ťukali na čelo, kdyby věděli, že chci ještě otěhotnět. A jestli se to stane, že budu všem pro smích. A jestli se to nestane, tak jak se s tím smířím. A teď už asi dva měsíce odkládám telefonát do CARu, protože se stydím , že jsem už prostě stará.

Inko 44
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » středa 28. únor 2018, 21:59
Ahoj,
patřím tady mezi ty nejstarší, mně už těch "sát" je a není to vůbec špatné. Takže stačí ještě pár let vydržet :D. Ale já nikdy z těch přibývajících let trauma neměla, myslím, že je to jediná spravedlnost, každému čas utíká stejně. Je pravda, že tělo mi o letech vědět dává, ale to přisuzuji své lenosti, nemám vůbec fyzičku a za poslední roky mi přibylo asi 7 kg, bez kterých bych se obešla, ale to je jen na mně. Jinak si nemůžu stěžovat. Na děti jsem byla skoro od mala sama, teď už jsou "dospělé", i když stále studující. Teď už si můžu dělat to, co mě baví, co se mi chce, nemusím řešit hlídání, už několik let mají natolik vyvinutý pud sebezáchovy, že když neuvařím, hlady nepomřou. Náležitě si to užívám, dávám přednost věcem, které mě baví. Netrápí mě neuvařená večeře nebo koše prádla, když je na obzoru něco zábavnějšího. Mám kolem sebe lidi, se kterými mě baví trávit čas, ale ani mi nevadí se sebrat a jet sama třeba na výstavu, přednášku nebo jen tak někam pocourat.
Tak nebojte, bude čím dál líp :)

inko 50
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » středa 28. únor 2018, 23:39
Inkognito píše:Jak stárnete? Kdy se to zlomí a člověk přijme skutečnost, že je starý? Že život, v jaký pro sebe kdysi doufal, se už neuskuteční?


Je mi čtyřicet a pár měsíců.
A nemám rovnítko mezi "jsem stará" a "život, v jaký jsem doufala, se neuskuteční".
chci tím říct, že ano, uvědomuju si, že dvacet mi už bylo dávno a na třicet už nevypadám. Na druhou stranu mám pocit zklidnění - jednoho dne jsem si definitivně uvědomila, že některé moje životní sny se nesplní. Nikdy. A že to vůbec nevadí.
Že stárnu, to vidím. Na pleti, na vlasech, na vráskách - a když se bavím třeba s mladšími kolegyněmi v práci, tak to vidím i na názorech a nahlížení na svět jako takový. A i když mám někde uvnitř sebe stále tu dvacetiletou rozpustilou holku, tak už je tam zároveň i ta zkušená trochu usedlá, pohodlná paní a s nadhledem. Někdy se to vevnitř mě ještě pere, ta mladá by se ještě ráda nějak předvedla, ale začíná vyhrávat ta starší ;-)

Zkus se brát taková jaká jseš. Nesnaž se srovnávat se s holkama, kterým bys mohla dělat mámu. Koukej po stejně starých, s těmi se srovnávej a s těma zkus v životě držet krok. Zjitíš, že vrásky mají všechny a šedivý vlasy každá tmavovláska. Já jsem blond, takže tohle se mě zatím minulo :-)
Já si řekla, že 40 je předěl, trochu jsem bilancovala svůj život... něco se mi povedlo, něco ne, něco jsem dokázala, spoustu věcí už asi nezrealizuju. Na druhou stranu potkalo mě dost toho, co jsem ani nečekala... Můžu říct, že život je plný překvapení...

Jediný, co mě mrzí, že jsem se nikdy v životě necítila štíhlá. Snad odjakživa mám pocit, že mám nějaké to kilo navíc. A teď už je skutečně mám... To, kdyby šlo, bych chtěla zpětně změnit. Myslím, že bych byla mnohem víc dní v životě veselejší a možná i trochu šťastnější. Ale zase - jsem natolik inteligentní, že je mi jasné, že o tom ten život není.

inko 40


ps ale některý dny to na mě padne, chtěla bych změnit celý svůj život, chlapa, děti, práci. Mám pocit, že mi ujel vlak, že už ho nikdy nedohoním... Ale těch dnů naštěstí tolik není 8-)
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » čtvrtek 01. březen 2018, 08:17
Taky tady patřím k těm "služebně" nejstarším...50 mi právě je :D
A světe div se, mi je taaak fajn.
Rozlišuji podstatné a malicherné, co chci a co ne a týká se to věcí, lidí, situací. Už nemám zábrany to říct, dělat, upozornit na nepravosti. Dělám to co mě baví a tak jak mě to baví (samozřejmě jsou věci, které se musí, ale co tak se musí). V tomto věku mě už nesvazuje ono pověstné "co tomu řekne okolí". Navíc mě neskutečně baví moje práce, ve které hraje roli zkušenost a praxe. Děti jsou už velké, pravda puberťák mi dává zabrat, a tak i tady se mi uvolnily ruce.
Darem určitě může být a je zdraví a to, že vypadám mladší než jsem (babi díky, geny jsou geny :D) a pár kolo navíc snad už ani neřeším...
Pokud chci někam jít, jdu s klidným srdcem sama a užívám si to.
A drobnost....žiji sama s dětmi...a jsem tak spokojená...

Inko P.
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Vulpes » čtvrtek 01. březen 2018, 08:22
Zakladatelko, mluvíš mi z duše.
Inko ani nepotřebuju, není to nic, co bych neřekla komukoli kolem sebe...
Sice je mi tu asi v tuhle chvíli nejmín, letos teprve 40, ale mám z toho úplně stejnou hrůzu. Jednak z toho, že to skvělé je už vlastně za mnou a teď už bude jenom "hůř" a pak z toho fyzična. Nedávno jsem pozorovala, co dělá kůže na obličeji, když se předkloním a mám obličej vodorovně se zemí :D
Rozdíl je, že já jsem do 30 bývala hubená, až kostnatá. Mám někdy pocit, že o to je to skoro horší, že na tu současnou váhu o 22kg těžší, než ve 30 nejsem vůbec zvyklá, já absolutně netuším, jak se mám oblékat! Jak mám sakra vědět, jak se oblékají ženy s nadváhou, když jí mám až poslední 2 roky ?! Vždycky vejdu do obchodu, sáhnu po oblečení, jaké jsem tak nosívala dříve, zkusím, je to hrozné....a radši zase odejdu. Přitom vídám perfektně oblékané ženy s nadváhou. To jsou na to nějaké kurzy nebo co? Já umím oblékat jen hubené tělo. Svoje bývalé tělo :(
Všechno na těle je povolené, kůže členitější, řasy mnohem kratší....jako světlovláska šediny zatím žádné, ale pro změnu alopecie, takže občas trnu, že mi nebude mít možná ani co jednou šedivět.
Jsem asi marnivá a povrchní....ale mnohem snadněji se smiřuji s tím, že už třeba neudělám zázračnou kariéru a nebudu bezstarostně bohatá, než s tím, že už bude každý chlap koukat "skrze mě" do dálky a ne na mě.
Vulpes
Krafařka
Krafařka
 
832 příspěvků
15. květen 2008
Kladensko
Příspěvekod Petulka82 » čtvrtek 01. březen 2018, 09:21
Tak mně je 36, tlustá (díky tomu ty vrásky tak viditelné nejsou) a šedivá jsem už docela dlouho :D
Strašně se těším, až mi těch padesát bude :) Představuju si, že, když se všechno povede, děti (moje milovaný zlatý děti) budou z domu, ze kterého manžel už v podstatě je a já budu mít konečně prostor a peníze sama na sebe. Začnu chodit do divadel, na muzikály a třeba i cvičit...
Koukám na ty padesátiletý holky kolem sebe a vůbec mě ten věk neděsí. Jsou to, povětšinou, ženský plný síly, charismatický osobnosti a žádný babičky, hodlám být taky taková :D
Spíš mě děsí, že stárnou lidi kolem mě, třeba můj tatínek, kterýho tu potřebuju napořád :erik:
Uživatelský avatar
Petulka82
Diskutérka
Diskutérka
 
2628 příspěvků
27. červen 2008
Karlovarsko
Příspěvekod Monikab. » čtvrtek 01. březen 2018, 10:43
Ahoj, přidám svoji zkušenost.

Je mi taky 40. Fyzicky se cítím pořád dobře, jsem vysoká, štíhlá. Od dob studila na VŠ jsem možná přibrala tak 6-7kg, což mi jen prospělo. Ale že bych se cítila nějak super jenom proto, že jsem hubená, to ne. Možná je to tím, že jsem silná nikdy nebyla a tak neznám ten pocit.

ALE, mám zase jiný problém, který mě hodně trápí a od puberty se těším, že zmizí - akné. Mám ho na obličeji, dekoltu, zádech, ramenech. Trička bez rukávů nenosím, jen v nějvětší "nouzi" u moře. A myslím si, že už prostě nezmizí. :(

Za poslední asi 2 roky se mi udělaly takové ty velké vrásky nad nosem mezi obočím, tak vypadám jako neustále naštvaná a smutná. I na fotkách, na kterých jsem veselá a směju se, to vypadá blbě. A tyhle 2 vrásky mě fakt štvou, jinak ostatní neřeším.

Po pracovní stránce je to tak napůl, jsem zklamaná, že jsem "zdrhla" z oboru, který jsem vystudovala. Ale jsem spokojená v práci kterou dělám. ;-)

V osobním životě je to jak na houpačce. Každé 2 roky se rozvádím. :) Zatím ještě manželství drží. Děti jsou myslím tak normálka, trochu je to náročnější se synem (11 let), ale podle psycholožky už jen přežít pubertu a bude už jen dobře. :D

No a když to zakončím, tak mentálně se cítím úplně super. V podstatě mě nic fakt závažnýho netrápí. Nemám pocit, že jsem něco vyloženě prošvihla a už nedoženu. Možná nemám velké nároky, nevím. Mám kolem sebe rodinu, kamarády, v práci fajn lidi. Furt někde "lítám", nemám moc čas si smutnit.

Ale jedno takový životní přání si teda neodpustím - chtěla bych žít v domě se zahradou a né v paneláku...jenže manžel je vyloženě "byťák" a o domku ani neuvažuje.

Tak jsem si to hezky zrekapitulova.

PS: vlasy musím barvit každou chvíli už několik let :-Z

A teď vzhůru k té super padesátce.
Uživatelský avatar
Monikab.
Diskutérka
Diskutérka
 
2142 příspěvků
01. říjen 2006
Praha 9
Příspěvekod Inkognito » čtvrtek 01. březen 2018, 13:05
Tak já budu mít 42 a cítím se fajn. Po zdravotní stránce je to ok, možná jediné co mě štve, že večer bývám strašně unavená a není pro mě problém usnout v 9 s dětma.

Vzhled - no, šediví mě trochu skráně, ale kadeřnice říká, že to zatím není tak vidět a že by nebarvila, takže nebarvím a doufám, že do té 50tky to nějak vydrží. Postavu si tak nějak držím, možná mám tak 3 kila navíc, ale doufám, že do jara půjdou dolů. Vrásky mám spíš jemné a kolem očí, jinak ok.

Co se týče práce, tak právě pracuju na změně profese, dokonce jsem se vyhecovala k podání přihlášky na VŠ. Uvidíme, kam to povede, jsem celoživotně dost nevyhraněný typ. Ale změnu si užívám.

Manželství myslím ok, s léty zrajeme oba dva, takže na tomto poli vcelku spokojenost.

Mám několik dobrých, lety prověřených kamarádek, za které jsem vděčná.

Jinak bych nechtěla nic vracet, beru že všechno je tak jak má být. Některé věci hlavně týkající se výchovy dětí, bych dnes dělala jinak, ale to je dáno zkušenostma. Myslím, že všechno je tak jak má být a to, co bylo, bylo z velké části spíše pozitivní.

Každopádně netrpím pocitem, že jsem něco zmeškala či něco už nedoženu. Považuju se za celkem spokojenou ženu.

:-)
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » čtvrtek 01. březen 2018, 14:17
Pěkné téma na webu pro maminky malých dětí sedící u kafe, jo jo, už je to tady :D :D :D

Stárnu, stárnu, taky je mi 42. Ale nějak mě to netrápí, spíš jen tak občas žasnu, jak se to jen mohlo stát, že už mi je tolik. Když někde mám uvádět věk, musím nejdřív chvíli počítat a pak se zase divím, jakože fakt? ;-)
Občas žasnu i nad různými srovnáními - např. že jsem se vdávala, když bylo mojí mámě 41. A to mi samozřejmě přišla už strááášně dosplělá, kdežto já si tak vůbec nepřipadám :D

Zjev nic moc, ale jak vypadám jsem moc neřešila ani jako mladá, takže to je v pohodě. Špíš mi vadí úbytek elánu, ale hodně to taky ovlivňuje momentální rozpoložení, tak doufám, že se s tím ještě dá něco dělat, že stará nerovná se automaticky chcípáček.

Jinak jsem se svým životem spokojená, mám pocit, že jsem toho zažila hodně a mám se dobře. Kariéru jsem nikdy moc neřešila, není pro mě důležitá, stačí mi, že se nějak uživím.

Inko divící se
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Jindriska » čtvrtek 01. březen 2018, 15:59
Tak já jsem z těch, kterým do -sát chybí už málo, tři roky konkrétně. Nevím, jestli je to prací nebo tím, že děti zase tak staré nemám (mezi necelých 12 a čerstvých 16) nebo jestli jsem prostě doživotně infantilní, ale pořád si tak nějak stará nepřipadám. Jistě, mám dny, kdy mám pocit, že mi nic nevychází tak, jak bych chtěla, že už bude vždycky jenom hůř... ale nějak to nemívá dlouhého trvání. Pořád jsem to čekala, naposledy, když mi bylo 45 a pořád nic, tak už ani nečekám, ostatně mým rodičům bude letos 80 a aktivnější a mladší lidi aby pohledal... Na druhou stranu, třeba to přijde úplně najednou a stará si prostě připadat budu. Ale zase neřeším, jestli vypadám jako přes x lety (nevypadám a už nebudu), snažím se hýbat a být tak nějak celkově v pohodě sama se sebou. A jak říkám, někdy skvělé, někdy pocit, že je všechno k ničemu a na nic... Takže jsem žádným moudrem nepřispěla :D
J.
Jindriska
Diskutérka
Diskutérka
 
2255 příspěvků
23. září 2006
Příspěvekod Vladimira » čtvrtek 01. březen 2018, 16:56
Já stárnu bez náhledu. Jen se občas leknu v zrcadle, nebo mě štve, že jsem unavená. Nechci o tom přemýšlet. Tak jako tak to je a bude.
Uživatelský avatar
Vladimira
Howgh
Howgh
 
15527 příspěvků
07. červen 2009
Příspěvekod Pájík » čtvrtek 01. březen 2018, 17:08
Rychle :D :D :D

Ale jak tak nějak s třemi dětmi rychle žiju, tak i rychle stárnu, ale jen fyzicky, mentálně jsem mladá, většinou. Jen kdyby to občas nebolelo no...
Uživatelský avatar
Pájík
Klevetnice
Klevetnice
 
3763 příspěvků
20. září 2008
Příspěvekod Sonča » čtvrtek 01. březen 2018, 19:32
Čím jsem starší, tím jsou děti větší a samostatnější. Takže konečně vyrážíme s partnerem jednou týdně mezi lidi sice jen na hospodský kvíz, ale super. Můžeme do kina, s kámoškou do divadla, aniž bych zatěžovala partnera a babičky. Těším se, až jim bude osmnáct, budu je moct nechat měsíc doma a s partnerem cestovat, aniž bych je musela tahat přes jejich odpor s sebou a starat se o jídlo a ubytování a podobně.
V práci kariéru dělat nepotřebuji, ale taky jsem se dostala do kategorie "ta se staršími dětmi, která už nepůjde na mateřskou", takže kdyby něco, jsem zaměstnatelná.
Řeším jen autistické dítě, ale sem tam nás sám překvapí nějakým velkým pokrokem, tak doufám, že to bude pokračovat.
Za mě je líp.
Uživatelský avatar
Sonča
Krafařka
Krafařka
 
675 příspěvků
11. listopad 2006
Šternberk

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 39 návštevníků

Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy