ADV TOP
ADV LEFT

Jak stárnete?

sem zmizela vybraná témata z diskusí ke smazání
Pravidla fóra
PŘÍSTUP DO FÓRA

bez registrace/přihlášení: jen čtení
noví/registrovaní uživatelé: běžný přístup
Nástěnka
Editace práv pro nástěnku
Napište uživatelské jména, které mají mít právo upravovat tuto nástěnku (vždy jeden uživatel na řádek).
U uživatelského jména není rozlišována velikost znaků.
Administrátoři a moderátoři mají právo pro úpravy vždy.
Tato diskuse je zapadlá, již do ní nikdo nepřispívá. V případě potřeby však lze diskusi oživit zasláním nového příspěvku. Tuto funkci používejte prosíme s rozmyslem, váš problém zde již pravděpodobně byl podrobně prodiskutován.
Příspěvekod Mose » čtvrtek 01. březen 2018, 20:17
Přijde mi, že víc jsem řešila stárnutí přicházející se 40 než teď s nadcházející 50. Fyzické změny pozoruju, vrásky, ochablost, působení gravitace :mrgreen: , občas se taky leknu, když se vidím zblízka v ostrém světle (takové kabinky na převlékání v obchodě jsou tedy dost velká lekce :D ). Na druhou stranu se mi i zhoršil zrak, takže dost detailů milosrdně nevidím a hlavně tedy nemám moc času se podrobněji studovat. Přidala jsem v tom, že si dopřávám kvalitního kadeřníka a snažím se mít třeba míň, ale kvalitní doplňky, nějak mi přijde, že to k věku "patří" (a líbí se mi rozmazlovat se). Jsem spokojená, že velké děti jsou úžasní mladí lidé, s kterými jsem ráda, kteří mně inspirují a baví. A vyvádí mě z míry, že jsem pro ně taková ta lehce popletená stařenka, se kterou je třeba jednat shovívavě :palma: a pro jejich vrstevníky jsem "starší paní".
Splnila jsem si spoustu snů, hlavně co se týká bydlení, vzdělání, práce a cestování. A mrzí mě, že spoustu věcí třeba právě z toho cestování dost pravděpodobně prostě nestihnu vidět a zažít. A jak už tu někdo zmínil, je mi úplně jedno, co si kdo z okolí myslí a už se tak nějak nebojím stát si za svými názory i když jsem s nimi třeba sama. A pro inko 44 - jsem těhotná. Možná, že si ťukají na hlavu úplně všichni, mně to je v tomhle ohledu fakt jedno. Stejně si ťukali už před dvěma lety, když jsem čekala čtvrté dítě. Ale v tomhle ohledu třeba právě tohle ještě nenarozené je čistě racionální rozhodnutí, právě aby tady nejmladší nezůstala úplně sama. Myslím hodně na to, kolik let tu ještě můžu být a nějak se nemůžu smířit s tím faktem, že těch let bude tak "málo".
Uživatelský avatar
Mose
Klábosilka
Klábosilka
 
302 příspěvků
03. září 2007
Kralupy nad Vltavou
Příspěvekod Inkognito » čtvrtek 01. březen 2018, 20:43
Je mi 38, ale připadám si na 20. Celý život vypadám mladší (alespoň něco dobrého jsem podědila po mámě). Teď mám navíc malé dítě.
...ale jak píšete najednou mám pocit, že i tak mi ujel vlak a lepší už to nebude.
Vždy jsem chtěla cestovat, ale to se nějak zvrtlo v zahraniční dovolené jednou za x let.
Přijde mi že vlastně nic neznám, nemám žádné zkušenosti. Když se sejdou s rodiči tak ti sypou historky z rukávu a já nějak nemám co líčit. Jako by se v mém životě nic "světoborného" nedělo.
Život mi prostě proplouvá mezi prsty. Nechci ho takhle promarnit. Ale nemám odvahu na změnu
Prekérní situace...
Jak už tu někdo psal děsím se přibývajících let mých rodičů. Měli mě v pozdním věku a já mám pocit, že je prostě potřebuju tu mít napořád...
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » čtvrtek 01. březen 2018, 21:00
Ja bych i něco napsala, ale asi by to bylo dlouhe a ujete :palma: (jinak to neumim)

Vubec nevim, zda by to tady nekoho zajímalo (krome mého terapeuta, ten je napojen na všechno, co rikam :erik: diky Bohu!), lip by se mi to povidalo v realu, je to ted me top téma = takze velke diky za zalozeni diskuse, libi se mi všechny vase příspěvky a "hltam" je.

Casto si ted mmj. poustim https://www.youtube.com/watch?v=O1oQglI7WHc
a rikam si genius i s tim "Your menstruating heart" - jo, to sedi pro me naprosto.

InkoMidlifeCrisis
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » čtvrtek 01. březen 2018, 22:42
Měla jsem sepsaný hodně dlouhý komentář, ale spíš to shrnu do konstatování, že jsem za poslední dva roky zestárla asi o sto let. Předčasná menopauza, s tím související i mnohé další zdravotní problémy, příšerný nárůst váhy, psychika na dně.

Ještě mi není ani čtyřicet a mám pocit, že mě nic moc dobrého už nečeká. Děti nemám, jsem sama, kvůli chybějícím hormonům stárnu před očima (nebo aspoň mám ten pocit), ani to hubnutí se mi nedaří. Mám strach, že když potkám chlapa s dětmi, budu páté kolo u vozu, když to bude někdo bez dětí, je pravděpodobné, že časem uteče za ženou, která mu děti porodí. Občas vidím i světlejší zítřky (to je velký posun za poslední rok), ale jinak se dost plácám na dně. A přitom vím, že lepší to už nebude a život mi utíká mezi prsty a měla bych se nějak sebrat, ale moc mi to nejde.

Nejlepší na tom je, že navenek to tak vůbec nevypadá. Mám fajn práci, jsem finančně zajištěná, cestuju si po světě a můžu si ledasco dopřávat. Mám kolem sebe fajn lidi a hlavně skvělé kamarádky, ale ti všichni mají samozřejmě děti. A nikdo z nich netuší, kolik sil mě stojí normální fungování.

Tímto se omlouvám, že ruším poměrně pozitivní diskusi :) Snad se časem taky dopracuju k tomu, abych si třeba v padesáti řekla, že je mi fajn.

Inko G.
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Sally » pátek 02. březen 2018, 00:09
Je mi 48 a stárne se mi blbě.... Hlavně se mi za posledních cca pět šest let hrozně sesypalo zdraví, a když už se něco stane (operace, úraz), tak se z toho vzpamatovávám půl roku.
Šediny nemám (tady bych odporovala teorii, že tmavovlásky šednou dřív než blondýny), ale vrásky mám a bují mi knír :-)

Nadváhu mám mírnou, bohužel jsem to nabrala více méně v režimu, v kterém jsem ještě před deseti lety dokázala HUBNOUT - prostě metabolismus se zpomaluje a vzhledem k ostatním zdravotním problémům už vcelku nemám kam s jídlem couvnout a co ještě omezovat.

Dětem je 12 a 14, určitá samostatnost tam je, ale starší je domškolák, takže jsem ani nevybudovala žádnou kariéru.

Nicméně považuju za poměrně úlevné, že už spoustu věcí "nemusím". Třeba že těch pár šedivých vlasů nemusím barvit, protože v mém věku se nad tím nikdo nepozastaví. Že nemusím nijak prudce hubnout (potřebuju shodit pár kilo, co jsem nabrala po poslední operaci, aby mě nebolely tolik klouby) kvůli tomu, abych byla krásná a žádoucí (protože manžela mám a nějak si nedokážu představit "otravovat" se s jiným chlapem na stará kolena). Sporty provozuju rekreačně (asi už nikdy nevylezu na El Capitána, ale zaprvé jsem tam tak trochu byla před pár lety a za druhé - vlastně ani nevím, proč bych to měla chtít. Podobně lyžování, zajezdím si ráda, ale fakt se mi nechce nervovat se někde mezi skalama, jezdím si pro požitek). Mám nové koníčky (koně a kozy) a držím si zuby nehty staré kamarády, kterým nevadí, že mám vrásky.... Vlastně je ten život pěknej, jen musí člověk přijmout to, že už není ve stejné fázi, jako před čtvrt stoletím... A říkám si, že moje babičky byly v mém věku babičkami a pletly svetry a pekly bábovky - a že jsem vlastně úžasná, když ještě pořád lezu na skály a na koně a na sjezdovky....
Uživatelský avatar
Sally
Howgh
Howgh
 
8462 příspěvků
22. září 2006
Příspěvekod Zuza77 » pátek 02. březen 2018, 06:02
Vzhledu se vydesim jen tehdy, když mi zasviti do auta ranní slunce a já se koukám zrovna do zrcátka na stínítku. To je pak rána:-) Jinak jsem s tím docela dobře vyrovnaná. Nebyla jsem nikdy úplně marniva. Pravda Je, že jsem si od jisté doby zvykla malovat se denně (nebo aspoň bb krem), protože barva pleti je jinak dost odstrašující.

Už se mi asi nestane, by se mě klient zeptal, jestli mám hotovou vysokou školu.
Mentálně si pořád přijdu mladá. Fyzicky stárnutí pozoruji, ale zas tak moc neprozivam (i když ta kila mám jako Sally, v tomhle režimu jsem je před pěti lety během tří měsíců shodila. Teď už rok pribiram a nedaří se mi to zmenit). Trošku mě šokovalo, jak to přišlo náhle - ty fyzické projevy.

Ale co mě v poslední době usadilo do reality mého věku, je náhle zjištění, že můj otec není schopen se sám o sebe postarat (zejména zatim ve smyslu dusevnim, ale čini to veliké problemy), a uvědomění, jak rychle se to horší a že bude hůř(až se k tomu nevyhnutelně přidá to fyzicno). Když stavební inženýr nemůže sečíst dvě čísla, tak je z toho člověku uzko.
Maminka mi zemřela před pěti lety a tímto jsem zacla přicházet i o druhého rodiče. Je asi jen otázka času, kdy me nepozná.


Odesláno z mého SM-J530F pomocí Tapatalk
Uživatelský avatar
Zuza77
Howgh
Howgh
 
12906 příspěvků
29. listopad 2009
Příspěvekod Inkognito » pátek 02. březen 2018, 07:03
přidám se s tím, že skokově si nárůst věku uvědomuju při pohledu na generace přede mnou. Když mi umřela babička (poslední prarodič), prostě jsem si uvědomila, že teď jsou v rodině na řadě moji rodiče, tety, strejdové... A tam jsem začala vidět to stárnutí. Naše vídám tak 20x za rok, tety a strejdy tak 1-2x, tam je to pak tvrdá realita- byť by jim jejich zdraví a životní elán mohli závidět lidé o 20 let mladší...

ale jak už jsem psala ve svém minulém příspěvku, se svým stárnutím jsem v pohodě. Začala jsem se taky denně líčit, používat makeup, korektory, rozjasňovače (do 40ti jsem denně nepoužívala ani řasenku), našla jsem se v přirozeném líčení. Změnila jsem styl oblékání, protože kdy jindy než teď si ještě budu moci dovolit kratší sukni, výstřih a nějaký ten módní výstřelek... A baví mě to. A vím, že před 20ti lety bych si sama sebe takhle neužila, zajímalo mě něco jiného než jak vypadám, co mám na sobě a jak se cítím...
Pro mě prostě stárnutí = zklidnění a (snad!) preference toho důležitého v životě.
A uvědomuju si, že jsem čím dál tím víc tolerantnější k lidem kolem sebe. Pokud mi tím neubližují, je mi úplně jedno, že mají zcela opačný názor než já. A už nemusím mít ani poslední slovo, klidně se smířím s tím předposledním. Však je to jedno - když nejde o život...

inko 40
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Sally » pátek 02. březen 2018, 07:39
Zuzo,
ano, to je veliký šok, když si člověk uvědomí, že jeho rodiče už nejsou ta skála a zázemí, ale naopak někdo, kdo je najednou křehký a je potřeba se o něj starat - že se najednou obracejí ty role.... :-? To je na tom stární asi to nejbolestivější...
Uživatelský avatar
Sally
Howgh
Howgh
 
8462 příspěvků
22. září 2006
Příspěvekod Katchen » pátek 02. březen 2018, 08:21
Holky, díky za téma, moc zajímavé. Mně bude letos 38 a mám vizi, že za dva roky to právě všechno začne! :mrgreen: Ne, jasně, že vím, že to je blbost. Ale musím říct, že se cítím dobře a fakt mám pocit, že má hvězda bude teď pár let naopak stoupat. Třicítka byla špatná, ta mě sejmula víc, než jsem čekala. Na čtyřicátiny naopak s kamarádkama stejného ročníku pro naši partu plánujeme velkej mejdan a já se na to těším.

Mám děti 3, 5 a 7, takže je to hodně dané tím, jak se nám trochu uvolňujou ruce, s každým miminovým krámem, který jde z domu se úplně nadechuju a užívám si to. Ale je pravda, že do jisté míry těžím i z toho, že v naší partě jsem mezi těmi mladšími, takže mám pořád pocit, že jsem mladá. Ale je fakt, že občas to na mě padne, že jednou asi budu docela stará babička a závidím všem ženám, které si děti pořídily dřív. Zpětně viděno by mi přišlo fajn to uspíšit tak o 2-3 roky. Ale zas se hodně mění životní styl, tak to snad nebude tak zlý.

Fyzicky se cítím naprosto v pořádku, ale já jsem byla vždycky hodně zdravá. Holt ta kila. Z fotek jsem zrovna zjistila, že jsem i v posledním těhotenství a po porodu byla štíhlejší než teď. Kila navíc jsem měla vždycky. Nikdy jsem se tím extra netrápila, ale nějak tlustá jsem si připadala vždycky. Až mi to teď přijde úsměvné, protože při pohledu na staré fotky jsem opravdu tlustá až teď. Ale prostě štíhlá krasavice jsem nikdy nebyla, vždycky jsem měla pár kilo plus a asi jsem i festovně stavěná. Moc bych chtěla shodit jednu konfekční velikost a byla bych se sebou spokojená. Ale nějak na to nemám morál. Ale moc se tím netrápím. Víc mi záleží na kondici a to bych řekla, že dobrý. Vůbec mi přijde, že vzhledově moc nestárnu, pohled do zrcadla mě neděsí. Asi tím, jak jsem tlustá, nemám vrásky a vlasy mi taky nešediví. Spíš teda vidím, jak stárne manžel a samozřejmě stárnutí rodičů mě děsí velice.

Co je mi líto a co už nedoženu, že jsem něco pořádnýho nevystudovala. Rozuměj, jsem se svým všeobecným vzděláním a rozhledem spokojená, naopak poslední dobou zjišťuju, že ač je to prakticky nepoužitelné, hodně mi to dalo a dává. Ale něco konkrétního k tomu mi teda chybí. Začínám velmi intenzivně řešit "co se sebou", když do krysího kolečka strašně moc nechci a nemusím. A tady mi to vzdělání chybí.

Ale mám milující rodinu, skvělé a zdravé děti takže se mi stárne dobře.
Uživatelský avatar
Katchen
Howgh
Howgh
 
5266 příspěvků
15. květen 2011
Praha
Příspěvekod Inkognito » pátek 02. březen 2018, 08:29
Inkognito píše:Měla jsem sepsaný hodně dlouhý komentář, ale spíš to shrnu do konstatování, že jsem za poslední dva roky zestárla asi o sto let. Předčasná menopauza, s tím související i mnohé další zdravotní problémy, příšerný nárůst váhy, psychika na dně.

Ještě mi není ani čtyřicet a mám pocit, že mě nic moc dobrého už nečeká. Děti nemám, jsem sama, kvůli chybějícím hormonům stárnu před očima (nebo aspoň mám ten pocit), ani to hubnutí se mi nedaří. Mám strach, že když potkám chlapa s dětmi, budu páté kolo u vozu, když to bude někdo bez dětí, je pravděpodobné, že časem uteče za ženou, která mu děti porodí. Občas vidím i světlejší zítřky (to je velký posun za poslední rok), ale jinak se dost plácám na dně. A přitom vím, že lepší to už nebude a život mi utíká mezi prsty a měla bych se nějak sebrat, ale moc mi to nejde.

Nejlepší na tom je, že navenek to tak vůbec nevypadá. Mám fajn práci, jsem finančně zajištěná, cestuju si po světě a můžu si ledasco dopřávat. Mám kolem sebe fajn lidi a hlavně skvělé kamarádky, ale ti všichni mají samozřejmě děti. A nikdo z nich netuší, kolik sil mě stojí normální fungování.

Tímto se omlouvám, že ruším poměrně pozitivní diskusi :) Snad se časem taky dopracuju k tomu, abych si třeba v padesáti řekla, že je mi fajn.

Inko G.


Když Te ctu, tak se mi svira srdce (promin, nevim, jestli Ti to nebude vadit...).

Moc Ti preju, abys potkala muze, který Te bude milovat jenom kvůli Tobe se vsim vsudy, uplne bezpodminecne a bez ocekavani, ze spolecne dite musí prijit. A Taky bych Ti jako bonus prala, abys zazila zazrak jako ma kamarádka v menopauze, která i přes to všechno otěhotněla a nyní uz ma 2 deti. U me samotne bylo vysoce nepravdepodobne, ze se stanu matkou a jake prekvapeni to po letech pro všechny bylo.
:sunny:

InkoMidlifeCrisis
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » pátek 02. březen 2018, 08:43
Pro mě je největším problémem zdraví. Jsem po chřipce a po nocích jsem tu panicky brečela, že mám pocit, že to, jak je mi blbě, mě nikdy nepřejde. A co teda nemá s věkem moc souvislost, protože na to myslím už tak od patnácti, ale myslím na to čím dál víc, je smrt, té se fakt bojím opravdu hodně.

Jinak teda mým velkým problémem je nedostatek přátel, mým nejlepším přítelem je můj muž a pak už máme jen pár kamarádů a známých.

Co se s věkem hodně zlepšilo, tak je vztah s mou o 12 let starší sestrou. Ještě tak před 10 lety jsme se fakt nemusely, ale teď si voláme většinou obden. Ona už je babičkou a brzo dvojnásobnou a já mám doma páťáka a prvňáka a je to docela švanda.
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » pátek 02. březen 2018, 08:51
Mam vyzkouseno, ze i ze starnuti se da mládnout. Posledních par let jsem sesla dosti, dost to mam spojene s tim, ze po kazde nemoci a umrti blízkých osob, strasne psychicky a fyzicky upadnu - jako bych umírala s nimi. Vloni - ve 40 - se mi po několikaměsíční terapii zlepšila vyrazne psychika, nasla jsem si cas na pohyb a zhubla jsem, slo to uplne v pohode. Vysla jsem si občas na nejakou akci, doprala si hyckani, vic jsem o sebe dbala a koupila si nove hadriky. A zacaly se dit věci: oblicej mi omladl o několik let, mela jsem jiskru v oku, byla to tak vyrazna změna po všech strankach, ze memu okoli neunikla. Nakonec to doslo tak daleko, ze jsem mela plno napadniku, ze me to az sokovalo a obtěžovalo. No a ted jsem zas od podzimu upadla do nervu, zas starnuti. Takze jsem se vedome rozhodla, ze do zmeny zas pujdu a pojedu znova ten proces. Trochu bojim bojim, za poslední tyden jsem dostala uz 2 dalsi nove nabídky od chlapu, samo, ze nic nebude.
Nejlepsi to ma muj muz, ten vůbec nestarne a je furt krasny. Ma super geny.

InkoMidlifeCrisis
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Inkognito » pátek 02. březen 2018, 09:25
Zakladatelko, s touto diskuzi mi jdes do rany. Posledni dobou o tom docela dost casto premyslim. Je mi 42 let a prijde mi, ze za posledni rok dva jsem zestarla snad o 10 let. Kdyz jsem slavila ctyricatiny, tak jsem si rikala, ze pomalu smeruju k menopauze, ale myslela jsem si, ze mam jeste par let cas. Ani ve snu by me nenapadlo, ze za 2 roky bude po vsem. Takze mam predcasnou menopauzu, doktorce se to moc nelibi, ze to je hodne brzo, strasi me problemy s kostmi, kardiovaskularnimi problemy a nejradeji by mi nasadila na par let substitucni lecbu, kterou prozatim odmitam. Pamatuju si, jak tu kdosi kdysi v jedne diskuzi rekl, ze se tesi na menopauzu, ze odpadnou problemy kolem menstruace...tak to fakt nechapu. Mne menstruace chybi, vnitrne si pripadam stara a nepritazliva a fyzicno se po prechodu fakt zacina rychle menit k horsimu ( vrasek mi pribylo za rok jako snad za 10 let, kuze vsude povoluje, meni se jeji kvalita a i kdyz jsem vzdycky byvala vysoka a stihla, tak ted zacinam pribirat na vaze, byt jim stale stejne :-Z ). Vykyvy nalad na optimismu nepridavaji, ale co je nejhorsi, ze nemam vubec chut na sex, naprosty utlum, vubec by pro me nemusel existovat...jak je z toho odvazany muj muz si umite predstavit :-?

A jako by toho nebylo dost, tak zacinaji mit vazne zdravotni problemy moji rodice, prestoze jsou relativne mladi a taky jsem to cekala az za nekolik let. Myslela jsem si, ze co deti relativne odrostly, ze budu mit vic casu na sebe a i s manzelem budeme moci vic myslet na sebe, tak zase musim soustredit peci, pozornost a cas na rodice. Nastesti jsem nesla trendem mit deti az dlouho po tricitce, protoze mit ted na starosti male deti a jeste rodice bych uz asi nezvladla.

Omlouvam se za vylev, doufam,ze s prichodem jara se ma nalada zlepsi a budu videt zase pozitivne.
Inkognito Inkognito
 
Příspěvekod Mamia » pátek 02. březen 2018, 09:50
Je mi 48 a stárne se mi dobře. Přijde mi, že když jsem spokojená se svým životem, stáří vůbec nepotřebuju řešit, prostě čas plyne a je to tak v pořádku. Neřeším spoustu toho, co mi dřív přišlo tolik důležité, protože se ukázalo, že "živote je někde jinde", zabývám se tím, na co nebyl s malými dětmi prostor ani čas - a je mi fajn :)
Uživatelský avatar
Mamia
Klevetnice
Klevetnice
 
3594 příspěvků
02. březen 2011
Příspěvekod Katchen » pátek 02. březen 2018, 09:59
Ještě mě napadlo, že spíš cítím mentální stárnutí. Resp. čím dál víc si uvědomuju, že mám v životě nebývalé štěstí a že to může být otázka okamžiku, kdy se všechno změní. Nijak zvlášť mě to neparalyzuje, ale občas mě přepadne hrůza, že se něco stane muži, ale třeba i rodičům. Děsí mě nemoci, které nejsou hned vidět. Jsem daleko pokornější a když si mám něco přát, tak je to zdraví, což mi dřív přišlo strašně trapný a nesnášela jsem takové to "hlavně to zdraví!" Ač se nám nic neděje, tak už vím, že to tak opravdu je.

A taky sleduju svoje rodiče, hlavně mámu, vidím strašně moc věcí, které bych chtěla mít/dělat jinak. A vždycky se vyděsím, když na sobě pozoruju rysy, které jsem nechtěla a stejně mě doběhly. Snažím se tomu vzdorovat, ale je to těžké. Vidím, jak moc máma "upadá" - fyzicky i mentálně. Je celkem fit, ale nestará se o sebe a je strašně znát, jak zlenivěla v myšlení... A bojím se, že budu mít s dcerama stejný vztah, jako mám teď s mámou. Ale to už jsme trochu jinde.
Uživatelský avatar
Katchen
Howgh
Howgh
 
5266 příspěvků
15. květen 2011
Praha

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 21 návštevníků

cron
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy